Rodem monarcha, osudem vzdělaný bezdomovec. Australský dokument

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Aisin Gioro Pchu-i se narodil v únoru 1906 v Pekingu jako synovec tehdejšího čínského císaře Kuang-sü z dynastie Čching. Jeho předkové pocházeli z Mandžuska na severovýchodě Číny a na čínský trůn usedli v roce 1644. Během svého života byl postupně nebeským císařem, politickou loutkou, rozmazleným zajatcem v cizí zemi, a nakonec se stal bezejmenným vězněm v čínské káznici. Na konci svého jedenašedesátiletého života ale povstal z popela své bývalé slávy a dosáhl smíření nejenom se sebou samým, ale i s bizarním světem, který ho v dětství formoval.

Dvouletý císař v době občanských nepokojů

Na přelomu 19. a 20. století, kdy okolní svět procházel obdobím průmyslových a politických revolucí, existovala feudální čínská říše v nezměněné podobě už víc než 2 tisíciletí. Skutečnou moc tou dobou třímala ve svých rukách císařovna vdova Cchsi. Nejprve vládla v zastoupení svého tehdy šestiletého syna a císaře Tchung-dž a po jeho smrti se stala regentkou císaře Kuang-sü, Pchu-iho strýce, který usedl na trůn už ve svých 3 letech. Kuang-sü zůstával stále bezdětný a císařovna vdova se začala poohlížet po dalším malém chlapci, za kterého by mohla vládnout jako regentka. Kunag-sü mezitím onemocněl záhadnou nemocí, na kterou později zemřel, a Cchsi vybrala za následníka trůnu tehdy dvouletého Pchu-iho. Načasování celé události bylo naprosto neuvěřitelné. Sedmatřicetiletý císař totiž den po příchodu Pchu-iho do paláce zemřel, a o pouhých 24 hodin později ho na onen svět doprovodila i Cchsi. Pchu-i usedl na pozlacený císařský trůn 2. prosince 1908 jako desátý císař dynastie Čching.

Za malého Pchu-iho musel zpočátku vládnout jeho otec, princ-regent Dzaj-Feng. Čínou v té době zmítaly mohutné nepokoje a země spěla nezadržitelně k politickému převratu. Velení armády odmítlo poslušnost dosavadnímu mandžuskému veliteli a vyvzdorovalo si jmenování oblíbeného generála Jüana Š-kchaje. Ten však namísto řešení občanských nepokojů donutil Dzaj-fenga, aby se vzdal regentství, a pak neomaleně oznámil císařovně Long-jü, že se malý Pchu-i musí vzdát trůnu. V lednu 1912 byla vyhlášena Čínská republika pod vedením prvního prezidenta Sunjatsena a plačící císařovna Long-jü se několik dnů po Pchu-iho šestých narozeninách podvolila Jüanovu tlaku a stvrdila svou pečetí abdikaci posledního císaře dynastie Čching.

Mladá republika zprvu císařovi ponechala čestný císařský titul a odsouhlasila mu rentu. Po necelém roce se Sunjatsen ale vzdal prezidentské funkce ve prospěch Jüana Š-kchaje, a tím definitivně skončil dočasný feudalismus a 268 let trvající vláda dynastie Čching. Avšak už v zimě roku 1915 se prezident Jüan Š-kchaj prohlásil za císaře, proti čemuž se řada provincií vzbouřila. Jüan musel na své monarchistické choutky zapomenout, a o několik měsíců později zemřel na fyzické a psychické vyčerpání. V roce 1917 generál Čang Sün, který pod pláštíkem zprostředkovatele rozhádaných vojenských vůdců obsadil se svou pětitisícovou armádou Peking, a šest let po vynucené abdikaci dosadil Pchu-iho zpět na císařský trůn. Jedenáctiletý Pchu-i si užíval císařský titul pouhých 12 dní, a pak byl nucen podruhé odstoupit.

V opojení Japonskem

Pchu-i snil o studiu v zahraničí a chtěl utéct ze Zakázaného města. Přání se mu mělo zanedlouho splnit, ale poněkud jinak, než si představoval. V roce 1924 vrchní vojenský generál změnil protokol o výsadním postavení císaře v cár papíru. Císařství tím bylo s okamžitou platností zrušeno a císař i se svou rodinou opustit svůj palác. Pchu-i, který měl k dispozici jen malou vojenskou jednotku, neměl na výběr. Počátkem roku 1925 odjel do japonské koncese ve městě Tchien-ťin, ležícím 130 km jihovýchodně od Pekingu. Japonci si mladého císaře hýčkali, protože byl symbolickou hlavou Mandžuska, které disponovalo velmi úrodnou půdou a bohatými zásobami uhlí a železné rudy.

Tajným usnesením z roku 1927 japonská vláda doporučila svému císaři okupaci Mandžuska a jeho odtržení od zbytku Číny a o 4 roky později bylo vydáno další tajné memorandum, které doporučovalo násilné sjednocení čtyř severovýchodních čínských provincií a Mongolska pod formální Pchu-iho vládou. Přejít od slov k činům netrvalo Japoncům ani týden. Za jediný den bleskově dobyli hlavní mandžuské město Šen-jang a v průběhu následujících 4 měsíců i větší část severovýchodní Číny.

Pchu-i si přál obnovení čchingského impéria a znovuzískání císařského trůnu, ale Japonci si přáli, aby odjel do Mandžuska, kde jim měl pomoci s vytvořením loutkové projaponské vlády. Obě strany hrály během příštího desetiletí komplikovanou, ale oboustranně výhodnou hru. V listopadu 1931 Pchu-i do Mandžuska skutečně odjel a svůj další osud svázal s japonským císařstvím. Teprve ve chvíli, kdy zjistil, že bez svolení nesmí ani opustit hotel, ho ale poprvé napadlo, zda ho Japonci nepodvedli. Ti se mezitím zabývali podobou uvažovaného nového státu. V důsledku požadovali vytvoření státu Mandžukuo tvořeného 5 hlavními národy: Mandžuy, Chany neboli Číňany, Mongoly, Japonci a Korejci. Pchu-imu představili předem připravené Prohlášení nezávislosti lidu Mandžukua a Informovali ho, že ho všenárodní shromáždění zvolilo hlavou nového národa. Pchu-i zůstal jako omráčený, ale uvědomil si, že nemá na výběr a na podmínky ultimáta velmi neochotně přistoupil.

Hlava loutkového státu

V březnu 1932 Pchu-i odcestoval do nového hlavního města Čchang-čchunu. Území o rozloze 2 milionů km² a obývané 3 miliony obyvatel se nemohlo svou velikostí rovnat původní čchingské říši, jakkoliv ho Japonci ujišťovali, že monarchie Čchingů bude v pravou chvíli obnovena. Hlava Mandžukua disponovala podle ústavy výkonnou mocí. Velmi rychle však Pchu-i zjistil, že opravdovou mocí disponuje kancelář pro běžné záležitosti, jejíž úředníci podléhali velení japonské armády, a hlava státu byla pouhou reprezentativní figurkou. O 24 let později Pchu-i před zvláštním válečným soudem vypověděl, že v loutkovém státě žádnou moc neměl.

Krátce po vzniku Mandžukua spustila japonská vláda předem připravený plán, podle kterého měl do Mandžukua přijít v příštích 20 letech milión japonských přistěhovalců. Prohlášení se však nezmiňovalo o statisících Mandžuů, kteří museli opustit svůj domov a přenechat ho přistěhovalcům. Nakonec dospěla komise Společnosti národů k závěru, že nový stát je spíš japonským protektorátem, než výrazem touhy mandžuského lidu po sebeurčení.

Čchingů se chopili příležitosti a zahájili kampaň za obnovení monarchie. Japonci se rozhodli využít Pchu-iho jméno pro zdůvodnění svých akcí v Číně, a tak mu v říjnu 1933 oznámili, že ho uznají císařem, ale pouze Mandžuů, nikoli Čchingů. Ve svých 28 letech se tak potřetí v životě stal korunován císařem a otevřela se před ním nová kapitola jeho života, na jejímž konci mělo být vysněné obnovení čínského císařství. Jak se ale nakonec ukázalo, skutečnost se od jeho představ lišila mnohem víc, než si kdy dokázal představit.

Originální názevPuyi - The Last Emperor of China
Stopáž52 minut
Rok výroby 2010
 )D( ST
ŽánrDokument