Český žurnál

Záznam chatu ze čtvrtka 15. května 2014

Simona Tejnská: „Byl jste v Chorvatsku, ještě když bylo v SFRJ?“

Filip Remunda: „Dobrý den všem. Byl, poprvé v roce asi 79, nebylo mi ani šest a netušil jsem, že jsem v Chorvatsku. Byl jsem nadšenej, protože ve Splitu rostou palmy a zklamanej z Jadranu. Miloval jsem Robinsona a těšil se na Oceán. A jaderské vlny byly menší než ty na rodné Vltavě. Šlápnul jsem na jeřka a když mi doktor rval z nohy osten, utěšoval mě, abych nebrečel, tím, že mi říkal, že jsem muškarac. To bylo asi první slovo, které jsem se naučil.“

Simona Tejnská: „Dělají Češi ostudu v Chorvatsku a naopak chovají se někteří dobře v Chorvatsku?“

Filip Remunda: „Češi mají v Chorvatsku zvláštní privilegované postavení. V hospodě u Fleků byl založen slavný dalmatský klub Hajduk Split. Na začátku minulého století byli první, kdo se k Jadranu jezdil koupat. Pomohli jsme tak založit celé nové "průmyslové odvětví." Chorvaté si turistů váží, jako Češi škodovek z Volkswagenu. Každé léto se k moři vydá na milion Čechů, což je možná míň něž Němců a Italů. Na nás jsou ale kladeny jiné nároky. Jsme tak trochu bratři a k příbuznému si vždycky dovolíš víc. A ostudu dělají jen Ti, ktěří jsou přistiženi, že kradou v sámošce. V Chorvatsku se prý krade míň než u nás.“

Simona Tejnská: „Co vzpomínky na válku z devadesátých let?“

Filip Remunda: „Ty jsou bohužel stále živé. Válka pokračuje. Dokonce i v místech, které jsou známé svojí tolerancí, jako je například Rijeka. Loni v létě jsme na pláži promítali film a po filmu můj kamarád pouštěl srbskou hudbu. Málem jsme za to dostali po hubě. Vedle slušných lidí existuje bohužel spousta nacionalistů. V Chorvatských městech běžně vyvěšují bilboardy oslavující generála Gotovinu, člověka o němž Wikipedie uvádí: "15. dubna 2011 byl odsouzen k 24 letům odnětí svobody za činy pronásledování, nuceného odsunu, drancování, zlovolného ničení, vražd, nelidského jednání a krutého zacházení. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii současně zkonstatoval, že se tyto činy staly v důsledku zločinného spolčení, jehož klíčovou postavou byl tehdejší chorvatský prezident Franjo Tuđman. 16. listopadu 2012 jej však senát Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v odvolacím řízení zprostil všech obvinění a nařídil jeho propuštění." Gotovina je navíc odpovědný za vyhnání na 250.000 Srbů z Chorvatska. Ke shlédnutí doporučiju scénu, která se do filmu nakonec nevešla: https://www.youtube.com/watch?v=9gev1sChkP4“

KRONSTAR1: „Byl jste v Šibeniku?“

Filip Remunda: „Jen jsem projížděl. Šibenik neznám.“

Simona Tejnská: „Co česká menšina v Chorvatsku, je tam nějaká?“

Filip Remunda: „V Chorvatsku žije velká česká menšina. Nejvíc Čechů žije v Daruvaru a okolí. Češi si udržují náš jazyk, kulturu, jsou aktivní v rámci Českých besed. Koho by zajímala historie českého osídlení a chtěl by chorvatské Čechy případně navštívit může začít pátrat třeba zde = http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/krajane/krajane_ve_svete/historie_krajanu/historie_krajanu-index_4.html“

Sonax: „Proč Obnažený národ?“

Filip Remunda: „V jaké koliv situaci je zdravé zastavit se a vnímat vlastní život z odstupu. Film jsme vnímali jako příležitost podívat se na nás chorvatskýma očima. Navíc v průběhu dovolené můžeme být uvolněnější, než během roku, kdy jsme zavaleni prací a povinnostmi spojenými s "bojem o přežití". Svým způsobem je dovolená obnažením toho, jaký člověk je, jak sebe vnímá, jak si představuje ideálně strávený čas. Zajímalo nás, co tedy o nás říká to, že se téměř milión Čechů přes prázdniny stěhuje do Chorvatska? Co o nás říká to, kde tam bydlíme, jak tam trávíme den, jak se tam oblékáme, co tam jíme, jak se tam pohybujeme či zůstáváme na místě, jak se tam po večerech bavíme…je možné poznat Čecha od pohledu? Je možné ho poznat oblečeného a taky jen v plavkách? Je něco jako česká móda, česká gesta, české plavání? Jsou tam Češi spíš uzavření anebo komunikativní i mimo svůj kontext?“

Sonax: „Kolikrát jste byl v Chorvatsku?“

Filip Remunda: „Nespočetně krát...“

Sonax: „Znáte vodopády řeky Krky?“

Filip Remunda: „Bohužel ne, znám víc lidí, než vodopádů. Ale děkuji za doporučení.“

Sonax: „Od jaké doby jezdí Češi hodně do Chorvatska - už třeba za R-U či 1. republiky?“

Filip Remunda: „Češi si oblíbili Jadran už za První republiky. Chorvati prý byli u vytržení, když viděli první turisty jak se válí na pláži. Moře pro ně byla především práce pro námořníky a rybáře. Představte si, že by k nám jezdili na dovolenou třeba Norové a trávili jí v továrnách…To, co zpočátku muselo vypadat jako UFO, byl začátek jednoho velkého přátelství...“

Sonax: „Co chystate po tomto dokumentu?“

Filip Remunda: „Připravuji natáčení na Ukrajině a v Rusku. Ve střižně dokončujeme spolu s Robertem Kirchhoffem film o životě Bohémy. Jednou z hlavních postav je vynikající trumpetista Laco Deczi a jeho americký bratr, harmonikář, lobbyista a kamarád Gerge W, Bushe, pan Chris DePino. V Německu jsme natáčeli s kontrabasistou Jano Jankejem a v Pařáži a Bratislavě s Lubomírem Tamaškovičem. Premiéru plánujeme letos na festivalu dokumentární filmu v Jihlavě. Příští rok bych rád dokončil film na němž pracuji už skoro 15 let, jmenuje se Anarchismus pro začátečníky.“

Sonax: „Vyhovuje Vám, že Obnažený národ ČT2 vysílá třikrát?“

Filip Remunda: „Jsem rád, že se Česká televize rozhodla Český žurnál vysílat v osm večer a pak jej dvakrát reprízovat. Všechny filmy jsou dostupné online na ivysílání.“

Sonax: „Budete se sám dívat na Obnažený národ v TV?“

Filip Remunda: „S potěšením to přenechám laskavému divákovi, ve střižně jsem každou scénu viděl tisíckrát...“

novak@seznam.cz: „Pane, je mi nablití z "národa", jehož členové spolu "nějak" žili a najednou se v devadesátých letech začali navzájem vraždit. A´t je jaderské moře jakkoliv opětované a českou lůzou oblíbené a před rokem 90 jsem je dvakrát poznal, je mi dneska nevolno, kdykoliv slyším zmínku o těchto destinacích. S úctou L. Novák“

Filip Remunda: „Vážený pane Nováku, i mě je nablití z války, ale na rozdíl od Vás mi není nablití ze žádného národa. Jugoslávie se rozpadala na pozadí konce studené války. Lidé na začátku nevěřili, že by se mohli ocitnout se zbraní v ruce soused proti sousedovi. Dokonce už když se v Chorvatsku střílelo, lidé v Bosně si stále mysleli, že se jich to netýká. Žili pohromadě, ve smíšených manželstvích, v jedné zemi. Je příznačné, že první bitvy se vedly o televizní vysílače. Televize sehrála v konfliktu klíčovou roli. Propaganda útočila sofistikovaně, nehlásala, že ti druzí jsou špatní, ale že ti druzí nám jdou po krku. U nás zatím nikdo nestraší tím, že by nás někdo chtěl vyhubit, zatím nás varují před imigranty a cizáky…Za lůzu považuji tu pitomou partu kolem Noční Okamůry.“

Josef Šturma: „A jak žijí obyčejní Chorvati, kterým nesype zvýšenou životní úroveň pobřeží - tedy ve vnitrozemí ! To bych se rád dozvěděl !“

Filip Remunda: „Chorvatsko řeší podobné problémy jako naše republika. Mají tam vyloučené regiony bez pracovních příležitostí. Krachující továrny. Mnozí lidé jsou rozčarovaní z kapitalismu, korupce, nevzdělaných politiků, atd… Zároveň ale neklesají na mysli. V Záhřebu existuje silná skupina studentů a profesorů z okolí filosofické fakulty, kteří se občansky angažují, bojují proti zavádění školného na univerzitách, proti homofobním zákonům, rasismu a nacionalismu. V jedné takové skupině jsme dokonce natáčeli. Scházejí se v záhřebském Kinoklubu a de facto na koleně dělají skvělou undergroundovou show. Jmenuje se Soudný den. Je to obdoba naší Katovny, akorát se v ní může mluvit sprostě, hosté pijí alkohol, kouří, diváci nahlas reagují a témata jsou diskutována bez politické korektnosti s nadsázkou a humorem.“

toník: „Jak jste spokojen s letošním ročníkem ČZ? Který dokument považujete za nejzdařilejší? Jak vnímáte kritiku, která je letos zdá se tvrdší než loni...?“

Filip Remunda: „Jsem rád, že Český žurnál opět čeří vody. Nenechává diváka klidným, provokuje. Vždyť sednout si k počítači už vyžaduje jistou dávku motivace a úsilí. Raduji se i z negativních reakcí. Tím, že se lidí vyjadřují, zanadávají si, zbavují se zároveň napětí, což je zdravé pro psýché. Dopředu jsem věděl, že můj film bude velmi kontroverzní. Kritizuje stereotypy, narušuje bezpečné zóny, hovoří nezpravodajským jazykem v náznacích a obrazech. Myslím, že spousta z nás ani netuší, jak na nás Chorvati nahlížejí. Tím, že si často myslíme, že víme vše nejlíp, nejsme na kritiku, oprávněnou i tu plynoucí z neznalosti, připraveni. Kamarádka mi v průběhu televizní premiéry poslala esemesku: "Za tohle tě veřejně ukamenujou! Místama se tlemím, ale většinou mám husinu. Pámbu potěš…" Další kamarádka reagovala jedním slovem: POEZIE. Pokorně a pozorně naslouchám i lidem u nichž svou poetikou nezarezonoval. Zároveň mám radost z toho, že můj film něco způsobuje, že neprofrčí telkou a nekončí se závěrečnými titulky. Projevily o něj zájem i chorvatská televize a festivaly. Těším se na reakce chorvatských diváků.“

Simona Tejnská: „Je Chorvatsko nejčastější destinací turistickou čechů v současnosti?“

Filip Remunda: „Řekl bych že jo. Jadran přece vnímáme i jako naše moře...“

Simona Tejnská: „Váží si Chorvati dnes Chorvata Tita?“

Filip Remunda: „Někteří ano, jeho idea bratrství a jednoty, která dokázala překonat hrůzy světové války byla asi natolik silná, že stále žije. Na facebloku je i pár skupin, jako Občané SFRJ… Jugoslávie pro něj byla asi i logickým východiskem, táta byl Chorvat, máma Slovinka. Měl zjevně problém s kultem osobnosti, Kominternou, zavíráním politických oponentů, atd. Proto má i spoustu nepřátel.“

Mirka: „Dobrý den, byl Váš dokument myšlený vážně nebo to měla být velká nadsázka? Osobně neznám nikoho, kdo by nosil do sandálů ponožky, nikdy jsem nevyjela po Chorvatovi a potraviny kupuji ze zásady v Chorvatsku. Celé mě to tak akorát znechutilo. Tohle si o nás opravdu myslí? Vždyť by měli být nadšení z toho, že vůbec přijedeme a dovezejeme jim peníze. Mimochodem letos měníme destinaci na Řecko, loni jsme měli pocit, že by si nechali zaplatit i za " dobrý den"“

Filip Remunda: „Film byl myšlený vážně a o vážnách věcech se snažil hovořit s nadsázkou. Z našich peněz zjevně nadšení jsou, jsme pro ně uctívanými partnery. Mrkněte na další scénu, která se 52 minut nedostala: https://www.youtube.com/watch?v=Xl_Qom1V1dk“

Petr Voracek: „Na dokument jsem se koukal, ale nepochopil jsem jeho smysl. Mel byt v tom, ze cesky obcan byl vykreslen jako pitomec a nebo informace jake je v Chorvatsku pocasi? Myslim, ze ani ano jedno... Takze zbytecna prace, ze? Ja do Chorvatska jezdim. Bez konzerv, do hotelu, bez bilych ponozek. Ale v pripade tohoto dokumentu asi autor hodnotil podle sebe i ty ostatni. Myslim, ze tento dotaz nebude zverejnen, ale i tak jej odeslu.“

Filip Remunda: „Pane Voráčku, nebojte se. Váš dotaz nebude cenzurován. Děkuji za otázku. Bílé ponožky jsou v Chorvatsku mýtus a proto nebylo možné se mu vyhnout. Chtěl jsem říct, že pro Chorvaty fungují stejně jako naše předsudky. Asi se shodneme, že ne všichni Skotové jsou lakomí jako Skotové a že ne všichni Dánové pijou jako Dáni. Ve filmu jsem se pokoušel zachytit blízkost a vzdálenost naší a chorvatské mentality. Asi se shodneme na tom, že nejsme úplně stejní…ale že jakákoliv generalizace je přinejmenším nepřesná...“

Martin: „Zajímáte se o práva zvířat? Myslíte, že je to téma na dokument? Možná by pod to spadali i myslivci.“

Filip Remunda: „V San Franciscu jsem potkal anarchisty z hnutí Animal Liberation Front a dalších organizací, které spoluutvářejí americkou občanskou společnost. Byla to pro mě důležitá životní zkušenost. Vytržení z osudovosti dějin.“

Dag: „Dobrý den, dokumenty ráda sleduju, baví mě tenhle žánr. Viděla jsem i Obnažený národ, ale nemůžu se zbavit nejistoty, co chtěl básník říci. :) Jediné, co mi pocitově utkvělo, byl stud z toho, jak se Češi prezentují v zahraničí. Kdesi jsem četla komentář od pána, který pravil, že se přece jezdí rekreovat a ne honit vodu pomocí posledn módy. To mi připadá velice výstižné, že Čech zkrátka nevidí za šipčku svého nosu. Co myslte vy?“

Filip Remunda: „Dobrý den, Dag (maro)? Asi nejsem Váš básník, netrefil jsem se do Vašeho vkusu. Myslím, že poslední móda bude zapomenuta a že jí nahradí nová poslední móda. Milan Knížák jednou říkal, že není důležité jen to co máma v dětství říkala, ale i to, že nosila červenou sukni. Lidé v Chorvatsku jsou z nějakého důvodu k estetice citlivější, netuším, proč to tak je…Ve filmu jsem toto téma nechal jako volně položenou otázku. A na špičku nosu mi už dlouho pomáhá nazřít, když se ptám, jak mě vnímají cizinci.“

Honza: „Jak by vyzněl snímek o českých baťůžkářích např. ve Skandinávii? Tedy úplně jiná "klientela" než ta Homolkovská, která jezdí do Chorvatska.“

Filip Remunda: „Netuším, jak nás vnímají na severu. Prý je tam draho, tak tam radši moc nejezdím...“

Anna: „Přijde mi, že vlastně dokumenty v cyklu Český žurnál jsou spíš jen takové fresky nebo náladové filmy, spíš než dokumenty. Spíš než do hloubky nebo informacemi oslovuje diváky forma a kontroverznost témat. Je to záměr, nebo ne, nebo se mnou vůbec nesouhlasíte?“

Filip Remunda: „Dobrý den, Český žurnál se zabývá disciplínou autoprského dokumentu. Snažíme se apriory nezahlcovat informacemi, ty je možné dohledat v knihách a internetových encyklopediích. Zde dovolte, abych se s Vámi o jednu důležitou informaci rozdělil. Pře pár lety se stala letním hitem v Chorvatsku píseň "Co to máš" Boba Kneževiće. Nejen v Chorvatsku, ale i v Bosně a Srbsku jí zná skoro každý proto, že byla v médiích nešťastně interpretována jako urážka českých žen. Televize Nova o ní dokonce natočila reportáž. Bohuslav Borovička kvůli svému rozčarování z té písně dokonce vrátil chorvatskému ministerstvu Zlaté pero, které obdržel za vytváření pozitivního obrazu Chorvatska v českých médiích. S autorem písně jsme natáčeli, chtěl totiž celý tento mezinárodní skandál uvést na pravou míru. Pokud Vás zajímá, jak to s písní a celým následným diplomatickým incidentem bylo, podívejte se na tuto vystřiženou scénu: https://www.youtube.com/watch?v=MHyTnUke7L0 Přikládám i dobovou reakci českého novináře a spisovatele Bohuslava Borovičky: Jak jsem vrátil do Chorvatska Zlaté pero (...) Končí letní turistická sezóna. Na chorvatském Jadranu ji provázela do omrzení vysílaná píseň s česko-chorvatským refrénem o tom, že Češky děsí své milence na písčitých (sic) plážích tím, že se neholí na intimních místech. Přesněji řečeno, nebyla to píseň vysílaná do omrzení, ale k velké potěše tamních posluchačů. „Co to maš, co to maš medž nogami, to nejsou chloupky, to je les..." Tak zněl hit letošní sezóny v Chorvatsku. Když z tvůrčí dílny VyčítalParkanová vyšla stupidita vzdávající hold americkému radaru, předvedli ji autor s ministryní veřejně jen několikrát. Nebyla poptávka. Na vulgární stupiditu trenéra fitness a amatérského hudebníka Boba Kneževiče v Chorvatsku poptávka je. A veliká. Mezi tisíci ohlasy, které dostalo Radio Dalmacija, nebyl prý ani jeden záporný. Do Němců a Rakušanů (např.) se v Chorvatsku strefovat nesluší. Natož je teatrálně zatýkat v ulicích prázdninového letoviska. Před těmi se, už od dob Rakouska-Uherska, ohýbá hřbet, a když na Jadranu skončí sezóna, jezdí se k nim pinglovat. Češi, to je jiná. Na nich si kdejaký primitiv může kompenzovat své komplexy. A že jich je! Za maršála Tita se svého času v Chorvatsku pokoušeli stydět. Dnes už je zase jeho muzeum v rodném Kumrovci nejen „etno selo", ale u maršálovy sochy, dříve ukrývané v bednění, leží květiny, jeho rodný dům a výklad o něm je součástí prohlídky skanzenu. Jugoslávie bývala ve světě pojmem, ale Chorvatsko zatím neberou do Evropské unie, ani do NATO. Možná se to změní poté, co Chorvatsko zdráhavě obětovalo národního hrdinu, kaprála cizinecké legie a ve Francii odsouzeného lupiče Ante Gotovinu. Toho v Záhřebu povýšili na generála, ale dnes opět sedí, tentokrát v Haagu, obžalovaný z válečných zločinů. Když v roce 1889 přijela do Splitu velká skupina českých turistů, nechal věhlasný chorvatský archeolog a historik Frane Bulič své práce na vykopávkách v Soline a v paláci římského císaře Diokleciána a několik týdnů Čechy po Dalmácii provázel. Dnes se v červnu můžete pravidelně v chorvatských novinách dočíst, že „zatím přijelo mnoho Čechů, ale kvalitní turistická sezóna teprve začne". Těmi, kteří budou živit Chorvaty na Jadranu, budou nadále Němci, Italové, Slovinci -a Češi. Nikdy k nim nebude jezdit milión Kanaďanů, milión Číňanů a dokonce ani ne milión Lichtenštejnců, kteří to mají poměrně blízko. Dlouho, už od roku 1991, jezdím každý rok do Chorvatska a stále sám sebe přemlouvám, že těch, co si rádi do Čecha kopnou, není tolik, že většina Chorvatů bere Čechy jako zákazníky, kteří platí stejně, jako každý jiný. Navíc, Češi jezdí ponejvíce do apartmánů a do privátů, a tak jejich peníze dostane Chorvat hned a na ruku, nejdou na konta mezinárodních hotelových řetězců. Letošní hudební hit a hlavně jeho odezva mě dorazily, sebepřemlouvání už nezabírá. Složil jsem diplom a zabalil do krabice plastiku Zlatého pera, do jejíhož podstavce je vyryto mé jméno. Zlaté pero je nejvyšší chorvatské ocenění pro novináře, kteří propagují turismus. Napsal jsem jim, že už to nechci a odnesl jsem balíček na poštu. 21.09.2007 - Bohuslav Borovička“

Martin Kokeš: „Dobrý den Filipe, dokument byl skvělý. Jezdíme často do Chorvatska, sice nevyhledáváme takové masové zájezdy, jako jsou ty, co jste natočil, ale můžu říct, že s Chorvaty i Bosňáky se dá přátelit celkem dobře a počáteční odstup a dejme tomu nějaké ty stereotypy lze rychle překonat a vyjasnit. Je pravda, že tu sezónu by místní mohli zkusit prodloužit a nechtít vydělat všechny peníze ve 100 dnech, jak říká ten bard z Igrane. Možná by z toho nebyl takový stres. Zajímavá byla i vietnamská rodina, je to už podruhé co jsem se setkal s tuzemskou vietnamskou komunitou, která jenom nepracuje do úmoru, ale dokáže i vyrazit na dovolenou. Předtím to bylo na zájezdu do Říma a Neapole. Perfektní byl i pohled do rodiny smíšeného páru, paní měla úžasné (ne po chorvatsky "užasne") hlášky a její starý táta, co bydlí někde ve Splitu nad přístavem, nebo kde to bylo, také.“

Filip Remunda: „Díky za Vaši reakci. S panem Emilem Talijančićem z Igrane plánujeme dokonce natočit celovečerní film. V zásobě má spustu neuvěřitelných historek. Rodina Aleše a Željky nežije ve Splitu, ale v Rijece a rozhodně jim vyřídím váš pozdrav. Pro přehlednost uvádím i odkaz na chorvatsko anglický slovník, aby si i ti, kdo nevládnou chorvatštinou, mohli dohledat, co znamená chorvatské slovo užas: http://browse.dict.cc/croatian-english/užasno.html“

hana: „Tak jsem teď mluvila se svými "kumy" v Chorvatsku a Ti jsou zlostí bez sebe. Mají Čechy moc rádi a Váš pořad je uráží.“

Filip Remunda: „Třeba jim spraví náladu legendární chorvatský "redaktor" undergroundového anti-talk-show Soudný den, Zorko Sirotić a.k.a. Profa El Feo Istaqua, který se v této vystřižené scéně vydává za redaktora Slovenské televize, aby odhalil, co si o nás Chorvaté opravdu myslí: Sitkom iz čoška Praške ulice i Trga bana Jelačića: https://www.youtube.com/watch?v=csi7QNKLp4U“

Martin Kokeš: „Pokud se tu někdo pohoršuje nad tím, jak se mohlo stát, že soused začal nenávidět a střílet souseda, doporučuji ke shlédnutí film Hezké vesnice hezky hoří / Lepa sela lepo gore...“

Filip Remunda: „Film je na Youtube k vidění zde: https://www.youtube.com/watch?v=5NFdniUq0Uw“

Dag: „Do vkusu jste se trefil, na to téma jsem se těšila, jen mě překvapilo zpracování. Myslím, že jste šikovný filmař a rozhodně vám přeju mnoho takových inspirujících silných témat. (nejste náhodou Býk?) S pozdravem Dagmar“

Filip Remunda: „Drahá Dagmar, proč pořád podceňuji ženskou intuici... narodil jsem se v den Pražského povstání. Srdečně Vás pozdravuju a děkuji za všechny otázky. Běžím do školky vyzvednout děti. Vše dobré, FR“