Epicentrem severočeského undergroundu se stala hospoda Na Vyšehradě, kde mezi štamgasty patřili jak kriminálníci, tak máničky. Dokumentární cyklus o lidech, kteří měli odvahu být svobodní i v době nesvobody. Režie B. Rychlík

Iluzorní svoboda

Severní Čechy byly na začátku padesátých let prázdnou zemí. Po násilném odsunu přišly nejprve rabovací gardy a teprve potom lidé, kteří se tu chtěli usadit. Generace Františka Čuňase Stárka byla první generací, jejíž příslušníci se tu narodili, první generací, která tu byla doma. Ale ani ta neměla žádnou perspektivu. Na severu bylo málo pracovních sil, a tak bylo ve zbytku republiky zakázáno lidi odtamtud zaměstnat. Čekalo je jediné: byt na sídlišti a hospoda.

Někdy v polovině 70. let zapadl do severočeských hospod i budoucí spisovatel Jan Pelc, který se později proslavil románem „…a bude hůř.“ Byly to klasické čtyřky, kde sedávali jak vlasatci, tak i bývalí muklové, kteří neměli po propuštění kam jít, a tak zamířili do severočeských ubytoven s tím, že budou makat na šachtě. Drsné putyky – to bylo prostředí, v kterém se mladý Honza pohyboval: „My jsme měli ty mařeny a začínali jsme s nima, a voni taky neměli kam jít, pivo korunu dvacet, takže jsme se tam potkali a vlastně jsme žili s nima. Protože v Klášterci žádnej androš ani nic podobného nebylo.“

První styk Pelce s undergroundem byl kuriózní. Máničky tehdy chodily na tzv. čaje, což byla normální bigbítová tancovačka, provázená požíváním alkoholu a balením ženských. Nejoblíbenější severočeskou kapelou byla tehdy skupina, která se říkala Víčka, a chodilo na ní hafo lidí. A jednou na plakátu stalo, že hrají Víčka, ale podmínkou je vstup pouze v tesilovém oděvu. To partě vlasatců nevadilo – navlékli se do tesilu a vyrazili se bavit. Jenže, když se sál trochu zaplnil, pořadatelé zamkli vchod a místo Víček se na pódiu objevila kapela ÚV SSM, hrající jakési příšerné budovatelské písně. Diváci se bouřili, snažili se dostat ven a nakonec se jim to (pod pohrůžkou zmlácení pořadatelů) i podařilo. Když pak Pelc s kámoši vyšli z kulturáku, uslyšeli z boku budovy někoho zpívat a hrát na kytaru. Tak se tam šli podívat. „A tam seděl takovej kluk, vlasy po pás, samý korálky, vorvaný džíny, a hrál: ‚tesilová verbež, kráčí na čaje, na čaje kráčí tesiloví sráči.‘ A mě to úplně dostalo.“

Tak se Jan Pelc poznal s Miroslavem „Skalákem“ Skalickým a s undergroundem vůbec: „Najednou jsem viděl, že to jde i jinak.“ Dlouho ale nebyl s to se k androšům a k jejich usedlosti v Nové Vísce dostat: coby přivandrovalci a člověku odnikud, mu příliš nevěřili. Nakonec přišel „na drzo“ na Vísku sám. Později v emigraci napsal výše zmíněný román: nejprve vznikla jeho část nazvaná „Děti ráje“. Ta se ale setkala s odsouzením. „Když Pelc napsal Děti ráje,“ říká Skalák, „tak byla kritika jak na Západě, tak tady, i z okruhu našich známejch, že je to přehnaný. Nechtěli věřit, že na Severu je to takhle.“ A dodává, že lidi, o kterých spisovatel psal, byli autentičtí – on sám je znal a stýkal se s nimi.

Epicentrem severočeského undergroundu se v 70. letech stala teplická hospoda Na Vyšehradě, kde mezi štamgasty patřili – jak jinak – máničky a kriminálníci. Obě skupiny spolu často hrávaly fotbal („hašišáci proti kriminálníkům“), a jak Čuňas i androšský písničkář Petr „Pinďa“ Ouda vzpomínají, znát se s kriminálníky patřilo později k velkým výhodám – když se někdo octl ve vězení, měl tam v podstatě dost známých. A když na dotaz týkající se nějakého teplického kriminálníka, odpověděl „no jasně, že ho znám, sedávali jsme spolu Na Vyšehradě“, tak to bylo, jako kdyby už byl jedním z nich. Čuňas také hovoří o tom, že i příběhy z románu Jana Pelce „…a bude hůř“, které jsou umístěny do Kadaně, se v reálu odehrály právě Na Vyšehradě.

V Teplicích je František Stárek doma. V baráku, kde bydlela jeho máma, udělaly teplické lázně sklad starých matrací, což Čuňasovi velmi pomohlo – na víkend sem často jezdilo i osmdesát lidí. Stárek tu uspořádal nespočet menších akcí a ve čtyřiasedmdesátém dvě velké Music Session Party. Ve sklepě domu pak byla zkušebna bigbítové kapely Pecka z vajíčka, kterou dal dohromady Čuňas, a jejíž dva členové později založili známou skupinu Aku-Aku. „Musím říct, že my jsme byli fakt dost mladí,“ říká jeden z nich, baskytarista Luděk Zedník, „a v podstatě jsme za tu ideologickou mez, kam Franta mířil, úplně necílili.“ Bedny do zkušebny udělal Petr Ouda z ukradené překližky, vsazené reproduktory byly zase z vyřazených městských „dráťáků“ – nad nimi se rozplýval i Plastik Pepa Janíček. A opravdu, když se bedny řádně okouřily, „tak tím sklepem přímo hejbaly a chodník nad ním duněl“ (Čuňas). Pecka z vajíčka ale nebyla jen hudební skupina, nýbrž také amatérské filmové studio, patřili sem i výtvarníci. Jak podotýká Stárek, celé uskupení mělo podobné ambice jako Aktual, to znamená kašlat na nějaké oficiální nadekretované trendy a módy, a dělat si věci po svém.

Kousek od Chomutova se nacházela i Nová Víska, kde fungoval jeden z přímo ukázkových androšských komunitních baráků. Byl skutečným centrem neoficiální kultury – pořádalo se tu čtrnáct velkých hudebních akcí, na které přijelo vždy okolo tři sta lidí, konaly se tu různé další koncerty (dle Čuňase „tu byl první punkovej festival v Československu“), Plastici tu natočili klímovskou desku „Jak bude po smrti“, dvakrát tu hráli DG 307, probíhaly tu přednášky, čtení, promítání filmů, Čuňas a spol. tu vydávali samizdatové Vokno, spousta budoucích párů se tu seznámilo (například Šimako a Silva Chnapkovi), došlo i na svatby. Prostě ostrůvek svobody v moři šedi. Jenže, „ta svoboda byla naprosto iluzorní,“ říká Honza Pelc: „Nám bylo jasný, že ten bolševik tam bude do naší smrti. Furt. Že se to nikdy nezmění. Nějaká svoboda v tomhle bordelu? To ne, spíš kriminál, kdy tě zavřou. Že za to zaplatíš, protože seš androuš…“

Stopáž52 minut
Rok výroby 2014
 P ST AD
ŽánrDokument