Písně z druhého patra
Třetí celovečerní film Roye Anderssona před diváky otevírá jízlivě absurdní výhled na útrapy lidských bytostí, které zůstaly lapené v každodennosti současného světa. Režisérova vize západní kapitalistické společnosti je vzdálená obvyklým obrazům kariérní hektičnosti, reklamní vymydlenosti a multimediálních ataků. V souladu s mnohokráte zaznívající mantrou "Milován buď ten, kdo se usadí" ukazuje svět ve stavu odevzdaného spočinutí ve všeobjímajícím chaosu samospádem kupředu spějící civilizace. V městě stiženém fatálním dopravním kolapsem rozvíjí řetězec volně provázaných anekdot vystihujících prostřednictvím bizarních figur obyčejných lidí apatickou absurditu soudobé lidské existence.
Roy Andersson započal svou tvůrčí dráhu již na přelomu 60 a 70. let, kdy se zařadil po bok řady tehdejších autorských osobností debutem Švédská lovestory, kde nastavoval kruté zrcadlo konformitě a hodnotové pokřivenosti středostavovské společnosti prostřednictvím kontrastující lásky dospívajícího páru. Po negativně přijatém druhém snímku Giliap z roku 1975 se dvacet let věnoval pouze tvorbě reklam. Na nich si vytříbil osobitý styl, jenž použil i ve svém přelomovém snímku Písně z druhého patra. Ten se vyznačuje striktní metodou pečlivě zkonstruované všednosti, kdy kamera v dlouhých statických záběrech snímá groteskní sekvence inscenované povětšinou v rozsáhlých studiových prostorách, které se tváří jako přirozené prostředí.