Epizoda 6/13

Eva Gürbüz předstoupila před investory společně se svým tureckým manželem a plechem plným tureckého zákusku baklava. Žádala o 750 000 Kč na založení výrobny na baklavu. Eva byla přesvědčená, že baklava není v Česku rozšířená. Tomio Okamura ji ale brzy vyvedl z omylu, když jí prozradil, že v Praze si běžně baklavu dává v mnoha restauracích a že si ji restaurace samy vyrábějí. Když pak ještě vyšlo najevo, že Eva sice má peníze, ale nechce je investovat, protože její investicí je podle ní hlavně čas a „know how“, investoři rychle ztratili zájem. Vyjádřili ale přesvědčení, že jako rodinný podnik může výroba baklavy fungovat.

Zdeněk Svoboda přišel investorům nabídnout za 1 500 000 Kč podíl na revoluční větrné elektrárně se svislou osou otáčení. Rozměry elektrárny (40 metrů na šířku a 60 metrů na výšku) ale vyrazily investorům dech stejně jako matematické vzorečky. A když se investorům nelíbilo, že model elektrárny není funkční, konflikt se rozhořel naplno. „Vy děláte v potravinářství?“ pochyboval pan Svoboda na adresu Ivana Pilného. „Vzhledem k tomu, že jsem strojař a rozumím věcem, tak s váma asi nemám šanci soupeřit,“ pokračoval, když všichni investoři odstoupili. „Je těžký se dostat mezi investory, kteří nemají šajnu o tom... tady pan inženýr (Ivan Pilný) to může vědět, ale nechce asi... vy dvě dámy (Dana Bérová, Marta Nováková), tomu se nedivím...“ V tu chvíli se ale obě investorky bránily: „Já jsem taky inženýr!“ Pan Svoboda s nimi byl ale rychle hotový: „S tím bych se neoháněl paní!“ Odešel tak jako mnoho jiných vynálezců před ním – bez investice a roztrpčený ze setkání s investory.

Pavel Kotyza přišel požádat o 700 000 Kč na svůj internetový projekt shopguru.cz, který by měl lidem umožnit nákupy přes internet v USA. Pavel si svůj projekt jako jeden z mála kandidátů připravil tak, jak to investoři očekávají – stačilo už jen poskytnout chybějící kapitál, aby se vše rozjelo. Otázkou tak nebylo, zda někdo z investorů bude chtít investovat, ale koho si Pavel Kotyza vybere. Nabídky se u něj sešly tři. Ondřej Bartoš požadoval podíl 40 %, Ivan Pilný 35 % a Dana Bérová také 35 %. Pro Pavla Kotyzu to bylo moc, když ale Ondřej Bartoš ustoupil a udělal novou nabídku za 34% s tím, že má důležité kontakty v oblasti internetového prodeje, bylo rozhodnuto. Pavel Kotyza získal požadovanou částku a vlivného investora.

Zdeněk Janík je už roky nespokojený s tím, jak vypadají závody F1. Drama se nekoná, a tak je třeba to změnit. Stačí jen umožnit předjíždění pomocí zkratek. Zdeněk Janík si svůj nápad cenil na jeden milión korun s tím, že by ho s pomocí investorů prodal pořadatelům závodů F1. „Já myslím, že by po tom skočili.“ Investoři to ovšem viděli trochu jinak: „To myslíte vážně?“ „Ty geniální myšlenky jsou jednoduché,“ stál si za svým Zdeněk Janík. „Když mi více lidí řekne, že je to hloupost, tak s tím skončím,“ dodal poněkud neprozřetelně. A Dana Bérová jeho nahrávku na smeč využila. „Já si myslím, že je to kardinální pitomost.“ Ondřej Bartoš pak rovnou nápad pana Janíka korunoval. „Vy vyhráváte cenu za nejabsurdnější nápad, jaký jsme tady viděli.“ Investice samozřejmě v tomto případě nepadla a zdá se, že závody F1 budou dál probíhat k nespokojenosti pana Janíka.

Richard Pochylý a jeho společník Alexandr Ždímal dělají ve své neziskové společnosti 8D dětská hřiště vysoké kvality. Přišli žádat o 880 000 Kč. Nabízeli dvojí zisk, protože kromě financí je pro ně důležitý i fakt, že jejich hřiště vyrábějí různě handicapovaní spoluobčané. Hřišť se tak sice vyrobí méně, ale to pro oba mladé podnikatele není tak důležité. Brzy se proto s investory dostali do konfliktu. Je možné, aby nezisková organizace generovala zisk? Měli by napřed maximalizovat zisk a pak pomáhat? Nebo je správně, že na úkor zisku pomáhají už při výrobě? A je vůbec možné se současně a naplno věnovat charitě i podnikání? Dana Bérová v tom měla jasno: „Já jsem členem několika rad v neziskovém sektoru, a proto dobře vím, že v rámci neziskovky nelze dělat byznys. Dá se postavit tak, aby byla soběstačná. To ano. Ale to je úplně jiná kategorie než dělat byznys.“ Podobně to viděl i Ondřej Bartoš: „Mně jste zklamali, protože se bojím, že tyhle krásný produkty v dohledné době neuvidím a můj syn vyroste a odmaturuje dříve, než bude těmito hřišti posetá Praha nebo republika. A to je to, co je mi líto. Mně se jako lidi velmi líbíte, ty produkty jsou krásný, zdáte se mi však bohužel neinvestovatelní.“ A tak se nakonec investoři i oba podnikatelé rozešli bez dohody. „Já si myslím, že to je úplně jiná filozofie. Bylo nám od začátku jasné, že na to narazíme, že se o tom budeme bavit,“ přiznal Richard Pochylý. Ondřej Bartoš ho ale uklidnil: „Slyšeli jste spoustu rad, ale slyšeli jste taky spoustu sympatických sympatizujících poznámek. Na vašem místě bych nás oslovil s žádostí o sponzorský dar, možná uspějete lépe.“