Fenomén Underground

A stále nové hudebníky bylo vidět

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 5  
Sdílet
| Poslat odkaz

Miroslav „Skalák“ Skalický

Zpěvák, textař, publicista, věčný rebel a propagátor undergroundového způsobu života Miroslav „Skalák“ Skalický se narodil v roce 1952 v Praze. Otec byl tesař, matka pracovnice v zemědělství a zahrádkářství. Rodina se v roce 1958 přestěhovala z Prahy do Plzně.

Miroslav „Skalák“ Skalický v Chomutově, 1973Na ZDŠ byl Miroslav třídním sígrem, kupříkladu ač vynikal v zeměpise a v tělocviku, na hodinách dělal bordel a občas je bojkotoval. Po devítiletce ho lákalo dělat hornické povolání, ale rodiče byli tvrdě proti, a tak se v roce 1967 na přímluvu otce začal ve Škodovce učit tesařem. V té době už pochopitelně poslouchal hudbu (většinou rozhlasové pořady Houpačka a Mikrofórum) a díky nim se byť zatím jen v omezené míře seznámil s blues a rhythm & blues (Mayall, Canned Heat, Creedence Clearwater Revival, Rolling Stones atd.). A jelikož dlouhé vlasy byly symbolem doby a svobody, zapustil mladý Miroslav deku, z čehož pochopitelně jeho tesařský mistr šílel. Dokonce ho (a ještě jednu mladou máničku, jeho kámoše Evžena) nechal dělat podřadnější práce. U strojů pak musel pracovat se síťkou na vlasech. Vlasy ovšem uhájil. Ty pro něj – jako ostatně pro mnoho dalších mladých lidí – znamenaly úplně nejvíc.

Po vyučení v roce 1969 Mirek ve Škodovce nezůstal a nějaký čas se jen tak poflakoval. Což ovšem bylo trestné, a tak to maskoval (podobně jako třeba Mejla) příslušností k nějakému povolání – často chodil oblečen jako řemeslník v montérkách s pracovní brašnou, z níž koukal hasák. Toto jeho divadlo bylo velmi úspěšné. Samozřejmě, že raději chodil v odrbaných džínsech, ale zde už si musel počínat obezřetně, neboť fízlové byli na máničky v „texaskách“ hodně hákliví. Často vyjížděl z Plzně do Severních Čech – do Teplic, Chomutova atd. Tam ho také kvůli dlouhým vlasům a extravagantnímu oblečení poprvé sebrali. Stalo se to v roce 1971 v Chomutově – vyjel totiž na bluesový festival v kalhotách ušitých z americké vlajky. Následovalo zatčení, výslech, zabavení kalhot a následné hození těchto do popelnice a vše bylo zakončeno napařením paragrafů o propagaci fašismu a hanobení zástavy.

Kvůli hrozbě dvouleté základní vojenské služby zase makat – jednalo se o podnik Vojenské stavby, kde bylo možno pracovat 19 měsíců v civilu a mít pak vojnu zkrácenou jen na pět. Skalák se tedy upsal VS do Strašic u Rokycan, kde pak mj. v místním klubu dělal po celou dobu diskotéky. Sice měl občas problémy, neboť mu jeho, do USA uprchlý kamarád, dobřanský hároš Karel „Kocour“ Havelka na vojnu posílal dopisy zpoza velké louže, z čehož místní kontrarozvědčici šíleli. Jak už bylo zmíněno, během náhradní služby i po zdolání vojenské překážky Mirek stále jezdil na sever, zejména do Teplic a zde vyhlášené knajpy Vyšehrad – dávno se již znal s místní máničkovskou ikonou Františkem Stárkem, zvaným Čuňas. Nakonec se Skalák na sever přestěhoval, když zakotvil v Chomutově. Jelikož mu Kocour z Ameriky posílal kvanta elpíček, zaprvé s nimi mohl kšeftovat a za druhé měl možnost si vybudovat vlastní, kvalitní fonotéku. Což učinil, zaměřiv se zejména na blues.

Jeho vlastní, hudební šraml-soubor, The Hever & Vaselina Band se dával dohromady postupně cca od roku 1973. Neměl ani nějak moc pevné obsazení, většinou ho porůznu tvořili vlasatci ze severu, zpočátku třeba Vendelín Laurenčík, Štefan „Timpo“ Hiroš, Jožka Kazík, Zdeněk „Segedín“ Kazík, Stanislav Židlík, Ota Bokroš, později třeba Miroslav „Alpín“ Hrabáň, Zdeněk „Londýn“ Vokatý, Jiří „Chmelák“ Chmel“, Jiří Kostúr atd. Ale nejdůležitější byl Skalák a jeho songy, hrané na kytaru. Jednalo se převážně o písničky převzaté, na něž byly nasazeny Skalákovy parodické a zesměšňující texty. Mezi nejznámější patří „Tesilová verbež“, na melodii starého spirituálu a proslavenou Lonnie Doneganem, „Mrzák vod Niagary“ na oblíbený song Eduarda Ingriše, „Blejzr blues“ na písničku „Bye Bye Love“, kterou proslavili Everly Brothers, „Kombajnéři“ na věc „Bad Moon Rising“ od Creedence Clearwater Revival nebo píseň „Červený vejložky“, jejíž podkladem je tradicionál „Midnight Special“. Ale měl i několik songů zcela vlastních, jako třeba „Ten kdo…?“, „Vejplata“, „Zelená blbost“, „Alkaprén“, „Díra“, „Sdělovací prostředky“ a další. Výše zmíněné texty vyšly i psané strojopisem jako samizdat. Z coverů se hráli Plastici, nejoblíbenější byla „Francovka“. H&VB měl sice rytmiku, bicí, kytaru, ale využíval i nehudebních nástrojů (věci ze smetiště, plechy, sudy, barely atd.). Vystoupení pak byla pochopitelně neoficiální a víceméně nahodilá (louky, parky, hospody, místa před kulturáky, smetiště).

Miroslav „Skalák“ Skalický ve Vidni 1981Proč vznikla Hever & Vazelína Skalák zdůvodňuje v knize „Tváře undergroundu“: „Neuměli jsme moc hrát, chtěli jsme spíš provokovat, protože jsme se nemohli smířit s tím, co vidíme kolem sebe. Lidi považovali za normální zahučet do toho. Ale já se nemohl smířit s tím, co dělají, jak vypadají, jak žijou, jak se chovaj v práci, jaký mají názory, jak se bojí vyjádřit. A hlavně mi vadilo, že se mermomocí snažili, abych se taky choval jako oni…“

V polovině 70. let sice pracoval v žateckých kasárnách, ale jak se neustále pohyboval a cestoval, znal se už i s pražským undergroundem a přes kytaristu Jiřího Mareše také s Jirousem, s nímž si okamžitě padli do oka. Na konci pětasedmdesátého chtěl společně s neúspěšným (a navrátivším se) emigrantem Kocourem Havelkou uspořádat festival neoficiálních kapel. Z toho nakonec sešlo, a tak se coby náhrada udělala akce se čtením, přednáškou a nezávislým folkem v Přešticích nazvaná „Večer poezie a hudby“. A Čuňas na ni pak rozdával pozvánky. Akce proběhla, ale v jejím průběhu sbalili Skaláka a Kocoura. Ovšem po výslechu je zase hned pustili a žádné postihy nepřišly. Na II. festivalu druhé kultury v Bojanovicích v únoru 1976 samozřejmě The Hever & Vaselina Band vystoupil a vše opět proběhlo v klidu. Skalák se posléze přes Magora seznámil s Václavem Havlem. Zároveň se stal vlastníkem opuštěného baráku u Kamencového jezera, který nazval Barrell House. Všechno šlo jak po drátku a vypadalo to, že situace se zdá být v pohodě. Jenomže nebyla.

V březnu začalo zatýkání a do vazby byl uvržen i Skalák. Právě za organizování oné přednášky v Přešticích. A společně s ním byli souzeni (a odsouzeni) i Kocour a Čuňas. Tresty byly přísné, ale po velké protestní kampani, jíž zorganizovali Havel s filosofem Jiřím Němcem, a do které se zapojil i kulturní svět, následovala odvolačka a tresty spadly na polovic – Kocour dostal 15 měsíců, Skalák 9 a Čuňas nakonec 4 měsíce. Skalák v kriminále pracoval na šachtě v Zbuchu u Plzně a určitý čas s Kocourem obývali společnou celu. Vyústěním tohoto přeštického procesu a procesu s Plastiky byl zrod dokumentu Charta 77.

V prosinci ´76 po návratu z kriminálu jel Skalický ihned na barák Princových v Rychnově u Děčína, kam na konci roku Václav Havel s Jiřím Němcem a hercem Pavlem Landovským dokument přivezli. Skalákovi ho chartisté nepovolili podepsat, což bylo zdůvodněno tím, že právě přišel z kriminálu, a kdyby to udělalo více ex-vězňů, Charta by mohla být snadněji zdiskreditovatelná. On ji ale stejně podepsal. Poté se věnoval běžné pracovní činnosti – vlastnil užitkový vůz, a tak vozil místní legendu, kapelu Víčka po zábavách. Staral se i o Barrel House, který sloužil k spontánním hudebním akcím severských hárošů. Popíjet a hrát na kytary se chodilo i do chomutovské hospody Špesík. Když policie zjistila, že podepsal Chartu, šla po něm (i vzhledem k tomu, že byl právě propuštěným vězněm) opravdu natvrdo a fest. Takže ač Skalák normálně chodil do práce, perlustrace, prohlídky, výslechy, CéPéZetky u něj byly na denním pořádku. A ještě mnohem horší byla častá vyrabování a vykradení bytu, ztráta alb, hudebních nástrojů, osobních rodinných věcí atd.

Miroslav „Skalák“ Skalický 2013Na III. Festival druhé kultury, konaný v září 1977 v chalupě Václava Havla na Hrádečku, jel Skalák jen sám s kytarou a nakonec se ukázalo, že to byla jediná kytara, která se na místě nacházela. A tak na ni hrál on sám, Karásek, Charlie Soukup, Třešňák i Hutka, když doprovázel Kubišovou. Další koncerty, ať už Skaláka samotného nebo Heveru & Vaseliny Bandu, proběhly třeba v Chomutově na Špejchaře (1977), na Silvestra 1977 v Praze u Pepy Janíčka, s WC Bandem v obci Jilem (1978) a samozřejmě… ale to již viz níže.

Skutečný komunitní život na baráku totiž nastal, když po dvou letech zchátral Barrel House a Skalák s dalšími máničkami-podílníky koupil usedlost v Nové Vísce u Chomutova. Mezi těmito podílníky byli třeba Kocour, Čuňas, Laurenčík, bratři Černegové ze Sušic, Jiří „Chmelák“ Chmel, Vladimír „Robin“ Hrubý, spisovatel Jiří Kostúr nebo fotograf Jan „Íč“ Hric a další. Napřed se muselo stavení opravit a poté vytvořit koncertní sál a hospodu – nejvíce se o práci staral a vše organizoval Skalák, a to ještě navíc chodil do běžného zaměstnání, neboť jezdil u nákladní taxislužby. Avšak po zvelebení se Nová Víska stala na tři roky skutečným centrem podzemní kultury – konaly se zde koncerty, přednášky, výstavy, jezdily sem osobnosti undergroundu (např. Jirous, Jiří Němec, Bondy aj.). Plastici tu natočili svou poctu Ladislavu Klímovi, konal se tu první punkový festival (Skalák pro tu příležitost sestavil punk band Hajzlštětka, který vystoupil s pořadem „Držkou na dlažbu“), zahráli si tu DG 307, Dr. Prostěradlo Band atd. A coby radostný přírůstek se v roce 1978 Miroslavovi narodila dcera Markéta.

Na Silvestra 1978 a Nový rok 1979 na Nové Vísce proběhla velká androšská akce, kterou by bylo možno nazvat IV. festivalem druhé kultury. Ba co víc – v devětasedmdesátém se Skalák stal vedle Čuňase a Kocoura jedním ze tří redaktorů nově vzniklého undergroundového magazínu Vokno. Fotografiemi do něj pak přispíval Íč Hric. Usedlost a zejména aktivity jejích obyvatel se tak pochopitelně staly trnem v oku StB. V roce 1980 byl barák na Nové Vísce podroben absolutní domovní prohlídce a posléze vyvlastněn z důvodu „obranyschopnosti státu“. Jak je vidět, když bolševik potřeboval něco ukrást, sebrat nebo někoho zavřít, dokázal to ve svém právním ptydepe vždy nějak odůvodnit. V tom samém roce v Korozlukách u Mostu v Chmelákově baráku natočil Skalák s pomocí přátel některé písně The Hever & Vaselina Bandu a poté emigroval. „Pořád se to zhoršovalo…věděli jsme, že přituhuje. Jevilo se to tak, že půjdeme buď do kriminálu nebo ven.“ A to mu ještě fízlové u výslechů naznačovali, že by mu auto mohlo přejet dítě. Skaláka prostě normálně vyštvali. Ale v podstatě emigrovala nebo byla nucena emigrovat většina podílníků usedlosti Nová Víska, zůstali jen Čuňas, Šimako Chnapko a Kostúr. Skalický se dostal do Vídně a vzápětí ho opustila manželka Eva, takže s dcerkou zůstal sám.

Jelikož byl Miroslav manuálně velmi zručný, dokázal se v Rakousku velice dobře uživit. Stále se ale choval aktivně – s dalšími emigranty spolupořádal demonstrace proti bolševikovi, za dodržování lidských práv v ČSSR nebo za v Čechách vězněné chartisty a další aktivisty. Skamarádil se s Pavlem Tigridem a v dodávce rozvážel po emigrantech jeho Svědectví a Listy. Navíc si zakoupil jednu z prvních videokamer a začal točit – vlastně cokoliv. V podstatě všechny větší srazy emigrantů (ať už pocházejících z máničkovských undergroundových komunit nebo z disentu), které probíhaly ve druhé polovině 80. let, natočil právě Skalák. Díky němu jsou tyto akce dobře zdokumentovány: srazy na barácích u Charlieho Soukupa ve Francii nebo Londýna Vokatého v Rakousku, mše u opata Opaska v německém Rohru, akce ve vídeňském Nachtazylu u Chmeláka a další. Na nich pak koncerty Karáska, Soukupa, Vokaté, Hutky, Kryla a jiných. Zároveň se exponenciálně rozrůstal počet objektů Skalákovy sběratelské vášně. Už to nebyly jen bluesové desky, ale rocková cédečka, videokazety, DVD s koncerty a filmy.

Miroslav „Skalák“ Skalický 2013Na začátku 90.let začal Skalák pendlovat mezi Rakouskem a Československem. Zakoupil zde starý mlýn v Meziříčku u Želetavy (Vysočina) a jal se jej zvelebovat. A zvelebil jej tak důkladně a tak úžasně (zjevná inspirace Gaudím), že případné návštěvy valily oči. Po milleniu zde začal pořádat hudební festival „Konec léta“. A posléze, když skončily rockové festivaly na baráku v Prostředním Vydří u Magora, přestěhoval se v roce 2006 festival pod názvem „Magorovo Vydři v Meziříčku“ k němu na jeho usedlost. Festivaly u Skaláka jsou oslavou svobody, lásky, radosti, názorové volnosti a pochopitelně nonkonformní hudby. Jen to nesmíte přehánět s alkoholem a ušlechtilými travinami.

Svůj The Hever & Vaselina Band okolo millenia Skalák obnovil a hraje s ním dodnes, přičemž co hosté se v něm objevili třeba Čuňas jako řvoun, Magor Jirous jako „striptér“ a president Václav Havel jako hráč na sudy. V roce 2012 pak vyšla Skalákovi kniha, která pod názvem „Tesilová verbež – The Hever & Vaselina Band“ obsahuje jeho texty napsané pro výše zmíněný soubor. V současnosti žije Miroslav Skalický s manželkou Šárkou a stále pendluje mezi Vídní a svým mlýnem v Meziříčku.

Na závěr kontrolní otázka: Kolik myslíte, že za ta léta Skalák nasbíral bluesových vinylů? Bezpočet, přátelé, bezpočet…

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2013 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu