Přežili jsme, promiňte...
Počátkem září loňského roku se sešlo v Praze více jak 600 účastníků světového setkání "Mosty k zítřku", které se poprvé ve své dvanáctileté historii uskutečnilo v postkomunistické zemi, a to zcela záměrně: aby se ho kromě Židů, žijících v USA, Kanadě, Švýcarsku, Izraeli a řadě dalších západních zemí mohli zúčastnit také "východní Židé" z Čech, Slovenska, Polska, Maďarska, Litvy a Ukrajiny. Většina z nich přijela na toto setkání s cílem pokusit se překonat traumatizující zážitky z dětství, anebo najít vlastní identitu. A právě ti zamířili do Prahy s fotografií ze svého raného mládí v ruce a s nadějí, že si někdo z přítomných vzpomene na to, kdo vlastně byli. Všechny je totiž spojoval podobný osud: aby je rodina uchránila před hrůzami holocaustu, ukryla je u příbuzných, či známých, poslala je do bezpečí cizí země,anebo je raději přenechala k adopci. Řada z nich proto dodnes tápe ve své minulosti, protože vzpomínky na dětství, prožité v koncentráku anebo u cizích lidí, zůstávají jen velice matné.Někteří nacházejí teprve v pozdním věku odvahu dozvědět se úplnou pravdu o sobě a o své rodině. Jsou i tací, kteří žijí s pocitem viny za to, že přežili, zatímco jiní ne. Někteří o svých traumatizujících zážitcích z dětství nedokáží dodnes vůbec hovořit. Štábu režisérky Olgy Struskové se podařilo bariéru mlčení prolomit s pomocí psychoterapeutky Heleny Klímové. Na své dětství v Osvětimi dále vzpomínají bratři Josef a Jiří Fišerové, kteří jsou dnes u nás jedinými přeživšími dvojčaty. O bezpečí francouzského a švýcarského azylu hovoří Rita Verba z Kanady a na pobyt v terezínské Malé pevnosti se rozvzpomíná tehdejší nejmladší dětský vězeň, Tomáš Fritta-Haas.