Křik rorýsů nad střechami synagog, hebrejské modlitby i šepot monster v šeru průchodů. Labyrint uliček a domy, které se dívají jak živé bytosti. Zaniklé pražské ghetto znovu ožívá. Oprýskaná omítka, vybledlé barvy, sklepy a půdy, zasutá tajemství. Tekuté písky hluboko pod ghettem neklidně sní sen o vodě, která vše odplaví…

Prastarý mýtus: Kdo vdechne duši neživé hmotě? Golem a tajemný šém. V okenním rámu se vynoří tvář, zbrázděná puklinami: „Rabíne, rabíne, já nikdy netoužil žít. Stvořils mě, a nechals mě jít!“ V uších zní titulní píseň filmu a malíři pražského ghetta, Jan MinaříkVáclav Jansa, se opět štětcem dotýkají svého plátna. Jsou v tom zaklety desítky, ba stovky hodin práce Františka Moravce, Břetislava Kašpara a Ivo Březiny z grafického centra České televize.

Ester, židovská dívka z ghetta, nás provází nejmalebnějšími místy Josefova v době asanace. Projdeme „Pátou čtvrtí – zmizelým městem pražským“ na přelomu 19. a 20. století. Film srovnává minulou a současnou tvář Josefova také očima současníků. Starousedlíci i přistěhovalci do bývalé Páté čtvrti nepochybují, že genius loci pražského ghetta přežil i největší pohromu své historie – asanaci. To, že něco fyzicky zmizelo z povrchu zemského, ještě neznamená zánik metafyzický.