Melodie slávy

Je voják duší i tělem a nikdy by nemohl být ničím jiným. Začínal od píky, stupínek po stupínku stoupal výš a každé povýšení si musel poctivě zasloužit. Za války statečně vedl své jednotky k vítězství v bitvě u El Alameinu, a teď může konečně spočinout na pomyslných vavřínech. Major Jock Sinclair, samorostlý, obhroublý chlap, toho času velitel pluku, sídlícího v kasárnách na skotské Vysočině. Lépe řečeno zastupující velitel. Neboť mírové doby kladou na armádu o poznání jiné požadavky, než doby válečné. Pořádek, disciplina, striktní dodržování předpisů - to všechno jsou věci, jejichž význam sice major Sinclair nezpochybňuje, ale také nepřeceňuje. Proto sem teď přichází plukovník Barrow, aby pluku s více než dvousetletou tradicí vrátil jeho bývalou, dnes už malounko zašlou a vybledlou slávu. Má k tomu všechny předpoklady, a konec konců, vrací se tak trochu domů. Neboť slávu tohohle pluku zakládal už jeho dědeček. Vzdělaný, inteligentní, zjemnělý muž, pro něhož válka neznamenala vítězné tažení, ale hrůzy zajateckého tábora. Ti dva muži nemohou být odlišnější. A z jejich střetnutí nemůže vzejít nic dobrého.

Předlohou filmu byl první a nejslavnější román Jamese Kennawaye (1928-1968), který je zároveň i autorem scénáře. (Byl za něj mimochodem nominován na Oscara.) Snímek, který někteří britští kritici a režiséři - mj. například i Alfred Hitchcock - považovali za vůbec nejlepší kdy natočený film, stojí a padá s výkonem dvou jeho protagonistů, Aleca Guinnesse a Johna Millse v rolích Sinclaira a Barrowa. Skvělí jsou oba, kvality Johna Millse byly navíc potvrzeny Volpiho pohárem pro nejlepšího herce, který Mills za svůj výkon získal na MFF v Benátkách v roce 1960.