Fenomén Underground

Divoký východ

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 11  
Sdílet
| Poslat odkaz

Marcel Strýko

Klikněte pro větší obrázekFilosof, muzikant, výtvarník, disident a politik Marcel Strýko se narodil v roce 1955 ve Zborově v okrese Bardejov v rodině vojáka z povolání Imricha Strýka, matka Božena Strýková (rozená Bullová) byla učitelkou. Měl ještě bratra Ludovíta.

Na základní školu začal malý Marcel chodit až v Košicích, kam se rodina přestěhovala na přelomu 50. a 60.let. Svůj první výrazný protest si odbyl v září 1968, pár dní po okupaci – s kamarády přišli do školy ozdobení trikolórami, odmítli vyučování, strhali hesla, transparenty a další komunistické symboly, roztrhali učebnice ruštiny. Od té chvíle se jeho bytí odvíjelo v permanentní revoltě proti systému. S ním v roce 1970 získal další špatnou zkušenost – zažil totiž násilné stříhání mániček. A prakticky od té doby se o něj také začala zajímat StB. Na podzim toho roku pak začal studovat na elektrotechnické průmyslovce v Košicích. I tam se projevoval jeho odbojný duch – na klopě kabátu nosil odznak s písmenem Z a každému hrdě vysvětloval, že to znamená „za vlastný život.“ Což lze chápat tak, že jeden každý jsme tu sami za sebe a jen na nás by mělo záležet, co se svým životem uděláme, a nikoli na nějakých nadekretovaných ideologických „pravdách“, které jsou nám vnucovány. V čase jeho středoškolského studia se mu rozvedli rodiče. V roce 1972 se pustil do svých prvních uměleckých aktivit – začal malovat.

Střední školu Marcel úspěšně zakončil maturitou v roce 1974. Poté musel sice nastoupit na základní vojenskou službu, ale vrátil se z ní předčasně, neboť odmítal přijímat rozkazy, což vedlo k jeho pobytu na psychiatrické klinice. A samozřejmě k následnému odchodu do civilu. O problémového dlouhovlasého mladíka se tehdy StB začala zajímat mnohem intenzivněji. Nicméně zatím mu nebránila v tom, aby vstoupil do normálního zaměstnaneckého poměru. V polovině sedmdesátých let tak začal Strýko pracovat v Československé televizi Košice jako technik.

Klikněte pro větší obrázekV roce 1977 se mu podařilo navštívit Francii a o rok později – v osmasedmdesátém – založil undergroundovou skupinu The Nace, která zpočátku používala název Lesní speváci. Strýko pro ní psal zejména texty, které se vyznačovaly určitou poetickou hravostí (například „Jedna líra“, „Tažno“, „A dem dál“, „Šok,“ „Som na mol“, „Lalia“). Stále se věnoval i malování. Zároveň se aktivně podílel na tvorbě, výrobě a distribuci košického samizdatového časopisu „Trinásta komnata“ (čtyři čísla v letech 1979–80), který vycházel v nákladu 30 kusů. Strýko psal zejména filosoficko-nábožensko-společenské eseje, v jedničce to byl „My a spoločnost“ (1978), ve dvojce „Imanentnou súčasťou našej filozofie je Egocentrismus a egoizmus. Vesmír hýbe pevným bodom“, ve trojce „O neexistenci hmoty. Piaty rozmer“ a ve čtyřce „Sloboda alebo danosť“. V roce 1980 napsal do samizdatu též úvahu „Hudba a Nace“ o tom, v jakém kontextu nahlížet na skupinu Lesní speváci. Známý je i jeho esej „Byť teraz a tu“, o náboženské pouti jako protestu proti establishmentu.

Přestože to z Košic bylo mnohem blíž do Bratislavy, Marcel Strýko se obracel ku Praze – nakonec, byla tu dobrá zkušenost starších košických androšů, kteří se s máničkami z hlavního města vzájemně navštěvovali už od první poloviny sedmdesátých let. Navíc jej do Prahy po přečtení jeho esejů v Trinástej komnatě pozval sám velký guru undergroundu Egon Bondy. A tak začal Marcel velmi často dojíždět do české metropole. Na začátku 80. let se v ní seznámil s okruhem filosofů a teologů, kteří přednášeli po tehdejších undergroundových bytech a barácích. Strýko chodil na bytové přednášky filosofa Milana Machovce, teologa Milana Balabána a pochopitelně básníka a filosofa Egona Bondyho, s nímž byl asi v nejtěsnějším kontaktu a s kterým se velmi spřátelil. S marxistou a ateistou Bondym pak vedl z pozice věřícího katolíka nekonečné a oboustranně plodné debaty o náboženství, filosofii a umění, které později přetavil do některých svých dalších filosofických esejů. Hodně se přátelil i s filosofem Mirkem Vodrážkou a jeho ženou Ivou – nakonec právě v jejich bytě ony přednášky probíhaly.

V roce 1981 se Marcel Strýko oženil s Erikou Kordíkovou, ale jeho pendlování mezi Košicemi a Prahou neustalo. Pod vlivem bytových přednášek začal tyto pořádat i v Košicích, přičemž to ale vypadalo tak, že on ani tak nepřednášel, jako spíš „kázal“. Jeho křesťanské vyznání společně se zaujetím pro věc a silnou energií mu dodávaly určité charisma kněze (proto když později StB zavedla na košický underground svazek, nazvala ho „Komuna“ a Strýka si označila krycím jménem „Kněz“). Strýko ale žil filosofií – v tom čase napsal i své další filosofické eseje. V roce 1982 to byla „Poéma o skvelej perspektive ľudstva“, v samizdatu Rukopis, ve třiaosmdesátém pak „Nárys problému kauzality bez substancie“ opět v košickém samizdatu, v roce 1984 pak „Čím nás dnes može osloviť Aurelius Augustus“. V tomtéž roce se manželům Strýkovým narodil syn Martin.

Marcel byl ale i nadále aktivní – stále jezdil do Prahy, jen se jeho filosofické myšlení posunovalo – kupříkladu (nejspíš díky Bondymu) objevil čínský taoismus a japonský zen-buddhismus. A protože se v tao hovoří mj. o tom, že je nutné pracovat na sobě jako na člověku a převzít odpovědnost za svět, v němž se jedinec nachází, hodilo to Marcela vyloženě politickým směrem. Začal se stýkat s představiteli Charty 77 a VONSu, najmě pak s Petrem Uhlem a s Václavem Havlem. Setkal se i s kardinálem Tomáškem. Není tedy ani divu, že se četnost Marcelových výslechů na StB neustále zvyšovala a také tlak na něj sílil – dle manželky Eriky, mu fízlové kupříkladu vyhrožovali, že buď přestane s tou Prahou, protistátními akcemi, bytovými výstavami a filosofickými přednáškami, nebo nechají rodině odebrat dítě. V roce 1987 byl účastníkem fóra Charty 77, a poté musel (dle všeho na nátlak estébáků) odejít z místa v ČST Košice. Od té doby pracoval jako traťový dělník u ČSD (československých státních drah). Ale ani tady mu státní Moc nedala pokoj – nakonec se okolo něj agentů StB, kteří se vydávali za jeho kamarády, vždy motalo skutečně mnoho a častokrát ho samozřejmě práskli: dle výpočtů byl Marcel Strýko během sedmdesátých a osmdesátých let předvolán k výslechům 282krát!

Klikněte pro větší obrázekV čase listopadových událostí roku 1989 se Strýko stal okamžitě významnou osobností své doby (byť jako Košičan stál v pořadí až za bratislavskými ikonami té doby – hercem Milanem Kňažkem, aktivistou Jánem Budajem, sociologem Fedorem Gálem či později propuštěným disidentem Jánem Čarnogurským) a na přelomu let 1989–90 byl zakladatelem Občianského fóra v Košicích. V roce 1990 se stal kooptovaným poslancem Slovenské národní rady a podpředsedou Slovenské rady hnutí Verejnosť proti násiliu. V prvních volbách svůj poslanecký mandát obhájil a začal pracovat v branně-bezpečnostním parlamentním výboru. V rámci VPN pak byl členem republikové rady a členem předsednictva. Přesto si dokázal najít čas na tvorbu – společně s básníkem a vydavatelem Erikem Grochem napsali esej „Na krídlach mlčania“ (1990/91).

Poté byl Marcel Strýko členem vedení Občianské demokratické únie (což byl jeden ze dvou pohrobků VPN, druhým bylo HZDS Vladimíra Mečiara, kterému prý Strýko „neveril od prvej sekundy“). Ve volbách v roce 1992 za ODÚ kandidoval, ale strana utrpěla porážku a do parlamentu se vůbec nedostala. V tom čase ve slovenské politice nabyly vrcholu nacionalistické a separatistické tendence, jejichž cílem bylo rozdělení Československa, což Strýko vždy absolutně odmítal. Bohužel tyto politické směry nakonec zvítězily, a to – včetně celkového charakteru soudobé slovenské společnosti – uvádělo Marcela do stále hlubších depresí, které ještě dopoval alkoholem. Rozpadem Československa ztratil všechny iluze, smysl života. Veškeré to plné nasazení, ta obrovská energie, kterou do svého života vložil, přišla vniveč. Navíc spolu přestali žít s manželkou Erikou – odstěhoval se tedy do malého bytu v jednom z činžáků na Havlíčkově ulici. Stal se z něj samotář. Ale ač z politiky odešel (pracoval jako zástupce ředitele jedné obchodní firmy), nepřestal se k ní vyjadřovat.

V květnu 1994 byl před svým bytem fyzicky napaden neznámými útočníky. Tento útok bral jako pomstu za své předchozí politické působení, politické názory a hlavně naprosté odmítání mečiarovského populismu (jeden z útočníků prý komentoval rány pěstí slovy: „Toto máš za Mečiara!“). Následně byl Strýko několikrát hospitalizován, v listopadu byl pak na vlastní žádost z nemocnice propuštěn.

V prosinci 1994 Marcel Strýko zemřel – oficiální zpráva zněla: vykrvácení v důsledku prasknutí jícnových varixů.

Po jeho smrti vyšlo knižně několik jeho starších esejů a spisků: v roce 1996 to bylo šest esejů pod názvem „Mezi smrťou a lžou“ (editor Erik Groch) a v tomtéž roce „Za vlastný život“, což byl soubor esejů, úvah a vzpomínek (editoři Ladislav Snopko, Daniel Liška a Zbyněk Prokop).

V roce 2012 bylo Strýkovi in memoriam uděleno ocenění Biela vrana za dlouhodobý přínos boji za svobodu. Ocenění přináleželo a přináleží lidem, kteří prokázali občanskou odvahu ve jméně veřejného přínosu, hodnot a principů. Podobně byly jeho aktivity oceněny v roce 2014, kdy mu bylo presidentem Andrejem Kiskou posmrtně uděleno státní vyznamenání in memoriam „za celoživotní úsilí při obraně demokracie“.

V roce 2001 o Marcelu Strýkovi jeho manželka Erika řekla v jednom rozhovoru: „Bral všetko smrteľne vážne. To ho zabilo. Nedokázal riešiť problémy, ktoré bežný človek hravo prekonával a naopak, púšťal sa do vecí, do ktorých by smrteľník nikdy nešiel. Marcel nebol kladným hrdinom. Bol to človek extrémov. Stále však dovidel ďalej ako ostatní. Na váhach stále prevážili jeho plusy.“

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2012 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu