Rozhovor s Helenou Dvořákovou
Jak to začalo? Přihlásila jste se do castingu, nebo vás Milan Cieslar rovnou oslovil?
Milan Cieslar mě oslovil po derniéře Faidry v Divadle v Dlouhé, kam přišel sám, aniž bych o tom věděla. Poté, co mi složil poklonu za skvělý herecký výkon, mi nabídl roli Korduly v připravovaném filmu. O to větší překvapení pro mě bylo, když mi sdělil, že mluvit se bude anglicky, neboť film má mezinárodní obsazení, a jestli by mi nevadilo být v jedné scéně nahá.
Proč jste se rozhodla pro tuto roli? Řeknete o ní něco?
Bez rozmýšlení jsem nabídku přijala. Jméno Arnošta Lustiga, mezinárodní obsazení, text v anglickém jazyce, to pro mě byla jasná výzva. Tušila jsem, že role kápa v koncentračním táboře, nebude patřit k těm sympatickým. Přesto mě právě tato role přiměla, abych se dozvěděla něco víc o osudu lidí, kteří dohlíželi na vězně, a kteří byli sami vězni. Společně s režisérem jsme vytvořili postavu Korduly jako marnivé, chtivé bytosti, která ví, jak dostat to, co chce. Myslím, že jsem měla nejpestřejší garderobu ze všech. Ve filmu je však i místo, kde se ukáže hlubší citová rovina této postavy.
Nejsilnější zážitek z natáčení?
Vzpomínám na ticho a napětí, kdy nikdo z celého komparzu v táboře ani nedýchal, takových momentů bylo při natáčení mnoho. Představa skutečnosti té doby pro mě byla ochromující.
Jak se vám spolupracovalo s Clémence Thioly a Andrejem Hrycem, byli vám asi nejbližší…?
S Clemence, s Erikem, Jirkou Mádlem, Kristínkou Svarinskou a dalšími jsme se velmi sblížili. Nejspíš proto na natáčení velmi ráda vzpomínám. Setkali jsme se i mimo natáčení a dodnes jsme v kontaktu. Všichni jsou to výborní herci, disciplinovaní, zodpovědní, bylo skvělé sledovat jejich výkony před kamerou. Těším se, že se na premiéře všichni opět setkáme. A jsem velmi zvědavá na film samotný.
Jak se vám spolupracovalo s Milanem Cieslarem, a setkali jste se na place poprvé?
S Milanem Cieslarem jsem kdysi měla spolupracovat, ale tenkrát to prostě nevyšlo. Tuším, že úplně poprvé jsem se o Milanovi dozvěděla, když jsem přišla na JAMU. Tenkrát obsazoval Pramen života. Domnívám se, že jsem byla příliš nezkušená na to, abych mohla točit, natož abych ztvárnila hlavní postavu. Milan má jasnou představu o tom, jak má záběr vypadat, má respekt, a je autoritou pro celý štáb.
Jaké scény byly pro vás nejnáročnější a proč?
Samozřejmě jsem se nejvíc ostýchala točit milostnou scénu s Colette. Avšak profesionalita přítomného štábu mě uklidnila do té míry, že jsem se mohla soustředit na hraní a neřešit to, že jsem nahoře bez. Podařilo se tak natočit intimní a velice silný filmový moment.
Četla jste nějakou knihu Arnošta Lustiga? Jakou?
Žádnou knihu Arnošta Lustiga jsem nepřečetla. Díky tomuto scénáři mám však docela dobrou představu o míře autorova vyprávění.
Co bylo pro vás během filmu největším zážitkem?
Největší a nejsilnější zážitek je pro mě to samé. Točilo se v bývalém dole v Mostě, a atmosféra byla velmi věrohodná. Když vidíte cihlové zdi, hromady kufrů a hader, lidi, co jsou vyhublí a špinaví, není vám z toho dvakrát dobře.
Dozvěděla jste se díky filmu něco, co vám neřekli ve škole?
Nevěděla jsem, že první koncentrační tábory vznikly v Africe. Do táborů byli původně posíláni odlišně politicky smýšlející jedinci nebo ti, které bylo dobré odstranit kvůli majetku. To se ovšem netýká tohoto filmu. Viděla jsem fotografie ze selekce, kde se po příjezdu do tábora rozdělovaly věci. Hodně jsem si všímala detailů, jako bylo oblečení, účesy žen, výrazu tváří. Do rukou se mi dostal i módní časopis z té doby.
Proč bychom měli přijít na film Colette do kina?
Neboť je to především příběh o víře přežít, o lásce, která je obrovským zdrojem energie vždy a všude. Kvůli skvělému scénáři, kvůli hereckým výkonům, kvůli odkazu historie, kvůli Arnoštovi Lustigovi.