Kondotiér Fortebraccio

Císař Fridrich II. v roce 1234 rozhodl o stavbě brány, která jako zvláštní pevnost s věžemi chránila vstup na most, jediný možný přístup do města Capua. Dochované části brány dodnes dokládají znamenitou práci středověkých kameníků. Téměř to vypadá, jako by šlo o pomník jejich zručnosti, od počátku vypočítaný na obecný obdiv a uznání. Bloky opláštění přiléhají k sobě tak těsně, že do spár nelze zasunout ani čepel nože. Uplatnění plastické bosáže patří v Itálii údajně k nejranějším případům od doby zániku antické Říše římské. Kámen byl opracován s velkou pečlivostí - hrany a rohy zůstaly dosud ostré a téměř neporušené, jako by se jich zub času zázračně ani nedotkl. Bosování na vnějšku obou věží působí jako jednolitý celek, ale při podrobnějším pohledu zjistíme, že v obložení jsou škvíry asi metr vysoké a několik centimetrů široké. Sloužily jako světelné šachty pro vnitřní prostory, které tvořily labyrint se schodišti a průchody. Při všech útocích na bránu hrálo toto bludiště klíčovou roli. Například v roce 1421 měl kondotiér Braccio da Montone (Andrea Fortebraccio) štěstí, že od zběhů získal podrobné informace o vnitřním uspořádání obou věží. Nechal pak prokopat tunel, jímž jeho vojáci pronikli do podzemních prostor, kde zapálili velký oheň. Palčivý kouř donutil obránce vystoupit na střechy věží a tam se nakonec vzdali. Bez zrady by vzdorovali ještě dlouho. Každá z věží totiž fungovala jako samostatná obranná jednotka. Komunikaci mezi nimi umožňoval pod cimbuřím umístěný dřevěný můstek nebo společná podzemní místnost mezi věžemi, kam se dalo sejít šnekovitým schodištěm a speciální chodbou. Tato "skrytá komnata" i cesta k ní byla osvětlena zmíněnými úzkými štěrbinami ve spodním plášti zdi. Pod společnou komorou se ještě nacházela cisterna, odkud v případě nouze čerpali pitnou vodu.