Fenomén Underground

Bílá místa v příběhu PPU

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 7  
Sdílet
| Poslat odkaz

Milan „Mejla“ Hlavsa

Klikněte pro větší obrázekZpěvák, baskytarista a skladatel Milan „Mejla“ Hlavsa se narodil v Praze roku 1951 v rodině bankovního úředníka.

Vyrůstal v pražském Břevnově a velký vliv na něj měl starší bratr, vyznavač rock´n´rollu, který dokázal sehnat desky Elvise, J. L. Lewise či Haleyho. Milan tak už jako kluk získal kvalitní hudební background. Jinak se ale choval jako každé normální děcko té doby – rád si hrál na indiány a kupříkladu se svým spolužákem ze základky Jiřím Števichem se snažili pod vlivem pokrevních bratří Vinnetoua a Old Shatterhanda též „páchati dobro“. Láska k indiánům (a dlouhým vlasům) pak Mejlovi vydržela po celý život.

Na konci roku 1964 spoluzaložil svou první kapelu s názvem The Beggars: jelikož u nás ještě frčeli Shadows, tak v tomto duchu udělala několik skladeb. Mejla v ní hrál na baskytaru a to proto, že v Beggars byl z kytaristů nejhorší a „basa měla nejmíň strun“. Po krátkém trvání „žebráků“ Mejla s výše zmíněným Števichem, zručným kytaristou, založili novou formaci s názvem Glow-Worms. A protože v módě byli v Beatles, tak pod vlivem staršího kamaráda, bubeníka, cvičila songy od této skupiny. Po jediném neúspěšném vystoupení to ale mládenci zabalili, z bubeníka udělali elektrikáře, zavrhli Beatles (příliš měkcí) a přeorientovali se na Rolling Stones, Kinks a podobně. A změnili název na Blue Monsters.

Milan měl v té době i nehudební problémy – rodiče naň pochopitelně naléhali, že by bylo potřeba po základní škole něco dělat, něčím se vyučit. Jelikož do všeho šel vždy dohromady se Števichem, oba postupně vyzkoušeli různé formy učení a zaměstnání, až skončili jako dělníci na jatkách. Ale smyslem života pro ně byl samozřejmě bigbít.

Když se tedy vrátíme k muzice – ani v „modrejch příšerách“ Mejla nepobyl moc dlouho: v druhé polovině šedesátek totiž vládla Břevnovu „stonesovská“ parta The Undertakers, jeho velký vzor, takže když mu v ní byl nabídnut post baskytaristy, neváhal a přestoupil do ní. Po půl roce z ní byl sice pro svou nedisciplinovanost odejit, ale – zahrál si s The Undertakers! Krátce po výhozu od „funebráků“ Mejlu potkala nemilá věc: byv mladou máničkou, vlasy pro něj znamenaly vše, a tak když byl bratrem rockandrollerem nucen k ostříhání, demonstrativně se podřezal a příchozího lékaře postřelil vzduchovkou. Díky tomu strávil nějaký čas v psychiatrické léčebně v Bohnicích, což později vedlo k tomu, že získal modrou knížku a tudíž nebyl povolán do základní vojenské služby. V tom čase se také u jednoho kámoše seznámil s čerstvou novinkou – „deskou s banánem“ neboli debutovým albem newyorské skupiny Velvet Underground. A její hudbě zcela propadl.

Po epizodě s The Vagabunds založil Milan „Mejla“ Hlavsa s Jiřím „Přemyslem“ Števichem ve druhé polovině roku 1968 skupinu The Plastic People of the Universe, která se zaměřovala na psychedelic sound. V první sestavě byl ještě ex-zpěvák The Undertakers Michal Jernek a bubeník Brabec, jenž byl ovšem záhy vyhozen a nahrazen zkušenějším Pavlem „Emanem“ Zemanem. Základ repertoáru Plastiků tvořily převzaté songy, pochopitelně hlavně od Velvet Underground (trochu od The Fugs a Rolling Stones), a také vlastní věcí, k nimž Hlavsa psal hudbu a texty zpěvák Jernek. Z autorských skladeb je možno uvést třeba „Muž bez uší“, „Poschodí omamných jedů“ či pozdější „The Universe Symphony and Melody About Plastic Doctor“, „The Sun“ a „Gnor´s Life“. Členové skupiny na koncertech vystupovali pomalovaní, v dlouhých bílých tógách, na podiu levitovaly nafukovací igelitový „buřty“, nad hlavami jim visely létající talíře, v popelnících hořely ohně.

Plastici měli v první polovině devětašedesátého stálou scénu v hospodě Na Ořechovce, přičemž během těchto vystoupení se začalo projevovat to, co Mejlu symptomaticky provázelo celou jeho hudební kariéru – nevýslovně mučivý pocit zodpovědnosti a z něj plynoucí obrovská tréma: mnohdy mu bylo až fyzicky špatně. Ale vždy tuto trému překonal a během koncertu byl suverénní. Kromě Ořechovky se Plastikům podařilo zahrát si v Music f Clubu na soutěžním festu Beat salon, v rámci něhož získali cenu MS. Po tomto koncertě manažér Primitivů Evžen Fiala nadšen tím, že u nás někdo hraje songy Velvetů, symbolicky předal Mejlovi „psychedelický žezlo“. Kapely se ujal jako umělecký vedoucí Ivan Jirous, který do ní přivedl kytaristu Pepu Janíčka (Ex-The Primitives Group), manažérem se stal profík z PKS Pavel Kratochvíl. Ten kapele sehnal zkušebnu i drahý aparát. A samozřejmě kšefty – pražské v Mánesu, v PKOJF (výstavišti), ve Špálově galerii, v S-Klubu, mimopražské pak v Horoměřicích (několikrát), Dubí u Teplic, Humpolci, Havlíčkově Brodě, Karlových Varech… Z Horoměřic existuje i krátký filmový koncertní záznam, který pak režisér Špáta použil do dokumentu „Země a lidé“ pro výstavu Expo Osaka.

Klikněte pro větší obrázekJeště na jaře 1970 šlo hrát normálně (např. v Praze ve Sluníčku, v Děčíně a Humpolci), jenomže pomalu se utahující šrouby normalizace nakonec Plastiky z PKS vystrnadily. Odmítli jít na přehrávky - rozešli se tak s Kratochvílem, museli vrátit aparát a jejich jediným manažérem byl teď Jirous. Ten Hlavsu, Zemana a Janíčka (Jernek a na čas i Števich z kapely odešli) nahnal na brigádu do humpoleckých lesů, s nápadem, že si tam vydělají na nový aparát. Což se sice nezdařilo, ale aspoň si tam o sobotách v blízké Skále coby trio zahráli na zábavách pod názvem The Lumberjacks. Zúčastnili se také festu v Pelhřimově a udělali koncert v Ledči nad Sázavou. Hlavsa si též prožil letní humpoleckou lásku s tajemnou Danou (což byl také jeden z důvodů jeho častých absencí na lesní brigádě a posléze odchodu z této).

Po Humpolci Jirous do kapely (která se vrátila k původnímu názvu Plastic People of The Universe) přivedl u nás domestikovaného Kanaďana Paula Wilsona (zpěv a kytara) a přišel také Jiří „Kába“ Kabeš (el. housle, kytara). Repertoár v podstatě tvořily songy od Velvet Underground a několik písní bylo od The Fugs. Magorovi se pak podařilo sehnat dva kšefty (Suchá u Nejdku společně s Aktualem a znovu Ledeč n. S.), ale došlo mu, že asi půjde do tuhého. V první polovině roku 1971 odehráli PPU tři koncerty v pražském Music f Clubu (Pocta Andy Warholovi, společný gig s Aktualem a samostatně), následovaly dva plesy v sále DP a z pražských koncertů byl poslední ten ve Slivenci. Mimo hlavní město jich také proběhlo několik – Suchá u Nejdku, Ledeč n. S., Skála, Jihlava, Letovice u Blanska, Želechovice u Gottwaldova), Repertoár týž, přibylo jen pár vlastních skladeb, mj. „Indian Hay“, „The Fairy Queen“, „Rosie Rottencrotch“ a udělal se také cover „Život je boj“, původně od Aktualu. Bohužel, pokud nouze naučila Dalibora housti, u Hlavsy tomu bylo naopak – musel si zase najít nějaké zaměstnání. A tak společně se Zemanem dělali uklízeče v kině, později pak zeměměřiče.

Začátkem dvaasedmdesátého se do PPU vrátil jejich zakladatel a ztracený syn, Mejlův kámoš, kytarista Jiří „Přemysl“ Števich a jako host s nimi začal vystupovat i trumpetista Jan Jílek. V repertoáru Plastiků se objevily další skladby s českými texty Jiří Koláře – „Na sosnové větvi“ a „Růže a mrtví“ plus „The Tyger“, zhudebněná báseň Williama Blakea Bohužel, tuhá doba ještě víc přituhla, a tak se toho roku podařilo zorganizovat pouze čtyři koncerty (na maturiťáku v Písku, v Praze v KS Na Zavadile, ve Zruči n. S. a v Praze v klubu ČKD Polovodiče), přičemž na některých z nich se objevily konflikty s pořadateli a příslušníky PS VB.

Od poloviny dvaasedmdesátého přišla téměř roční pauza, kdy se vůbec nehrálo. V tom čase ale došlo k výrazným změnám. Kupříkladu repertoár se zcela proměnil – většina skladeb už byla v češtině. Důvodem bylo seznámení Plastiků s básníkem a filosofem Egonem Bondym. Ivan Jirous pak následně půjčil jeho básně Mejlovi, společně některé v hospodě U Slunců vybrali a Hlavsa se je jal zhudebňovat – známé jsou kousky jako „Magické noci“, „Podivuhodný mandarín“, „Dvacet“, „Toxika“, „Okolo okna“, „Francovka“, „Zácpa“ a „Nikdo“. Zkoušelo se v Bondyho pracovně, která byla tak miniaturní, že ji říkali „kurník“. Plastici tak vstoupili do svého „bondyovského období“. Co se týče sestavy, znovu odešel Števich, dále „Eman“ Zeman a také Jílek. Místo nich se v kapele objevili Jiří Šula (bicí, ex-Extempore), kterého Mejla pozval na zkoušku omylem, jelikož si ho spletl s Jardou Hutkou, a Vratislav Brabenec (saxofon, klarinet, zpěv), jehož Plastikům vnutil Magor. Abychom nezapomněli – vzhledem k vzrůstající četnosti česky zpívaných písní byl na odchodné též Paul Wilson. A co bylo úplným novem – Plastici se nakonec rozhodli předstoupit před tzv. přehrávkovou komisi. Pro údajnou repertoárovou morbidnost, však papíry na hraní nedostali.

A nedosti na tom další prohru zaznamenal Mejla i v lásce. V té době chodil s Mirkou Benešovou, v podstatě byla ruka v rukávě, jenže ona se po čase zamilovala do androšského básníka Milana Kocha a následoval dlouhý těžký rozchod. Zdrcený Hlavsa s ní nicméně stále chodil, i když mu bylo jasné, že se konec nezadržitelně blíží. Byl do Mirky blázen natolik, že se dokonce kvůli tomu málem dostal do kriminálu – vyfasoval podmínku za to, že půllitrem sejmul opilce, který jeho přítelkyni obtěžoval. A tak se v podstatě ještě rok soužil – bydlel u ní v Nerudovce prakticky do léta ´73. Naštěstí se už zhruba rok předtím přes Magora (stejně jako ostatní Plastici) seznámil s intelektuální rodinou Němcových, přičemž jejich dcera Jana – ač ji bylo asi tak 15 – se do mladého hároše zakoukala. Posléze spolu začali chodit a Mejla se k Němcům přímo nastěhoval.

Ve třiasedmdesátém se Mejla díky Magorovi seznámil také s básníkem Pavlem Zajíčkem. Ten Plastikům přes kamaráda Ivo Pospíšila vyjednal zkoušení v hospodě v Klukovicích: na to konto se Hlavsa se Zajíčkem spřátelili a dokonce spolu založili experimentální skupinu DG 307, jejíž hudební složka byla zcela jasně pod vlivem hudby Knížákova Aktualu. Jejím úkolem bylo vytvořit netradiční hudební doprovod pomocí netradičních nástrojů (lux, předměty nalezené na smetišti) k předčítaným Zajíčkovým textům. Navíc spolu sháněli i zaměstnání u Pohřebního ústavu, což pochopitelně nevyšlo. Z toho důvodu Milan neměl razítko v občance, což tehdy představovalo zásadní problém, a tak se před policií maskoval různými převleky (student ČVUT, basketbalista, cyklista, lyžař, slepec). Později se Hlavsa se Zajíčkem stali kulisáky v Divadle E. F. Buriana.

Klikněte pro větší obrázekPlastici vystoupili až po roce na akci zvané „Soukup´s Marriage“, což byla svatební veselice folkaře Charlie Soukupa a konala se na parníku. Pak následoval koncert v Klukovicích s klímovským názvem „Obešel já polí pět“ – spisovatel a mystik Ladislav Klíma byl dalším, kdo Hlavsu velmi ovlivnil. Poté přišla opět dlouhá pauza, neboť mezitím zašili Magora. Třetím koncertem roku byl prosincový ve Veleni. V březnu ´74 měli hrát PPU v Rudolfově u ČB, ale tam to – jak známo – skončilo brutálním policejním zásahem proti jejich fanouškům. Následně Plastici získali nenadálého zřizovatele, jímž se stal fotbalový klub TJ Černolice. V rámci utužení vztahů byly odehrány dva zápasy mezi Černolickými a Plastiky a jejich přáteli a androši oba mače vyhráli. Jednou z hvězd zápasů se ukázal i pravověrný „klokan“ Mejla. Zřejmě odtud vychází tradice organizování pozdějších undergroundových fotbalových turnajů.

Mejla pod vlivem katolické rodiny Němcových (a možná také pod vlivem bohoslovce Brabence) tak nějak duchovně vyspíval, stal se z něj věřící, a ve čtyřiasedmdesátém se nechal pokřtít. V tom roce Plastici odehráli jen dva soukromé koncerty – u výtvarníka Jaroslava Kadlece v atelieru a pak na Festivalu 2. kultury v Postupicích, který spunktoval Jirous – toho času již na svobodě – v rámci svatební veselice novomanželů Hanibalových, přátel skupiny (tam si zahráli i DG 307). Festival na kameru natočil a sestříhal Josef Dlouhý, takže existuje záznam (PPU zde hrají song „Prší, prší“, DG 307 „Co sme?“). A existuje i záznam z první „studiové“ nahrávky Plastiků, tajně natočené na hradě Houska, která později vešla ve známost jako LP „Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned“. Jedná se o zmíněné Bondyho texty, zhudebněné Hlavsou. Během nahrávání došlo ke změně sestavy – místo Šuly zahrál ve většině skladeb na bicí nový bubeník Jaroslav Vožniak. Hned v lednu příštího roku následoval koncert v Mokropsích. V pětasedmdesátém šlo koncerty maskovat jen v rámci svatebních veselic. A jednou z nich byla i svatba Mejly s Janou Němcovou, v rámci níž byl zorganizován koncert DG 307 v Kostelci u Křížků, který ovšem vybrali esenbáci. Ale to byl jen začátek. Přesto PPU odehráli ještě jeden tajný koncert v Klukovicích, kde už bylo možno slyšet další nové songy s Mejlovou muzikou: „Ach to státu hanobení“, „Píseň brance“, „Apokalyptickej pták“ a „Eliášův oheň“. Později vznikla i „Koleda“, která zazněla (spolu s ostatními) na další, níže zmíněné akci.

V únoru 1976 se totiž ženil Magor Jirous a v rámci svatby uspořádal II. Festival druhé kultury v Bojanovicích, kde kromě PPU vystoupila celá plejáda androšských kapel. To už bylo na StB moc a začalo masivní zatýkání neboli příprava na monstr proces s máničkami, kterému se pak obecně říkalo Proces s Plastic People. Také Mejla se dostal na nějaký čas do vazby v Ruzyni a pak na Pankráci, odsouzen ale nakonec nebyl (určitou roli hrálo i to, že vykonával „dělnické povolání“). StB si na něho nicméně zasedla a neustále ho šikanovala. Podepsal i Chartu 77, ale jeho podpis nebyl přijat ze dvou důvodů: za prvé byl v době podpisu trestně stíhán, a za druhé byl hlavním skladatelem PPU, takže se hlavní kruh chartistů (mj. Havel, Němec) rozhodl, že někdo takový by měl zůstat a tvořit, dokud to bylo možné.

Tlak na rodinu byl ale velmi silný a zesílil po narození syna Štěpána – estébácká prasata věděla, že děti jsou nejcitlivějším místem každého vztahu, a že pokud chtějí někoho dostat (zavřít, vystěhovat, získat pro spolupráci), jde to nejlíp přes ataky na děti. A tak výslechy Milana i manželky Jany přibývaly a přibývaly i domovní prohlídky a osmačtyřicítky (CPZ). Mejlovi také estébáci znemožňovali získat jakékoli delší zaměstnání – tehdy pracoval opět jako zeměměřič a kvůli fízlům byl nucen vystřídat několik pracovišť Geodesie, než byl nakonec vyhozen. Pak už jen vyráběl lepené pytlíky pro nějaké podnikové družstvo. Přesto v této šílené atmosféře Plastici zkoušeli – ve sklepě u Dina Vopálky, zpěváka UH – nový program, „Pašijové hry velikonoční“, opět s Hlavsovou hudbou.

Václav Havel pak u sebe na chalupě na Hrádečku s právě propuštěným Jirousem zorganizovali na podzim roku 1977 III. Festival druhé kultury – PPU zde už s novým bubeníkem Janem Brabcem (ex-Dr. Prostěradlo Band) zahráli songy „100 bodů“, „Spofa Blues“ a „Magické noci“. A příštího roku byly na tom samém místě natočeny s rozšířenou sestavou Plastiků zmíněné „Pašijové hry“ (s ústředními skladbami „Nebo jití jest Hospodinovo“ a „Otče“). Poté byli Hlavsa coby skladatel a Vráťa Brabenec coby autor textů zváni k výslechům na StB i několikrát týdně a jejich cíl byl jasný: oba psychicky zničit a přinutit k vystěhování. Pod tímto těžkým tlakem ale Plastici nahráli dva další programy – na undergroundovém baráku v Nové Vísce klímovský „Jak bude po smrti“ (1979) a na Hrádečku u Havla „Co znamená vésti koně“ (1981, s hitem „Samson“). „Koně“ se podařilo koncertně odehrát na androšském baráku v Kerharticích a byl to poslední koncert Plastiků za éry bolševika. Pár týdnů poté nechala StB barák podpálit. Jirous dostal za Vokno další kriminál – celkem 3 a půl roku. Poté se fízlům podařilo drsným tlakem přinutit k emigraci Brabence, ale Hlavsa se zatvrdil, a přestože měl obrovský strach, sdělil estébákům, že neodjede. A jelikož programy PPU vycházely na deskách na Západě, roztočilo se proti Mejlovi další výslechové běsnění – tentokrát se ho snažili přinutit ke spolupráci. To trvalo téměř do poloviny 80. let.

Plastikům bylo jasné, že koncerty si už žádné nezahrají, tak aspoň natáčeli v improvizovaných studiích alba (která se šířila na magnetofonových páskách a kazetách). Šlo o LP „Hovězí porážka“ (1984) s hitem „Kanárek“ a dalšími songy jako „Špatná věc“, „Šel pro krev“, „Prasinec“, nahrané u Honzy Brabce doma, a „Půlnoční myš“ (1986, např. „Půlnoční myš“, „Podél zdi a doleva“), nahrané v Praze-Michli a v Týnci nad Sázavou.

Klikněte pro větší obrázekMilan Hlavsa od první poloviny osmdesátých let spolupracoval jako skladatel s pražskou novovlnnou skupinou Garáž. Ve druhé polovině dekády se s ní začal co host objevovat jako doprovodný kytarista a zpěvák i na podiu. Na začátku roku 1987 došlo k poslednímu pokusu Plastiků zahrát si na koncertě – pod zkratkou PPU se přihlásili do pražského kola Rockfestu a byly naplánovány dva koncerty v klubu Na Chmelnici (dokonce se octli i na plakátě). Všechny byly pochopitelně zakázány. Kapela si pak prožila období plné určitých vnitřních problémů a rozepří a jakoby se sama raději uložila k zimnímu spánku.

Někdy v té době byl Mejla vezen k výslechu na StB, a na otázku: „Tak co, dneska nám to podepíšeš, ne?“ odpověděl: „No, nezlobte se, pánové, ale dobře víte, že to je nesmysl.“ Na ta slova byl vyhozen z auta s replikou: „Ale ono to vlastně nevadí, protože my z tebe toho agenta stejně uděláme.“ A tak když dostal pozvání od emigranta Jana Pavelky navštívit USA a žádné úřady se nepostavily proti, tušil, odkud vítr fouká. Přesto do Ameriky odjel a setkal se tam se všemi přáteli, které Moc donutila emigrovat. Po návratu Hlavsa začal sondovat, zdali by nešlo Plastiky znovu „probudit“, ale narazil na odpor bubeníka Brabce. Tím byl rozpad PPU dokonán. Mejla tedy postavil s některými z členů (Janíček a Kabeš) novou kapelu Půlnoc, která svým způsobem navazovala na plastikovský sound. Manažersky se o ní staral Ivo Pospíšil, basista Garáže. A přes americký management se nakonec podařilo na jaře 1989 uspořádat turné Půlnoci po Státech. Následně Milan odešel z Garáže. Pak přišel listopad 1989.

V roce 1990 si Půlnoc zahrála společně s duem Reed & Cale na velvetovské výstavě v Paříži (jeden song si zahráli i Velveti v původní sestavě) a následovala dvě další americká turné. Zároveň vyšly dvě půlnoční alba s Hlavsovou hudbou: „Půlnoc“ (1990, mj. se songy „Podivná je podivná“, „Je to nebezpečný“, „Nikde nikdo“) a v New Yorku natočené „City of Hysteria“ (1991, téměř totožné s první deskou, kromě uvedených ještě např. píseň „Destroying Angel /White Mushrooms/“ neboli „Houby“). A když se vrátil do Československa Pavel Zajíček, obnovili spolu s Mejlou skupinu DG 307. V roce 1992 pak vyšlo její album „Uměle ochuceno“. V témže roce vznikla kniha rozhovorů spisovatele Jana Pelce s Milanem Hlavsou „Bez ohňů je underground“. Ku příležitosti vydání knihy sešli se Plastici k jedinému koncertu v pražském klubu Roxy v nejstarší sestavě. Totéž obsazení se objevilo i v klubu Radost při křtu osmialbové kolekce nahrávek Plastiků.

V roce 1994 se Hlavsa spojil s klávesistou skupiny Ocean Dušanem Vozárym a založili skupinu Fiction, která hned ten rok vydala album „Fiction“. V pětadevadesátém Mejla prorazil i na filmové plátno – zahrál si šlechtice a mafiána Kožuchina ve filmu režiséra Filipa Renče „Válka barev“.

Na začátku roku 1997 došlo k obnovení Plastiků kvůli koncertu Plastiků na Pražském Hradě ve Španělském sále. Fiction dojížděli poslední koncerty a Hlavsa následně vytvořil společný projekt s Dušanem Vozárym, kde do nové elektronické podoby převedli některé starší věci od PPU, dokonce natočili i album „Magická noc“ (1997) – ústřední song „Magické noci“ zní přesně v duchu tehdejšího boomu elektronické hudby. Přesto nakonec došlo k úplnému obnovení Plastic People – Brabenec se vrátil definitivně z Kanady do Československa a sebou přivezl i kytaristu Joe Karafiáta. V obsazení Hlavsa-Janíček-Kabeš-Brabenec-Brabec-Karafiát absolvovala kapela nejprve české turné (záznam z koncertu v pražské Akropoli pak vyšel na live albu „1997“). V následujícím roce odehráli Plastici koncert v New Yorku a Mejla si při té příležitosti zahrál dvě skladby jako host na koncertě Lou Reeda v Bílém domě pro prezidenty Clintona a Havla. V témže roce Hlavsa z nových skladeb pro Plastiky, které kapelou nebyly přijaty, sestavil své první autorské album „Šílenství“.

V roce 1999 si Hlavsa zahrál v dalším filmu „Kanárek“ režiséra Viktora Tauše, přičemž k filmu napsal i hudbu (společně s Oskarem Rószou). V dubnu 2000 našli Mejlovi zhoubný nádor na plicích, přesto se pustil s Plastiky do natáčení dalšího řadového alba. Bohužel lékaři objevili další zhoubný názor i na mozku.

Milan Hlavsa zemřel v devětačtyřiceti letech na začátku roku 2001. Zůstali po něm manželka Jana, syn Štěpán a dcera Magdalena. A tisíce plastikovských fandů, kteří Mejlu právem považují za nejlepšího skladatele tuzemského undergroundu.

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2014 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu