Býk

Býk se řadí k dalším výjimečným dílům nekompromisního ruského filmaře Alexandra Sokurova, žáka Andreje Tarkovského, jehož tvorba nesnese bližšího srovnání; Sokurovovo jméno se naopak skloňuje jako přívlastek pro jedinečný styl, kterému jsou jiné snímky připodobňovány. A ani Býk, nominovaný na Zlatou palmu v Cannes, netvoří v bohaté Sokurovově kariéře pražádnou odchylku.

Po Molochovi (1999), jenž byl alegorickou studií Hitlerovy, potažmo nacistické, mentality, se Býk soustředí na výsek Leninova života, léto roku 1922. Tehdy předsedu Rady lidových komisařů ranila první mozková mrtvice; vyprávění zdůrazňuje paradoxní pozici nezpůsobilého diktátora, který je izolován v Gorki, uprostřed lesní pustiny, a odkázán na péči druhých – k jeho nemilosti také Josifa V. Stalina. Duševní soumrak i tělesný rozpad bolševického vůdce pečlivě zpodobňuje formální ztvárnění. Biografické existenciální drama se oprošťuje od školometského líčení historických reálií. Místo toho se spolu s mocenskou unikavostí noříme do meditativního tempa, jemuž vévodí mlžná obrazivost nezdravě vybledlých barev (Sokurov se chopil také kamery). Výsledkem je psychologická analýza osobního skomírání, které jde ruku v ruce s úpadkem jedné nadvlády, jež má brzy vystřídat nadvláda jiná – hrozivější. Na Molocha a Býka pak Sokurov navázal portrétem o japonském císaři Hirohitovi s filmem Slunce (2005). Mnohem volněji, leč nejradikálněji, uzavírá Sokurovovu „tetralogii moci” fantazijně pojatá adaptace Faust (2011).