Fenomén Underground

No future

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 7  
Sdílet
| Poslat odkaz

Petr „Hraboš“ Hrabalik

Klikněte pro větší obrázekZpěvák, skladatel, textař a příležitostný spisovatel Petr „Hraboš“ Hrabalik se narodil v roce 1962 v Havlíčkově Brodě Zdeňkovi a Marii Hrabalíkových. Má ještě o rok mladšího bratra Zdeňka Jr. Otec pracoval jako jeden z vedoucích podniku Sázava (vyráběl a opravoval chladící zařízení), matka byla prodavačkou v potravinách. Jeho děda František Hrabalík, antikomunista, byl jedním z politických vězňů padesátých let. Rodina žila v brodské čtvrti Kokořín. Petrovo dětství skončilo rázným předělem – když v srpnu ´68 nastala okupace, poznal z chování rodičů, že se děje cosi velmi špatného. Vjem zesílil v dni, kdy příbuzný z Moravy odjížděje přes Brod do emigrace (měl strýce v New Yorku) stavil se u Hrabalíků, zdali nechtějí do USA odjet s ním. Celou noc se tehdy řešila všechna pro a proti – rodina se nakonec rozhodla zůstat. A malý Petr se v září ´68 vydal mezi tanky do první třídy ZDŠ. Od těch dob nesnáší a nedůvěřuje čemukoli, co vychází z lůna „východního Mordoru“ – Ruska.

Přibližně od konce šedesátých let sportoval, hrál fotbal a bandy-hokej. V letech 1969-70 chodil do Junáka (skauta), přičemž si oblíbil střelbu z luku. V tom čase se také učil malovat (chodil do LŠU k akademickému malíři Jůzlovi), ale záhy toho nechal a věnoval se jen sportu, najmě fotbalu. A to zejména v drsných mačích mezi staršími kluky ze čtvrtí Kokořín a Vagonka, nicméně v žákovských kategoriích kopal i závodně za místní Slovan. Zároveň od svých osmi let četl dětské dobrodružné knihy Štorcha, Maye, Kiplinga atd., a jelikož v nich vystupovali vlasatí hrdinové (Mamutík, Vinnetou, Mauglí) a fotbalisté byli tehdy též velmi háratí (najmě jistý George Best, jeho idol), už tehdy se mu dlouhé vlasy zalíbily. Když pak v roce 1974 objevil na fotce vlasatý team Argentiny, okamžitě se stal jeho fanouškem. Sám si též nechal zapustit delší vlas (což mu ovšem ve dvanácti moc dlouho nevydrželo). Mezitím mezi Petrovy sportovní zájmy přibyly ještě tenis a v zimě sjezdové lyžování. A ještě jedna věc – vždy měl rád humor: Šimka & Grossmana nebo Cimrmany miluje dodnes.

V roce 1975, ve svých třinácti zažil Petr svůj další životní přelom – objevil skupinu Beatles a rockovou hudbu – což mu úplně přeházelo žebříček hodnot: na další tři roky skončil s četbou knih a se závodním fotbalem (sporty provozoval už jen rekreačně). Okamžitě si k narozeninám nechal nadělit magnetofon B-100 stereo, nějaké pásky a od svých známých začal nahrávat rockovou muziku. To mu zabíralo veškerý čas, takže ani nezaregistroval, že v šestasedmdesátém nastoupil na havlíčkobrodské gymnasium, stejně jako fakt, že se z něj na konci sezóny stal repetent. Před hardrockem nebylo úniku. Nechal si narůst háro a na všechno kromě muziky dlabal. Když se mu třída složila na holiče (7.50 Kčs), on raději doplnil tři koruny a koupil si jabčák. A to ještě neviděl tehdejší propagandistický dokument „Atentát na kulturu“ – jinak by se do undergroundu ponořil mnohem dříve. Od roku 1977 chodil na bigbítové zábavy (ale i na plesy, na nichž hrály zábavové kapely), jelikož se tam běžně nalívalo i nezletilým, a také na koncerty (např. Jiří Schelinger & Skupina F. Ringo Čecha, Blue Effect). Kámoši vozili z černých burz další a další alba, takže portfolio Petrových nahrávek se exponenciálně zvětšovalo.

Následovaly první pokusy naučit se hrát na kytaru a také na baskytaru, druhá bigbítová iniciace pomocí 2LP Led Zeppelin „The Song Remains The Same“, a další chození a ježdění na bigbíty. Když se v sedmdesátém osmém k Petrově radosti Argentina stala světovým šampiónem, opět začal hrát za dorost závodně fotbal (následné dva roky hraní dokonce nekouřil a nepil alkohol!!). Zároveň opět začal číst, ale byla to už jiná literatura: Kerouac, Kesey, Vonnegut, Hrabal…Když v osmnácti, posílen četbou, začal chápat text v hudbě nejen jako něco vedlejšího, ale jako něco, co přináší určité sdělení, bylo to pro něj jako objev nového kontinentu. Konečně byl mentálně připraven text nejen vnímat, ale i ho sám napsat. V tom čase začal poslouchat kvalitní český bigbít a folk a vzory byly jasné: Vladimír Mišík & Etc…, Vladimír Merta, Vlasta Třešňák, Bluesberry, Marsyas, C&K Vocal a další. Do té doby se zároveň datují jeho první pokusy o básně. Pak kvůli zranění kolena z lyží, přerušil svou závodní kariéru fotbalisty (na lyže už nikdy nestoupl, fotbal ale hrál rekreačně dalších cca pětadvacet let). Následoval opětovný návrat do hospod a na bigbítové zábavy. A nadávku, kterou nesnášel, nakonec přijal jako svoji marku – začal si říkat Hraboš.

Klikněte pro větší obrázekPo maturitě (1981) mu začala hrozit vojna, tudíž bylo třeba ji na nějaký čas oddálit a vymyslet, jak s problémem naložit dál. „Základ byl vyjebat se zelenejma mozkama. O studiu na universitě v mým případě nemohla bejt řeč, tudíž jsem si musel vybrat nějaký dvouletý nástavbový studium. Bylo mi úplně u prdele, kam půjdu na školu, nejdůležitější bylo NEJÍT NA VOJNU. Pamatuju, že jsem měl nějakej papír s těma nástavbama, tak jsem vzal kružítko, vrhnuĺ jsem ho na ten papír a kam se zabodlo, tam jsem pak šel.“ Trefil Hradec Králové, a tak v něm nastoupil na zdravotnickou dvouletou nástavbu, obor radiologický laborant.

V té době proběhlo několik důležitých události Hrabošova života. Zaprvé v létě ´81 založil svou první kapelu s názvem Oxygen, v níž zpíval a hrál na baskytaru. Následně se během fotbálků na brodském sídlišti VÚ seznámil s teenagery z budoucí skupiny Křečový Žíly. A zároveň poprvé uslyšel pražské alternativní kapely – na festivalu Vysočina partu Švehlík, v HK od kámoše na pásku Extempore. Okamžitě se začal shánět po jejich ekvivalentech ve světě, a díky Jazzové sekci našel skupiny hnutí R.I.O. a nového sanfranciského undergroundu. V létě ´82 nastoupil co baskytarista k zábavovému Hayaya Bandu.

Tím nejdůležitějším momentem bylo pro Hraboše seznámení se s brodskými androši Karlem „Kadlosem“ Novákem a Josefem „Pepino“ Fričem, kovorytcem a fotografem, pozdějším „ředitelem HB-undergroundu“. Oba byli starší a zkušenější, měli napojení na Prahu a Moravu, a vlastnili spoustu nahrávek alternativy a undergroundu včetně Plastic People. Jako centrum schůzek byla zvolena kokořínská hospoda U Hnáta, trojice pak založila skupinu (spíše společenství) Maama, přičemž hlavním účelem bylo ježdění po akcích, nahrávání muziky, předávání samizdatové literatury a tlachání u piva. Za levný peníz byla zakoupena starší Škoda 1202, která byla nazvána „Lepidlo“ – stala se tak „vozem plně žijícím axemi“. A na neoficiální „axe“ se skutečně jezdilo, cca od začátku roku 1983, namátkou Střítež u Jihlavy, Praha – Újezd nad Lesy, Olomouc, Žamberk atd. Hraboš také, zhlédnuv první koncert Křečovejch Žil v kočárkárně činžáku, okamžitě propojil tyto teenagery se svoji hnátovskou partou. Společenství se postupně rozrostlo zhruba na patnáct lidí.

Bohužel po matuře na nástavbě (1983) začala Hrabošovi opět hrozit dvouletá základní vojenská služba. Vyřešil to docela drsně a ještě navíc s nejasným výhledem. Začal makat v Uranových dolech okolo Stráže pod Ralskem s tím, že odpracuje požadovanou dobu (bez jediného áčka!!) a na vojnu půjde jen na pět měsíců. V tom čase pak vznikly nahrávky Maamy „Live At Jewish Cemetary“ a „In HB-Vršovice“, v dalším roce pak „Home Studio“.

Hraboš tak zažíval dva „veselé životy“: přes týden v Liberci, odkud sice dojížděl do UD, ale pak po hospodách (najmě v Plzeňce) zpíval a hrál převzaté i vlastní folk-bluesové písničky (např. „Hej chlapče“, „Káňata“, „Blues zas vo ženský“, „Útěk“, „Blues nádražního bufetu“), a o víkendech v HB, kde působil v hardrockových skupinách (H-Band, Sfinx), přičemž ale hlavní činností byly sedánky U Hnáta s Maamou, Křečovejma žílama a další brodskou partou Gumovej knedlík. V KŽ nakonec Hraboš začal hrát na kytaru, v sestavě kromě něj tehdy působili Jiří „Shef“ Přibyl (zpěv, tanec), Petr „Žvatla“ Novotný (klávesy), Jiří „Bruno“ Wiche (klarinet, saxofon)´, Jiří „Martha“ Dvořák (baskytara), Josef „Jouza“ Bárta (bicí). Po návštěvách různých akcí se parta brodských androšů rozhodla, že uspořádá také vlastní dýchánky – byly nazvány „Pod tou strážní věží“ dle písně Boba Dylana „All Along The Watchtower“ a konaly se buď na baráčku Žvatlovy tetky, na přilehlém paloučku, nebo v lomu za řekou Šlapankou, kam se z baráčku musel natáhnout 300metrový kabel, aby byla elektrika. Nejznámějšími akcemi byly ty v lomu (obě 1985), kde na první kromě KŽ a GK zahrála i Vojenská Divize MV a na druhé, nazvané Underground Festival Of Music, na níž se sjelo asi 300 mániček z celé republiky, vystoupily ještě Pod Hladinou, Die Untere Welt, Šilhavý Olin, Homo Hemeroid Band, Beru všechno a další. V tom čase vznikla i zásadní nahrávka KŽ „Live In Baráček, 1985“ s ústředním Hrabošovým songem „Hnijící Královna“ a dalšími věcmi jako „Lidí plné nástupiště“, „Vagon“, „Jedu na pole“, „Hodiny“ a „Staroměstskej punk“. Na podzim se podílel i na nahrávce „Škeble“ s některými členy KŽ. Zároveň Hraboš v tomto období psal spoustu textů a básní, přepisoval samizdaty, chodil po hospodách, hrál fotbal. Určitá těkavost, přelétavost a schopnost dělat na více věcech najednou se však projevily i na vztahu k opačnému pohlaví: většinou prožíval bouřlivé, krátkodobé vztahy – a ani v dalších letech tomu nemělo být jinak.

V roce 1986 se Hraboš podílel na poslední nahrávce Křečovejch Žíl „EP 1986“ (s ústředním songem „Schovej se“) a samizdatově vydal shrnutí básní a textů z let 1981-86 hned ve třech sbírkách „Psi a růže“ a „Potrhlí psi“ a „Hospoda a ženský a blues a tak“. Zároveň začal přemýšlet o odnoži KŽ, experimentálním triu ve stylu Frithova Massacre, které založí, až se „křečo-žilní“ Martha a Jouza vrátí ze základní vojenské služby. Sám pak na pětiměsíční vojně (1986-87) psal jak nezavřený – doplněno o další věci pak po jeho návratu do civilu vyšly: sbírka milostné poezie „Kolik nocí bezesných“ (vydána 1987), depresivní „Spoutaní psi“ (1987) a humornými hříčkami nabitá „Nepoezie anobrž Gorilí roknról“ (1987).

Klikněte pro větší obrázekPo vojně odešel v červnu ´87 do Prahy, kde začal pracovat jako závozník na OPBH (kvůli získání bytu). Víkendy ale trávil v HB: novým místem srazů se stala restaurace hotelu Černý orel, zároveň začal v HB působit jako frontman rockové kapely Experiment. Následně zažil další z hudebních iniciací: pořádnou ránu do hlavy mu dala alba hardcore-punkových Dead Kennedys. Přetlak byl obrovský – bylo mu jasné, že prostě musí hrát něco podobného, navíc v oblasti písničkaření už nebyl tak plodný jako dříve, byť některé zněly slušné („Tak už jsme si kamarádi“, „Reichenberg Memory Blues“, „Zrcadla“, „Hospody budoucnosti“).

Na začátku roku 1988 se tedy dvěma folkovými kazetami s názvy „Folkové shrnutí“ rozloučil s folkem a zároveň vydal samizdatově shrnující kompilační sbírku textů a poezie z let 1981-87 pod názvem „Hraboší guláš“. A stejně tak odešel i z Experimentu. V březnu ´88 pak s basákem Marthou v restauraci Černý orel založili hardcore-punkový soubor Našrot. Když přišel bubeník Jouza z vojny, byli komplet: tréninky pak začaly probíhat v garáži Jouzových rodičů. Hlavními autory skladeb se stali Hraboš s Marthou, o texty se až na výjimky staral Hraboš. Ten pak v létě napsal svou první rozsáhlejší prózu – sci-fi povídku „Perštýnská vražda“ a posléze také vlastní storky z undergroundu pod názvem „Bezradnosti života“. Zároveň se angažoval politicky – vstoupil do HOS (Hnutí za občanskou svobodu) a v listopadu ´88 byl jedním z iniciátorů vzniku lokální iniciativy Havlíčkova mládež. StB si tak na něj byla nucena založit signální svazek PO (prověřované osoby).

Našrot se vykašlal na nějaké přehrávky a hrál pouze po neoficiálních podzemních akcích, například v Hrádku u Nechanic, na mlýně v Osvračíně, ve Zborné, v HB-Mírovce, v Praze na parníku a pak v sále hotelu Tichý. V prosinci vznikly první garážové nahrávky Našrot. Devětaosmdesátý byl třeskutý – v Praze se Hraboš pohyboval v různých společenstvích, chodících do hospod Na Klamovce, U Zpěváčků a U Jirásků, v Havl. Brodě to byly večírky v Denní vinárně. V září ´89 bylo také natočeno známé demo Našrot „Totálně našrot“ se songy „Hodnej kluk“, „Našrot“, „Král je mrtev, ať žije král“, „Sexy story“ či obligátní „Hnijící královnou“. První oficiální akcí, na které si Našrot zahrál, byl legendární Punkeden na pražském Žofíně, dosud největší festival punk a hardcore kapel u nás. Na konci roku pak Hraboš vydal samizdatovou sbírku „Ruční práce“ (obsahující texty a básně z let 1988-89), dokončil „Bezradnosti života II“ a vrhl se do víru listopadových změn.

V první polovině roku 1990 získal v Praze byt ve Spálené, přičemž stále pracoval na OPBH. Našrot zatím vesele koncertoval (již oficiálně) a dokonce se v jednadevadesátém dokopal k debutovému albu „Destructive Tour“, které kromě věcí z dema „Totálně našrot“ obsahovalo novější songy jako třeba „Malá je naděje“, „It´s Fucking World“, „Policejní stát“ či „Blues růžovýho pokoje“. Zároveň si jako produkt DIY vydali Našroti kazetu „Live In Prague“, a díky manažérovi Žvatlovi (ex-KŽ) si zahráli na koncertech v Rakousku a Švýcarsku. Mezitím se chystalo jemné pozměnění stylu kapely. Objevily se totiž nové inspirace – crossoverové kapely typu Faith No More či newyorského HC jako Biohazard nebo styl grunge (v čele s Pearl Jam a Nirvanou). A Hraboš, ač anglicky nevzdělán, začal v tomto jazyce psát nové texty. Následně zažil jisté retro – již oficiálně vyšla kompilační sbírka jeho textů a poezie z 80. let pod názvem „Bujaré výlety perverzní pomazánky“. A to si ještě stihl psát do šuplíku povídky a mocně lít, zejména v baru havlbrodského Klubu mládeže. V Praze po odchodu z OPBH prodával u stánku párky, což ho nebavilo. A tak si v dvaadevadesátém pořídil živnosťák a odešel na volnou nohu. Zpočátku prodával ve stanicích metra u stolku knihy, což ho bavilo – vydělal si a měl čas na kapelu a psaní. V roce 1993 vyšla jeho 40stránková báseň „Pokusné stavy šílenství“. To už v Našrotu půl roku působil nový kytarista Tomáš „Ceemek“ Hájek.

Ten se objevil na novém albu kapely „Brain Investigator“ (obsahující songy jako třeba „21 Reasons…“, „Kiss Of The Death-Time“, „Big Star Honey Johnny“, „Lies“, „Hollywood“ či „Simply Stupid Day“), které bylo vydáno v prosinci ´93 a hudebně je zařaditelné do žánru-nežánru hardcore-crossover. Hraboš se také definitivně stal štamgastem pražské vinárny U Sudu, kam často zacházel se svými bratry v mokré čtvrti, žurnalistou a bubeníkem Jiřím „Komínem“ Komínkem a Robertem „Hadem“ Čermákem.

V roce 1995 začal Hraboš pracovat na cyklu „Bigbít“, dokumentárním seriálu ČT, mapujícím historii československé rockové hudby. Zároveň se stal dvorním autorem undergroundového nakladatelství Maťa – prvním vydaným počinem byl jeho mini-cestopis „Expedice Paris ´90“. Našrot si v tom roce poprvé zahrál na festivalu Trutnov Open Air Festival, na který pak jezdil průběžně dalších patnáct let. No a konečně – kapele vyšlo další CD „Cornered Animal“ (mj. se songy „I Killed My Little Pony“, „Bastard“ či „Talk“). V následujícím roce si skupina zahrála na velkém mezinárodním rockovém festivalu „Jam 96“ v Praze na Džbáně. Hraboš v tom roce napsal i psychedelickou reportáž z trutnovského festivalu „Truth now aneb Chemické putování po zemi zaslíbené“, která se s ohlasem objevila v Rock & Popu. V sedmadevadesátém mu vyšla další kompilační sbírka jeho textů a poezie z 80. let pod názvem „Intim sprej“. Zároveň se seznámil s dalším bratrem v lití a sledovačem televizních MS a ME ve fotbale jakož i Ligy mistrů, hudebním publicistou Radkem Diestlerem. Našrot v tom roce natočil CD „The Guide To The Lost Years“ (mj. se songy „Flashbacks“, „Us & Them“, „Tequila Under The Dark Sun“, „Lost Generation“ nebo „No Way In This Reality“), které se na trhu objevilo až o rok později. V roce 1998 Hraboš společně s Alešem Opekarem, Radkem Diestlerem a Lexou Guhou založili pražské Popmuseum.

Klikněte pro větší obrázekV roce 1999 začal Hraboš psát humorné prózy z prostředí Vinárny U Sudu – první byla kniha „Viděno Sudem“, mapující televizní sledování MS ve fotbale z barových stoliček zmíněné nálevny. O rok později vyšla další tematicky podobná kniha „Mimo Sud“ a Hraboš po ukončení prací na seriálu „Bigbít“ začal psát jeho webové stránky. Mezitím si natočil dva singly s vlastními písněmi mimo Našrot. Soubor pak v roce 2000 vydal svoje stylově asi nejrozmanitější album „The Mirror & The Mask“, které je kombinací hardcore, hard-rocku, kytarové hudby, funku a orientální hudby (songy jako třeba „Going To Shamballah“, „Life Is Elsewhere“, Snowing In The Desert“, „Funky Town“, Arabian Magic Train“, „Highway 2000“).

V roce 2001 vzniklo mejdanové improvizační těleso Maradona Jazz, které kromě Hraboše (zpěv) tvořili jeho kamarádi z kapel Plexis a Michael´s Uncle: Petr „Mucho“ Hošek (dj-ing), Jaroslav Stuchlý (bicí) později ještě DJ Baltazar (dj-ing). V roce 2002 pak Hrabošovi vyšla povídková sbírka „Sběrné Sudoviny“ (téma jasné), o rok později napsal text „Trutnovské zenity“, což je opět reportáž z Trutnova, a v témže roce Našrot vydal ponuré a depresivní album „Psychorama“ (skladby jako „We´ll Never Die“, „War Or Peace & Love“, „It´s My Homework“, „Looking Into Your Privacy“, „The Nightmare In Tanger“). V roce 2005 se song „Man In The Air“ objevil na soundtracku k filmu Petra Zelenky „Příběhy obyčejného šílenství“. Do období let 2005-06 spadá Hrabošův neslavný pokus s crossoverovou skupinou Ström“ a v šestém roce po milleniu mu pak vyšla další humorná „sudovská“ kniha „Návrat k Sudu“.

V roce 2008 natočil Našrot CD „Rag(e)time“ (se songy jako „Bloody Oil“, „I Want To Take You Away From Here“, „Words Are Dead“, „Only Pain“ a „Refugees From the Future“), první na vlastní značce Našrot. Zároveň byl nafilmován jeho pražský koncert – ten se pak pod názvem „Našrot: Live In Praha“ stal co DVD položkou knihy o Našrotu, kterou napsal Radek Diestler, a která vyšla pod názvem „Totálně Našrot“ (2011).Její druhou položkou je pak studiová CD-kompilace „Našrot Unplugged“, obsahující staré songy kapely ve formě „bez proudu“, výjimku tvoří dvě nové písničky „Night In Lhasa“ a „Windy Day“. Zároveň se Hraboš vrátil k webu ČT „Bigbít“, který byl předchozích šest let v klatbě. Umístil naň zatím nejkomplexnější českou stránku o historii světového rocku, jíž si mezitím psal do šuplíku.

Poté ho opět dostihlo jakési retro – napřed v roce 2011 vyšly Hrabošovy povídky z přelomu 80. – 90. let pod názvem „Perštýnská vražda“ a o další rok později ho přátelé „donutili“ natočit jeho folk-bluesové písně z 80. let, které pod hlavičkou Hraboš & spol. vydal na 2CD s příznačným názvem „Songy z bědných časů“. Zároveň začal pracovat na dalším historickém TV-cyklu „Fenomén underground“, který byl dokončen v roce 2014. V tomtéž roce s Radkem Diestlerem sepsali pod markou Rocker H. & rdd, další „sudovsko-fotbalovou“ knížečku „Viděno dvojmo“. A v roce 2015 vydal našroťácký koncert, tentokrát se španělkami a kontrabasem – jedná se o 2CD „Flashbacks: Live – Unplugged“.

Jak je vidět, Petr „Hraboš“ Hrabalik toho má co se týče kulturních aktivit na svých bedrech naloženo opravdu na tuny.

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2013 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu