Helena Třeštíková

režie

Jak dlouho se znáte s Janou a jak vznikl nápad natáčet právě ji?

Janina a moje máma byly spolužačky a my dvě se tak známe vlastně od narození. V roce 1974 mi v Krátkém filmu schválili námět na téma, jak ženu změní mateřství. Právě v tu dobu jsem se dozvěděla, že Jana čeká dítě, a tak jsem ji hned oslovila. Nejdřív dost váhala, ale pak k mé velké radosti souhlasila, a tak vznikl patnáctiminutový film Zázrak.

Vycházíte ve filmu z deníků Kettnerových. Kolik jich bylo a co vás v nich překvapilo?

Deníků je přes 30 sešitů. Nadchl mě způsob, jakým Petr deníky psal: vytrvale, lehce, s humorem i nadhledem a s tichou neokázalou láskou.

Soustředíte se ve filmu na „soukromý vesmír“ rodiny Kettnerových, proč tu není více ozvuků dané doby?

Snažili jsme se jen o pár dobových symbolů, aby film nebyl přetížený „velkými dějinami“ na úkor těch malých. Chtěli jsme, aby všechny archivy měly zároveň nějaký smysl a vztah k dění v rodině Kettnerových.

Jak vy sama jste prožívala období normalizace, v němž se značná část filmu odehrává?

Dnes už se na tu dobu dívám s nadhledem a i lehkou nostalgií, ale uvědomuju si, že to byl čas plný zmarněných nadějí a chvílemi i zoufalství. Ale byli jsme mladí a plní chuti žít plně navzdory nevlídné době.

Nevadilo nikdy Honzovi, že byl natáčen ještě dřív, než s tím mohl souhlasit nebo si o tom sám rozhodnout?

Honza zpětně svým rodičům to svolení symbolicky odsouhlasil v den svých osmnáctých narozenin.

Chtěla jste někdy vy sama natáčení ukončit?

Bylo období, kdy Honza na čas zmizel ve světě, nebyla jsem si jistá, zda projekt vůbec někdy dokončíme.

Jak probíhala spolupráce s Jakubem Hejnou, který už s vámi stříhal filmy Katka a René?

Bez Jakuba Hejny by ten film asi nevznikl. Jeho přínos je zcela zásadní a v titulcích je uvedeno u jeho jména kromě střihu také „režijní spolupráce“. Jakub je ohromně aktivní a tvůrčí, vše jsme ve střižně vymýšleli spolu. Je vždy ochoten ke změnám a zkoušení. Tvarů filmu bylo několik a ten definitivní se klubal dlouze a těžce. Dostat 37 let do 80 minut byl strašně těžký úkol.

Jednou z osnov filmu je i kariéra Karla Gotta, jaký máte vztah k této osobnosti?

Karel Gott je konstanta a zásadní ikona našeho života. Kdysi v tvrdých dobách Husákovy normalizace se vyprávěl takový vtip: „Víte, jak bude vnímán Gustáv Husák za 50 let? Jako bezvýznamný politik v éře Karla Gotta.“ A ono už je to tady! Když jsem uvažovala o symbolech doby, ve které se Soukromý vesmír odehrává, napadl mě úplně přirozeně právě Karel Gott.

Jak se vám podařilo získat titulkový pikantní archivní záznam Karla Gotta o jeho vztahu k LSD?

Koncem 60. let bylo LSD velkým hitem a různé slavné osobnosti jej experimentálně vyzkoušely. To, že mezi nimi byl i Karel Gott, si vzpomínám ještě z té doby a možná jsem tehdy i slyšela rozhlasový pořad, kde o tom mluvil. Jeden známý, který sbírá staré magneťáky, si před rokem koupil v bazaru starý Sonet a v něm byla založena páska. Poslechl si ji a byly na ní nahrané různé rozhlasové pořady a mimo jiné i vyprávění Karla Gotta o LSD. Ten můj známý věděl, na čem pracuju a pásku mi přehrál. Mně se zdá, že ta výpověď ve filmu asi má být, když už si mě takto našla…

Jak rodina Kettnerových reagovala na výsledný film? Měla nějaké připomínky?

Celou dobu projekce se smáli. Jediné jejich přání bylo, aby na konci filmu zaznělo, že Honza dokončil ve Španělsku šperkařskou školu.

Během dokončování filmu jste jej v říjnu představila na filmovém festivalu v Lipsku, jaké tam vzbudil reakce?

To byla experimentální akce lipského festivalu: debata filmových profesionálů nad dokončovaným filmem ještě v hrubém stavu. Bylo přihlášeno čtyřicet projektů a vybrali tři – už to mě potěšilo. Zdálo se, že cizinci rozumí filmu, byť je v něm spousty ryze českých reálií. Reagovali příznivě a vypadalo to, že je příběh naší filmové rodiny zaujal.

Rozhovory