V jakých aspektech se váš scénář k filmu Občanský průkaz liší od románu Petra Šabacha?
Podobně jako u předchozích látek, které byly inspirovány tvorbou spisovatele Petra Šabacha, i Občanský průkaz z předlohy vychází velmi volně. Šabachova poetika umožňuje svobodné nakládání s motivy a moje spolupráce s Petrem je skutečným spoluautorstvím. Zatímco kniha zachycuje „celý život“ Šabachova alter ega – od základní školy po současnost, film si vybírá pouhé čtyři důležité roky dospívání čtyř hlavních klukovských hrdinů, které jsem si z předlohy vybral a dofabuloval jejich osudy. Šabach se ve své knize zabývá traumatickým fenoménem udavačství, fízlování. Začíná popisem žalobníčka na základní škole, klene se přes nejrůznější portréty policajtů, které jeho generaci ztrpčovaly život v normalizačním Československu, a končí současným odhalováním identity práskačů v autorově nejbližším okolí. Předloha je jakousi deníkovou kronikou jedné generace.
My jsme ve filmovém scénáři museli tento motiv komprimovat do čtyř let – od okamžiku, kdy pubertální hrdinové obdrží ve svých patnácti letech občanské průkazy, do chvíle, kdy se ve své plnoletosti snaží uniknout před komunistickou vojnou. Využil jsem tedy ty motivy z předlohy, které vzhledem k vymezení použít šly, některé děje posunul v čase a pro některé události jsem nalezl nové místo v jiném čase. Kupříkladu sugestivní vylíčení zásahu policie a lidových milicí proti občanům při demonstracích proti okupaci sovětských vojsk na Václavském náměstí v létě roku 1969 jsem zaměnil za rekonstrukci surového zásahu policie a státní bezpečnosti proti nonkonformní mládeži v Rudolfově během koncertu Plastic People of the Universe v polovině sedmdesátých let. Samotný ústřední příběh rodiny hlavního hrdiny Petra a vývoj jeho vztahu k vlastnímu otci je pak celý nově fabulovaný.
Jde již o vaši pátou adaptaci knihy Petra Šabacha, píše se vám scénář ze známého světa snáz než dřív?
Žádný ze scénářů, který vycházel z povídek Petra Šabacha, není klasickou adaptací literární předlohy, jako tomu kupříkladu bylo u Želar Květy Legátové. Pokaždé jde o svobodnou tvorbu inspirovanou literární předlohou a tím je moje spolupráce se Šabachem jedinečná. Petr nezištně umožňuje zcela volné autorské nakládání s materiálem, který vytvořil. Kupříkladu v Pelíšcích je motiv rodiny majora Šebka, ztělesněného Miroslavem Donutilem, převzatý z Šabachovy novely Hovno hoří, zatímco motiv rodiny Jindřicha Krause, v podání Jiřího Kodeta, vychází z mé vlastní rodinné historie. Podobně tomu bylo i u ostatních scénářů inspirovaných Šabachovou poetikou a jeho jedinečným humorem. Práce na těchto scénářích je vždycky poměrně náročná, protože jde o „destilaci“ nažité životní zkušenosti a její prolnutí se zkušeností vlastní, jde o nacházení styčných momentů, domýšlení charakterů postav a naznačených motivů a spřádání červené niti příběhu, na kterou lze korálky zážitků, postřehů a historek vypůjčených od Šabacha navléci.
Jsou charaktery postav, jejich příběh, založeny na konkrétních osudech? Můžeme v nich najít autobiografické prvky?
Šabachova tvorba je vždycky přímo inspirována osobními prožitky a jejich poetickou reflexí, takže je v ní vždycky autobiografický prvek obsažen. Do tohoto světa, díky naší kompatibilitě pohledu na svět, se mi dobře vstupuje s novými, vlastními motivy, ať již také autobiografickými, nebo převzatými z jiných životů mých přátel a blízkých. Vždycky tak jde o vícegenerační kroniku určité doby. V Šakalích létech o konec let padesátých, v Pelíškách o konec let šedesátých, v Pupendu o léta osmdesátá, v U mě dobrý začátek let devadesátých a konečně v Občanském průkazu o polovinu let sedmdesátých, období nejtužší husákovské normalizace.
Oblíbil jste si nějakou postavu natolik, že jste jí ve scénáři dal větší prostor, než měla v knize?
Na základě inspirativních motivů a evokace doby, kterou autor předlohy prožíval jako adolescent a já jako dítě školou povinné, jsem vytvořil ústřední rodinu, maminku a mladšího bratra Matese a především postavu otce hlavního hrdiny Petra. Petrovým úhlem pohledu celý příběh sledujeme a jeho ústy také vyprávíme, čímž se snažíme zachovat osobní, soukromý tón šabachovského způsobu vyprávění.
Jak vy sám vzpomínáte na dobu svého dospívání? Snaha vyhnout se vojně je ve filmu vylíčena velmi autenticky… Zažil jste něco podobného?
Od dětství, přes pubertu a adolescenci jsem se stejně jako drtivá většina mých generačních souputníků obával bolševické vojny naprosto stejným způsobem jako moji čtyři hrdinové. Modlil jsem se, aby se stal nějaký zázrak a já nakonec té zelené pakárně, vojácké šikaně, těm dvěma ztraceným nejlepším létům života, nějak unikl. A on se ten zázrak nakonec stal! Ještě jsem „stačil“ na vysoké škole odkroutit čtvrt roku vojenské katedry v roce 1989, pak přišla sametová revoluce a mě se podařilo vojenské službě uniknout a nakonec získat i tu vytouženou modrou knížku. Některé modlitby patrně fungují!
Účastnil jste se výběru hlavních hereckých představitelů?
Epická stavba Občanského průkazu, připomínající románovou strukturu, předpokládala větší počet epizodních postav, než tomu je obvykle u dramaticky strukturovaných scénářů. Velice odvážné a ve výsledku, domnívám se, šťastné bylo rozhodnutí Ondřeje Trojana obsadit značnou část hlavních postav neherci anebo herci doposud zcela neznámými, při jejichž výběru jsem směl asistovat. Vzpomínám si, že jsem Ondřejovi doporučil pana Oldřicha Vlacha pro postavu majora Pačese, naproti tomu Ondřejův objev je vynikající Martin Myšička v roli Petrova tatínka a obsazení Ani Geislerové do „protiúkolu“ v roli Petrovy starostlivé a něžné maminky. Rovněž objev autentického chlapečka, který ztvárnil malého práskače Daňka, připadá na vrub Ondřejově vytrvalosti, hledačství a ochotě riskovat.
Jakým filmem je podle vás Občanský průkaz? Nostalgickou vzpomínkou pro vaše vrstevníky, připomenutím dob minulých dnešní generaci…
Občanský průkaz je pro mne srdeční záležitostí. Je přesvědčivým obrazem té doby, jak si ji sám pamatuju. Vznikal ne ze sentimentu, ale z niterné potřeby ukázat mizérii oné doby, dospívání v nesvobodě, na kterou jsme dnes ochotni zapomínat. Cítili jsme s režisérem potřebu odvyprávět příběh naší generace generaci našich synů a dcer. Pokusili jsme se nic nepřikrášlovat a zároveň nementorovat a nepoučovat. Naším pomocníkem bylo fantastické nasazení všech zúčastněných a přenosná poezie a humor předlohy, ze které jsme směli svobodně a volně vycházet a dotvářet ji našimi vlastními zážitky a vzpomínkami.