Okno do dvora (1954) patří k oblíbeným dílům samotného mistra hrůzy, neboť mu naplno umožnilo využít schopnost logického rozvíjení děje s nesčetnými finesami, odbočkami, humornými epizodkami, břitkými dialogy a samozřejmě s dovedně stupňovaným napětím. Základ příběhu vychází z povídky Cornella Woolriche (It Had to Be Murder - Musela to být vražda, 1942), jež byla režisérem doplněna o detaily z existujících případů. Známý fotoreportér L. B. Jefferies, zvaný přáteli Jeff, je se zlomenou nohou upoután na kolečkové křeslo. Z nudy pozoruje dění za okny protějších bytů a přitom odhalí vraždu. Sám se pak téměř stane další zločincovou obětí. Jednoduchý syžet nabídl Hitchcockovi možnost pohrát si s každou postavou, s každou situací a s každou drobností. Vše bylo realizováno v ateliéru, v němž nechal Hitchcock postavit jedenatřicet bytů. Vzniklo klasické dílo, přinášející divákům uspokojení jak z napětí, tak ze šťastného závěru. Rafinovanost se v něm snoubí s jednoduchostí, humor a ironie s vážnými stránkami života. Jakoby mimochodem jsou tu naznačeny nejrůznější formy lásky. Snímek byl nominován na čtyři Oscary - kromě režiséra Hitchcocka ještě scenárista John Michael Hayes, kameraman Robert Burks a zvukař Loren L. Ryder. Nikdo z tvůrců však sošku nezískal. V roce 1997 bylo Okno do dvora zařazeno do Národního filmového registru a o rok později restaurováno.

Stačí jeden svědek, aby zkazil dokonalý zločin.

Okno do dvora očima Michaela Málka

Ostatní také sledují

Týnský dvůr...bude žít?

Případ se štěnicí

Století českých atentátů

Přísně tajné vraždy

Napište nám