Český žurnál

Záznam chatu z pátku 4. prosince 2015

GF: „Kolikrát jste navštívil Ukrajinu vůbec?“

Filip Remunda: „Dobrý den, na úvod mi dovolte poděkovat všem postavám našeho filmu, které se rozhodly podělit se o svůj život a zkušenosti s válečným konfliktem. Vážím si jejich odvahy a otevřenosti. Odvahy proto, že situace v Ukrajině je stále velmi napjatá a je poměrně snadné dostat se do potíží. A otevřenosti proto, že oproti mé zkušenosti v Čechách, kdy se dost často není lehké domluvit na natáčení v řádu týdnů, či měsíců, Ukrajinci s námi sdíleli své domovy, seznamovali nás s rodinami a přáteli mnohdy již během prvního setkání. Ukrajinu jsme při natáčení navštívili celkem šestkrát. Začali jsme v na západě v Zakarpatí, pokračovali v Kyjevě, a přes Dněpropetrovsk, jsme se dostali na samotnou hranici s Ruskem do Charkova. Na Donbas jsme se dostali přes Rusko. K překročení frontové linie z Ukrajinské strany bylo zapotřebí ztratit mnoho času vyřizováním několika formulářů, přechody byly zahlcené frontami (mnohdy bylo čekat 24 hodin i více) a i bezpečnostní situace na hranici s Ruskem byla příznivější. Letadlo ČSA z Prahy do Rostova se vyhýbalo územím ovládaných separatisty, letěli jsme oklikou, což je trasa zavedená po sestřelení malajského letadla. Před natáčením Blízkého dalekého Východu jsem na Ukrajině natáčel jiné dva filmy, poprvé jsem ji navštívil někdy v roce 1993.“

ANTIMONY: „Co si myslíte o republikách Doněcké a Luhanské?“

Filip Remunda: „Vím, za jakých okolností měla vzniknout republika Charkovská. Na náměstí přijelo několik autobusů z Ruska a ruští občané pořádali na náměstí pod Leninovou sochou demonstraci, jeden z nich vyšplhal na budovu administrativy a vyvěsil na ní ruskou vlajku. Situace byla včas podchycena ukrajinskými úřady. Lidé, s nimiž jsem v Charkově mluvil, mi potvrdili, že separatistická hnutí jsou podněcována z Moskvy. Profesorka z místní filmové školy mi vyprávěla, jak na začátku sama nevěřila Majdanu. Nelíbilo se jí použití násilí, molotovy, hořící lidé, ani nacionalistická rétorika Pravého sektoru. Když ale na vlastní oči viděla, jakým způsobem na situaci reaguje Kreml, jak pracuje s propagandou, šíří mezi obyvateli dezinformace, vyrábí strach, prováží přes hranici vojenskou techniku, tajné agenty a vojáky, změnila svůj názor. Říkala mi, že do válka nikdy nepřemýšlela o tom, jestli se sama potřebuje identifikovat s ukrajinskou identitou. Během války ji začala vnímat, jako příslušnost ke světu zbaveného praktik ruských tajných služeb, které metodologicky navazují na KGB a další silové struktury Sovětského svazu. Ukrajina se v jejích očích stala nadějí na možnost vymanit se ze světa korupce, strachu a nesvobody. Doněcké republice velel Igor Girkin, zvaný Strelkov, což je podle mnohých svědectví Ruský agent, který byl po sestřelení Boeingu stažen a dnes žije v Ruské federaci. Situace v obou okupovaných územích je kritická. Milionový Doněck opustila skoro polovina obyvatel. Rozpadá se infrastruktura, vázne zásobování, ceny jsou oproti zbytku Ukrajiny dvou až tří násobné. Donbaským městům vládnou vejenští komandanti, situace připomíná bolševickou revoluci. Ulice zdobí propagandistické billboardy se surreálnými slogany typu: Doněcký lid rozhoduje: ÚRODA BUDE!“

STOP: „Na jaké straně konfliktu ukrajinského jste vy osobně?“

Filip Remunda: „Nejsem na straně úředníků, vojáků, ani politiků. Nejsem na straně korupce, která mimo jiné žije, jak to tak bývá, i z války. Jsem na straně lidí, kteří chtějí žít sebevědomě, kteří chtějí vytvořit občanskou společnost a zasazují se o dialog. Měl jsem šanci potkat i ty, kteří bojují se zbraní v ruce a měl jsem šanci porozumět i jejich postojům. Nedokážu ale být pragmatikem války. Jsem pro příměří a dialog. Je mi jasné, že to je úkol nadlidský a že pro lidi, kteří ve válce už někoho ztratily, je více než nesnadné najít sílu k odpuštění. Tj. nejsem na straně vášní ani jednoduchých řešení. Přál bych si, aby se Ukrajincům podařilo vymanit se ze jha oligarchického kapitalismu, kdy si hrstka boháčů rozděluje výsledky pracovního úsilí milionů lidí žijících v bídné ekonomické situaci. Přál bych, aby i evropské firmy, které v oblasti podnikají, přestaly exploatovat levnou pracovní sílu a nabídly Ukrajincům férové pracovní i platové podmínky.“

Dotaz: „Jaké máte na Ukrajině příbuzné a kde?“

Filip Remunda: „Teprve před pár lety jsem zjistil, že moje prababička se narodila v Kyjevě. V budoucnu se pokusím vyhledat záznamy o její rodině v ukrajinských matrikách. Krom rodinné vazby cítím k Ukrajině možná důležitější vazbu kulturní. Necítím se tam jako v cizině. Proto mi na Ukrajině záleží. Cítím, že situace v Ukrajině je do jisté míry i naší situací.“

WAR: „Dostane se Krym někdy zpátky k Ukrajině?“

Filip Remunda: „Karel Schwarzenberg kdysi řekl, že Srbsko přišlo o Kosovo ve válce a že státy ve válkách obvykle přicházejí o svá území. Vláda, jíž pak byl členem, nezávislost Kosova uznala, odjela tehdy z Prahy dokonce na výjezdní zasedání. Tím jsme, jako Česká republika uznali, že je správné, válečnými prostředky, měnit hranice v Evropě. Já s tím nesouhlasím, protože problematických území máme v okolí více než dost. Slovensko, jistě z pragmatických důvodů, Kosovo neuznalo. Předchází tak debatě s Maďarskem, které by si mohlo nárokovat část slovenského území. Představuju si, inspirován Johnem Lennonem, svět v němž státy nebudou potřeba. Je to skvělý anarchistický cíl. Za současné situace, kdy je anarchistické uvědomění obyvatelstva na velmi malé úrovni, bych se hranic zatím přidržel a pokud možno je neměnil. Války o ně, by totiž mohly být pro lidstvo vyhlazující. Z toho důvodu nesouhlasím ani s anexí Krymu Ruskou federací. Jeho návrat k Ukrajině by však mohla přinést patrně jen další válka. Je to patová situace. Pro mě má východisko zasazovat se uvnitř všech našich zatím nutných hranic o občanské svobody. V tomto ohledu bych rád připomenul případ režiséra Olega Sencova, který byl z Krymu unesen do Ruska, kde byl souzen a odsouzen ve zpolitizovaném procesu za terorismus na 20 let žaláře. Provinil se tím, že šířil ideje Majdanu v rodném Krymu.“

Neznalek: „Zminil jste exploataci evr.korporacemi nemyslite, ze to je prave podstata kapitalismu, ze se hledají ekonomicke kolonie, kde se musi trpět aby jinde byla vyuzivana nadhodnota, ze Evropu Ukrajina zajima pouze jako potencionalni trh (nyni pro zbrane) a zdroj levne pracovni sily?“

Filip Remunda: „Není to jen takto. Realita je pestřejší. Jan Gogola ml., dramaturg našeho filmu, například tvrdí, že očekává zlepšení společenského statu quo nikoliv skrze revoluci, ale skrze uvědomění kapitalistů, kteří se o své bohatství sami a dobrovolně začnou dělit se spolčeností, s níž je budou pojit sdílené hodnoty. Bill Gates byl před pár lety největším světovým pankáčem. Dneska by jím mohl být pan Zukerberger, který by se chtěl během svého života rozdělit o 99 % svých miliard. Takovými pankáči zřejmě nejsou majitelé německé továrny ze Zakarpatí, kteří odmítají vést dialog o hygienických podmínkách v továrně plné škodlivých plodin a kteří platí svým zaměstnancům kolem sta EUR měsíčně za práci ve směnném provozu s nočními šichtami. Podobné fabriky provozují naši nesolidární kapitalisté v mnoha zemích, někde lidé v továrnách i spí a vydělávají dolar denně. Politolog a anarchista PhDr. Ondřej Slačálek se ptá, na co se budou ptát naši vnuci nás, když mi se ptáme našich dědů, jak jste mohli dopustit Holokaust. Ondřej se domnívá, že nás se budou ptát, jak jste dokázali blahobytně žít zatímco co lidé v rozvojových zemích trpěli. Proto mluvím o tom, že bych Ukrajině kromě míru přál, aby se zbavila oligarchického kapitalismu a možná i s naší podporou, evropskou i třeba naší osobní, dokázala vytvořit lepší podmínky k životu svých obyvatel. Pro začátek bude stačit náš zájem. Ukrajina z obrazovek pomalu mizí a asijské sweatshopy se vynořují převážně v souvislosti se zřícenými továrnami a stovkami mrtvých v sutinách. Řetězce dál prodávají módní hadříky a my děláme, že je vše pořádku.“

Neznalek: „Moje otazka na tema exploatace byla vyrazena jako nevhodna?“

Filip Remunda: „Neználek byla v dětství oblíbená kniha. Omlouvám se, odpověď mi zabrala delší čas.“

DAYD: „Byl jste na ukrajině s Vaší ženou Ivonou?“

Filip Remunda: „Moje žena vyrůstala na amerických filmech a hudbě. K Ukrajině, narozdíl ode mě, nemá tak blízký vztah. Rád bych proto na Ukrajinu vzal celou svou rodinu a s tou krásnou zemí je seznámil.“

Anna: „Jak je to tam v současnosti - prosinec 2015 na Ukrajině - politicky, vojensky?“

Filip Remunda: „Rodina Táni je dál rozdělená. Děti studují v Zakarpatské oblasti, Táňa pracuje v Praze. Její neteře zůstávají na Donbase, kde pořád straší nestabilní příměří. Dáša studuje v Charkově. Michail si koupil žigulíka a začal režírovat nezávislé dokumentární filmy. Natáčel v zóně bojových operací. Byl kritický k vlastní armádě. V souvislosti s tímto filmem jej vyhodili z televize, kde do té doby pracoval. Film Ukrajinské štěstí byl před pár dny oceněn na festivale ukrajinských televizí Teletriumf. Viktorie našla v Kyjevě práci, píše do online změdělského magazínu. Její muž získal grant na vybavení zubní laboratoře, oba se trvale usadili v Kyjevě. Viktirie mi nedávno psala, že se těší, až se jí lidé přestanou vyptávat na její luhanský původ. Vím, o čem mluví, protože ačkoliv utekla do Kyjeva před válkou a separatisty, kteří jí jako novinářce vyhrožovali, přesto jí lidé v Kyjevě dávali najevo, že je napůl podezřelá rusajda… Všechny své staré i nové ukrajinské přátele zdravím a ze srdce jim přeju mír, lásku a svobodu v duši.“