Šumné stopy

Rozhovor s Davidem Vávrou I

Pane Vávro, považujete se za dítě štěstěny? Třeba jen proto, že už ve svých čtyřech letech jste měl jasno o svém současném povolání…

Myslím, že každopádně. V životě jsem dostal všechno tak hezky naservírované, že to opravdu považuji za téměř ideální. Samozřejmě mě potkaly i omyly, ale za ty jsem si vždycky mohl sám. V mládí jsme měli jednoduchého nepřítele, a to bolševismus, za něhož jsme si vytvořili pevné, a pro můj život rozhodující přátelské vazby, které vydržely i ten směšný kapitalismus.

Jak jste se s realitou normalizačního Československa vyrovnával na vysoké škole?

Tatínek měl „škraloup“, a tak jsem nemohl studovat architekturu. Skončil jsem na stavební fakultě, kde jsem poznal prostředí státní výchovy inženýrů. Na „stavárně“ jsem byl čtyři roky a pak jsem se přihlásil na AMU. Ale obou škol jsem si vážil, já to mám v životě totiž tak, že když něčím pohrdám nebo si toho nevážím, hned dostanu za uši. Osud mě vždycky přesvědčí, jak hluboce se mýlím. Vlastně vždycky jsem všechno dostal srozumitelně. Udělal jsem chybu a prásk, hned jsem dostal výplatu. A proto to vždycky všechno bylo jednoduché, přímočaré a krásné.

Celý váš život je spojený s Braníkem. Které místo v této pražské čtvrti pro vás mělo v dětství největší kouzlo, takříkajíc přímo volalo po klukovských dobrodružstvích?

Jednoznačně to byla Dobešská skála. Tento magický kopec je původní místo Vyšehradu, jak já říkám. Vyšehrad byl totiž naproti Dívčím hradům a ty jsou hned za řekou. Z Dobešské skály padá dolů prudká cesta, u které stávala Maroldova vila. Tajuplný objekt, kde začínala nebezpečná zóna starého Braníku, který ovládali opravdoví sígři. S nimi jsme sváděli velké bitvy, z praků jsme po sobě stříleli „krťanama“ a tak. Ale musím říct, že nikdy se nikomu nic vážného nestalo. Kouzelné taky byly jeskyně, které vrtali do kopce Němci, když chtěli za války úplně dole postavit továrnu. A konečně takovou zkouškou odvahy bylo zdolávání Dobešské skály tou příkřejší stranou. Ale to nikomu dalšímu nedoporučuji. My jsme to sice přežili, ale dnešní děti to zkoušet nemusejí.

A které místo je vám nebližší dnes?

Můj současný život se odehrává na kilometru čtverečním, jehož pomyslným středem je Dobeška. A právě někde tady se to místo nachází. (rozhovor vznikal v KD Dobeška, pozn. autora) Ale kde přesně ten pupík je, nikdo neví. Volně se tady vznáší, ale někde tady tom „bermudském trojúhelníku“ je. A já ho vlastně ani nehledám, protože když je něco magického a cenného, tak to nesmíte ani pojmenovat. Jinak tomu sejmete ten punc výjimečnosti.

Pokud se nepletu, tak areál Dobešky je tak trochu i vaším dítětem…

Ano, v roce 1999 jsem se podílel na její rekonstrukci. A jsem strašně rád, že se z ní stalo jakési místní centrum, kde se pořád něco děje. To, že tady hrajeme divadlo, je jenom malým zrníčkem ze všech těch věcí. Je tady keramická dílna, zumba, kurzy francouzštiny nebo anglické kurzy kreslení pro děti. Ne všichni s tím samozřejmě souhlasí a vadí jim třeba velké množství aut, ale já si myslím, že v době, kdy se člověk snaží urvat co nejvíc sám pro sebe, je sousedská pospolitost, která se tady odehrává, až neuvěřitelná a strašně krásná.

Není vám někdy smutno, když se vám Braník rychle mění před očima? Co třeba osud místního pivovaru?

Já myslím, že je to přirozené. A navíc Braník se až tak rychle zase nemění. A pokud jde o pivovar, samozřejmě bych byl rád, kdyby se v něm dál vařilo pivo. Jenže nevaří a byty, které tam mají být, jsou podle mě hezkým využitím. Všude nemůžou být jenom galerie a muzea. Jenom jsem zvědavý na to, jak ty byty poskládají. Jsou tam malá okna, a proto i nedostatek světla. Jenže objekt je památkově chráněný, a tak jim památkáři nějaké výrazné zásahy nepovolí.

Váš život je plný nejrůznějších aktivit, ale pořád zůstáváte především architektem. Vzpomenete si ještě na svůj vůbec první architektonický projekt, který se podařilo realizovat?

Najdete ho zase tady v tom kilometru čtverečním. Jde o evangelický kostel dole pod kopcem, jehož historie je velice zajímavá. Původně šlo o provizorní stavbu, která se měla po válce přestavět. Jenže po roce 1948 nebyla zrovna doba vhodná pro přestavování kostelů, takže zůstal stát ve své původní podobě. Postupně už ale přestal dostačovat, a proto bylo nutné ho zvětšit. Bylo mi ale líto zasahovat do jeho čela, a proto jsem se rozhodl o změnu v jeho zadní části. Kvůli tomu jsme museli odstřelit kus skály, která na kostel dneska samozřejmě dál padá, ale jsem rád, že se nám ten krásný obličej podařilo zachovat. A to je podle mě nejdůležitější, protože jedním z úkolů architekta je to, aby jeho zásahy nebyly za každou cenu vidět. A víte, co je pro architekta vůbec největší nebezpečí? Nápad. Nápad dát do každé stavby spoustu vlastních nápadů, díky nimž bude architektův odkaz vidět. Přiznám se, že já s tím taky pořád bojuji, protože jsem romantik.

A existuje nějaká stavba, která se vám vůbec nepovedla?

Jedna taková stojí na pražském předměstí u Radotína, jde o rodinný dům. Když jsem se na něho byl asi před dvěma lety podívat, tak jsem opravdu moc hrdý nebyl. Myslím, že v místě, kde stojí, je vzhledem ke svému okolí lehce z proporce, že má trošku jinou funkci, než by měl mít. Víc by mu určitě slušela třeba radnice. Celou „katastrofu“ pak dokonal stavebník, který při realizaci domu pozměnil spoustu detailů.

Co byste v rodném Braníku ještě rád postavil, kdyby se objevila ta možnost?

Spekulativní otázky moc rád nemám. Samozřejmě mě napadají místa, která jsou disharmonická, ale nemám žádný neurotický bod, který by mě dráždil a o kterém bych věděl, co přesně s ním mám udělat. Popravdě řečeno se děsím toho, že dostanu neomezený rozpočet pro stavbu na zelené louce. Já mám rád co nejvíce omezení, komplikovanější podmínky a konkrétní zadání. A hlavně si myslím, že takové ty drobné věci, které měly vzniknout, už stojí. Třeba náš fotbalový plácek, areál Dobešky nebo rozhledna na Dobešské skále.

Co vám chybí po architektonické stránce v Praze?

Strašně mě mrzí, že tady nestojí alespoň jeden dům, který by byl pomyslným průsečíkem nové vizionářské architektury. Už z toho důvodu, že by lidi díky němu mohli poměřit svůj vztah k architektuře. Takovou stavbou mohla být Kaplického Chobotnice, ale všichni víme, jak to dopadlo. I tak ale dokázala sehrát strašně důležitou roli. Někdy do roku 2008 totiž byl zásadním měřítkem moderní architektury Tančící dům. To se díky široké diskuzi kolem Chobotnice změnilo a já bych byl rád, kdyby nějaká podobná organická stavba v Praze vyrostla. Praha je totiž známá tím, že ve své historii dokázala harmonicky kloubit různé stavební styly, které se staly nedílnou součástí jejího panoramatu. A byla by velká škoda, kdyby se teď řeklo dost a Praha se změnila v jakési ghetto pod přísným dohledem památkářů. Na druhé straně musím ale říct, že památkáře do jisté míry chápu a jejich pohled často bývá pravdivý, protože lidská chtivost je nedozírná a kvůli výdělku dokáže „zprasit“ jakoukoliv parcelu. Chce to najít nějaký vyvážený pohled, protože u nás je spoustu šikovných architektů, kteří by dokázali navrhnout ty správné stavby.

Kde by se mohla česká metropole pro svoji architektonickou budoucnost inspirovat? A jak bude podle vás Praha vypadat za takových 20 let?

Praha už se nijak výrazně nezmění, protože její struktura je z velké části uzavřena. Mně osobně je sympatické Švýcarsko, kde přetrvává taková ta pedantská tradice, a když chce někdo postavit nový dům, musí vytvořit jeho maketu, o které lidé diskutují. To ale v žádném případě neznamená, že se staví jenom kopie starých domů, tamní architekti dokážou stavět super moderní domy, které citlivě ladí se starší zástavbou.

Zaujalo mě, že dokážete najít krásu také ve stavbách, které na první pohled vypadají ošklivě. Podaří se vám to i v případě uniformních supermarketů a parkovišť?

Ty stavby vnímám jako výraz spotřebního života, který si většina zvolila jako velkou zábavu. Pro mě osobně jsou jakousi prodlouženou rukou komerčních televizí. Ale je to vlastně normální, protože když vám někdo 40 let zakazoval přístup k plnému spotřebnímu košíku, chcete si to užít. Ale, myslím, že až si to užijeme, přijdeme na to, že kromě toho plného košíku nám nic jiného nedávají. Ta průměrnost se mi ale zdá horší než to, že třeba lidé bydlí v panelácích. Za jejich zdmi se přeci jenom ukrývají často šťastné lidské příběhy. Ale zase jsme u toho současného trendu. S paneláky se dělají neuvěřitelné psí kusy, obzvláštňují se nejrůznějšími křivkami a tak podobně. Tím se ale jenom zvyšuje jejich zoufalost, se kterou vyrostly. Nejkrásnější jsou ty paneláky ze 60. a 70. let, strohé a jednoduché. Současná snaha vytěžit co nejvíc z pozemků se projevuje nezajímavými urbanismy, kde už není místo pro náměstí, hlavní třídu, vedlejší ulici… Na malých parcelách rostou veliké a „blbé baráky“. Ty se třeba časem zbourají, ale s tím urbanismem nikdo nehne další stovky let.

Kde hledáte inspiraci pro svoji práci?

Já vlastně ani přesně nevím. Není to tak, že bych se podíval na nějaký „barák“ a najednou věděl, co chci postavit. Spíš to přichází náhodně, a jak já říkám, je to především v pohybu. Třeba povedená klička na fotbale se promítne v nějaké klikatici na domě. A dobře fungují i sny. Jednou jsem dostal zakázku na domácí bar a dlouho jsem si s ní nevěděl rady. Pak jsem ve snu viděl, že by ten tvar měl vypadat jako londýnský doubledecker. Ráno jsem ho nakreslil a dneška už tam stojí.

Třináct let života jste věnoval Šumným městům, která z vás udělala mediální hvězdu. Na co jste z té doby nejvíc pyšný?

Pyšný můžu být tak na golfové údery, které se mi dneska podařily. V Šumných městech jsme chtěli lidem zábavnou formou přiblížit architekturu první republiky. Chtěli jsme ukázat, že přechod z Rakouska-Uherska do nové republiky byl daleko víc harmonický než přechod z bolševismu do současného kapitalismu. Za první republiky byla nositeli kulturnosti střední třída, učitelé, úředníci, lékaři, kteří do malých měst zvali osvícené architekty, aby jim tam stavěli zajímavé domy. To dnes chybí, když si střední třídy nevážíme. O to víc jsem rád, že díky Šumným pořadům se podařilo mnohé z těchto zajímavých staveb zachránit. Paralelně jsme rozjeli výstavu fotografií Šumná a bezbranná, která upozorňovala na domy, které jsou v ohrožení a z různých důvodů jim hrozí devastace. A když ta výstava objela republiku a doputovala do Sovových mlýnů v Praze, zjistili jsme, že 80 procent těch domů už je na tom jinak, že se s nimi něco stalo. Z 20 procent to byla změna k horšímu, ale v 60 procentech se jejich tvář vylepšila. Ale my sami nechceme moc nahlas říkat, že právě na tohle jsme pyšní. Ono se vám to totiž hned vrátí.

Do Šumných měst se vám nakonec nevlezla Praha. Myslíte, že tento dluh ještě někdy splatíte?

Se Šumnými městy jsme dohromady objeli 66 českých, moravských i slezských měst. A zhruba u dvaceti dalších mě mrzí, že se tam nakonec nevešly. Jenže já jsem začínal mít pocit, že to celé už děláme tak nějak suverénně a klidně bychom to mohli točit až do smrti, že se z toho trošku stává nekonečný seriál. Proto jsme se rozhodli splatit také další dluh a pustili jsme se do Šumných stop, ve kterých chceme přibližovat osudy našich emigrantů. A podle mě je ten dluh daleko větší než dluh vůči historii u nás doma. Takže Prahu a zajímavé stavby v jejích okrajových částech nejspíš budou muset natočit naše děti.

V první sérii Šumných stop jste vedle Bosny zavítali do Japonska. Jak na poetickou duši Davida Vávry zapůsobilo Tokio?

Je to úžasná megalopole, která se výrazně lidí od jiných velkoměst. Má úplně jinou strukturu, neplatí tam žádné regulace a žádná omezení památkářů, takže každý se staví na svém pozemku téměř vše, co chce. Ale i když tam mají minimum omezení, z těch domů je cítit pokora. Co zestárne a co už se nelíbí, se prostě zbourá nebo přestaví, ale pořád se to dělá s respektem a ohleduplností. Můžete sedět na rušné Ginze, a přitom si normálně povídat. Kolem vás je jenom minimum hluku a špíny. Každé auto, které vyjíždí ze stavby, „projde sprchou“, aby nezašpinilo ulice. Celé město má v sobě zvláštní industriální kouzlo a pořád zůstává ohleduplné a tiché jako lidé, kteří v něm žijí. Paradoxně to ale neplatí v metru, kde je najednou každý sám za sebe a všichni se rvou o co nejlepší místo.

Dočkají se Šumné stopy v brzké době nějakého pokračování? Pokud vím, máte za sebou obhlídky ve Slovinsku.

To by byla dobrá otázka na vedení České televize, my bychom pokračovali rádi. Momentálně pracujeme na scénáři a máme rezervovaný čas i na natáčení, takže uvidíme. Ke Slovinsku bychom rádi přidali i speciální díl věnovaný tamnímu architektovi Plečnikovi, který by popisoval, jak ovlivnil jeho tvorbu v Lublani dřívější pobyt v Praze. Určitě je zajímavé už jenom to, že jeho legendární trojmostí ve slovinské metropoli vzniklo díky stavbě Mánesova mostu v Praze. Plečnik tehdy vedle rozestavěného mostu uviděl lávku pro pěší a to ho naprosto okouzlilo…