Šedý duch pralesa
25. 3. 2011
Pokud se jednou ocitnete v indonéské džungli na Kalimantanu poblíž Balikpapanského zálivu, v parku Sungai Wain, mačetou se prosekáte deštným pralesem k základně Jamaludin, a první jazyk, který uslyšíte, bude čeština, nedivte se. Čeští vědci už několik let hrají v této oblasti důležitou úlohu. Podařilo se jim nejen spatřit, ale i natočit v podstatě naprosto neznámou opici Hulmana běločelého. Nyní se naši vědci navíc zařadili po bok místních ochranářských organizací a bojují proti stavbě obří dálnice, která by měla procházet pobřežní oblastí parku.
Jestli se jednou ocitnete v indonéské džungli na Kalimantanu poblíž Balikpapanského zálivu, v parku Sungai Wain, mačetou se prosekáte deštným pralesem k základně Jamaludin, a první jazyk, který uslyšíte, bude čeština, nedivte se. Čeští vědci už několik let hrají v této oblasti důležitou úlohu.
Stanislav Lhota, Ph.D., primatolog, ZOO Ústí nad Labem a katedra zoologie Přírodovědecké fakulty JU: Já jsem poprvé odjel do Indonésie v roce 2005. Cíl prvního projektu byl výzkum hulmana běločelého, což je opice – tehdy v podstatě naprosto neznámá opice.
Hulman běločelý neboli Presbytis frontata žije pouze na Borneu. V osmnáctém století ho popsali evropští cestovatelé a v indonéském atlase zvířat existuje jeho kresba. Téměř nikdo ho však neviděl a až do návštěvy českých vědců neexistovala jediná fotografie této plaché opice, jíž domorodci přezdívají šedý duch pralesa.
Stanislav Lhota, Ph.D., primatolog, ZOO Ústí nad Labem a katedra zoologie Přírodovědecké fakulty JU: Pro mě to samozřejmě byla docela zajímavá výzva coby pro primatologa si vyzkoušet výzkum druhu od prvopočátku, vlastně téměř od bodu nula.
Stanislav Lhota vytvořil spolu s dvojicí antropologů Radkem Trnkou a Radkou Lorencovou výzkumný tým expedice Frontata. Po téměř dvouletém úsilí získali povolení od indonéské vlády a kontakty na místní ochranářské organizace, sbalili si krosny a vyrazili na Borneo, do odlehlého místa v národním parku Sungai Wain.
Radek Trnka, Ph.D., antropolog Fakulta humanitních studií UK, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: Tím, že kemp byl uprostřed pralesa, měli jsme příležitost spoustu zvířat pozorovat přímo z kempu, protože nám v podstatě skákaly přímo nad střechou. Viděli jsme spoustu opic, pod kempem bydlel dvoumetrový varan a spoustu dalších zvířat jsme den co den pozorovali v korunách stromů okolo kempu.
Radmila Lorencová, Ph.D., antropoložka, Filozofická fakulta UK, Fakulta filozofická UPCE: Rána v tom kempu, kde jsme bydleli, byla nádherná – ve chvíli, kdy vlastně vycházelo slunce, které probleskovalo mezi korunami stromů a krásně osvětlovalo, ten prostůrek před naší chatou bylo slyšet zpěv gibbonů, kteří v tuhle dobu se probouzejí také a začínají na sebe volat a komunikovat spolu.
Radek Trnka, Ph.D., antropolog Fakulta humanitních studií UK, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: Uauauauaua … Tak ty ranní zvuky gibona zněly asi nějak takhle.
Když se výzkumníci zabydleli a začali hledat hulmana běločelého, zjistili, proč ho dosud nikdo nevyfotil: je to téměř neviditelná opice, žijící velice skrytý život v nejvyšším patře pralesa.
Stanislav Lhota, Ph.D., primatolog, ZOO Ústí nad Labem a katedra zoologie Přírodovědecké fakulty JU: Třeba čtrnáct dní v kuse chodíte do pralesa, nevidíte to vaše zvíře, neslyšíte ho. Potom po čtrnácti dnech nebo po měsíci najednou máte štěstí, uvidíte opici někde v korunách stromů, opice vás dvě tři vteřiny sleduje, pak udělá tři skoky a zmizí. No a pak vy zase týden, dva, tři čtyři, pět, čekáte, máte druhý pozorování toho, jak opice sedí na větvi, dvě tři vteřiny vás sleduje, pak udělá dva tři skoky a zmizí. A takhle vlastně vypadalo několik prvních měsíců výzkumu.
Členové výpravy se snažili hulmana běločelého lokalizovat podle hlasu, ale ve dne se nic neozývalo. Až jednoho rána náhodou objevili, že se hulman probouzí dlouho před rozedněním. Konečně ho uslyšeli.
Stanislav Lhota, Ph.D., primatolog, ZOO Ústí nad Labem a katedra zoologie Přírodovědecké fakulty JU: No a pak se najednou ukázalo, že každá ta tlupa, každý samec se ozve zcela pravidelně, pakliže není extrémně špatné počasí, dvakrát během noci, právě v tom okně od čtyř do šesti hodin, a ozve se dlouhým, velmi daleko slyšitelným, dobře lokalizovatelným hlasem, který navíc ještě u některých těch samců je individuálně rozpoznatelný.
Tak bylo možné zakreslit do mapy jednotlivé skupiny hulmanů běločelých, jejich spací místa, a sledovat jejich pohyb, aniž by opice spatřili.
Stanislav Lhota, Ph.D., primatolog, ZOO Ústí nad Labem a katedra zoologie Přírodovědecké fakulty JU: Dají se spočítat spolehlivě, pokud jde o počet tlup, horší je samozřejmě spočítat počet zvířat v té tlupě, protože na to je musíte vidět. Což se teda dělá tak, že vy se ráno vydáte ve směru, odkud jste tu lokalizaci slyšel. Musíte jít dost rychle, respektive prodírat se tím pralesem rychle, aby ty opice ještě byly v blízkosti toho spacího místa, a potom je jenom pár sekund na to, aby člověk spočítal, kolik zvířat vidí před sebou prchat.
Jednotliví hulmani běločelí se naštěstí lehce rozliší díky skvrně na čele. Mláďata se rodí bílá, časem jejich srst ztmavne až na dva bílé víry na čele, které jsou u každého jedince jinak velké a tvarované – například jeden má na čele skvrnu ve tvaru srdce, jiný kruh, další jen dvě bílé tečky.
Práce výzkumníka v deštném pralese však neznamená jen sledování krásných plachých zvířat. Někteří méně přitažliví živočichové lidi naopak vyhledávají. Na denním pořádku jsou tak pijavice, mezi nádobím se tu a tam objeví jedovatý štír.
Radmila Lorencová, Ph.D., antropoložka, Filozofická fakulta UK, Fakulta filozofická UPCE: Také jsem se setkala s některými záludnostmi pralesa, jako byly třeba bodlinky ratanu, kdy člověk projde, myslí si, že žádná rostlina není v cestě a najednou je takhle obalený ratanem, ze kterého se pak musí vysvobodit. Nebo se mi stalo, že jsem se dotkla stromu, který vypadal úplně stejně jako všechny ostatní stromy, ale do večera jsem měla velkou vyrážku a alergickou reakci a později jsem se dozvěděla, že kůra toho stromu je jedovatá.
Zjistilo se, že hulmani se jedovatým listím stromů bez problémů živí, mají totiž zvláštní velký žaludek, podobný žaludku přežvýkavců, v němž sídlí bakterie neutralizující jedy. Expedice Frontata zjistila hodně informací o stravovacích návycích hulmanů, ale její světové prvenství spočívá v něčem jiném.
Radek Trnka, Ph.D., antropolog Fakulta humanitních studií UK, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: Tak zejména se nám podařilo jako prvním hulmana běločelého nafilmovat a vyfotit, před námi existovaly pouze kresby v atlasech, případně popis toho, jak vypadá.
Právě tedy sledujete unikátní záběry, které jako jediné na světě zachycují tento druh opice. Hlavní důležitost získaných informací ale výzkumníci vidí v jejich využití pro ochranu pralesa.
Stanislav Lhota, Ph.D., primatolog, ZOO Ústí nad Labem a katedra zoologie Přírodovědecké fakulty JU: Já můžu teď třeba argumentovat tím, že jedna třetina populace hulmana beločelého v Sungai Wainu se vlastně nachází mimo tu rezervaci Sungai Wain a ve chvíli, kdy chceme, aby ta populace zůstala zachovaná, je potřeba tu rezervaci rozšířit tím a tím směrem – to je z toho praktického hlediska poměrně důležité.
Po roce výzkumu nastal nečekaný zvrat: indonéské úřady zahájily průzkum pobřežní oblasti parku, aby mohly postavit obří dálnici. Stanislav Lhota se zařadil po bok místních ochranářských organizací a začal proti stavbě bojovat.
Stanislav Lhota, Ph.D., primatolog, ZOO Ústí nad Labem a katedra zoologie Přírodovědecké fakulty JU: A pak se začalo ukazovat, že výzkumník šedivé opice s bílou tečkou na čele není zajímavý pro místní vládu a pro veřejnost, bylo potřeba si vybrat druh, který vlastně splňuje tu funkci vlajkového druhu. Pro oblast pobřežních mangrovů byl takovým typickým vlajkovým druhem kahau nosatý, takže já vlastně po roce práce s hulmanem běločelým jsem došel do bodu, kdy bylo strategické změnit téma a začít se věnovat ikonickému kahau nosatému, abych já měl jako výzkumník šanci prospět ochraně té oblasti, ve které funguju.
Domovem kahaua nosatého jsou především mangrovy, les na chůdových kořenech v přílivové zóně mořského pobřeží, kde se mísí slaná a sladká voda. Mangrovy v parku Sungai Wain tvoří unikátní přírodní ekosystém, v němž žijí ohrožené druhy zvířat.
Stanislav Lhota, Ph.D., primatolog, katedra zoologie Přírodovědecké fakulty JU: Vlastně v průběhu několika málo let výzkumný projekt přešel v ochranářský projekt, zaměřený ryze prakticky na zachování té oblasti, což si myslím, že v tuhle chvíli v tuhle dobu je v Indonésii přece jenom důležitější, než ty zvířata zkrátka jenom studovat, protože ta situace mizení pralesů v Indonésii je v dnešní době hodně kritická.
Od sedmdesátých let z Bornea zmizela celá polovina lesů. Stavba transkalimantanské dálnice bude znamenat další těžbu dřeva, mýcení mangrovů a celkovou devastaci území. To povede k zániku mnoha tlup vzácných opic a dalších savců, ale i ryb, které potřebují místní lidé k obživě.
Úsilí českých vědců o ochranu oblasti finančně podporuje Zoologická zahrada v Ústí nad Labem. Češi se pod záštitou ústecké ZOO podílejí na mediální kampani za záchranu parku, jednají s úřady a školí místní asistenty k dlouhodobému sledování stavu pralesa.
Stanislav Lhota, Ph.D., primatolog, ZOO Ústí nad Labem a katedra zoologie Přírodovědecké fakulty JU: Doufám, že to je předzvěst velké transformace role zoologických zahrad, které kromě vystavování zvířat a vzdělávání návštěvníků atd. budou taky svým dílem přispívat k ochraně biotopů v Indonésii nebo kdekoli jinde, kde žijí ta zvířata, která jsou v těch zoologických zahradách chovaná.
Výzkum hulmana běločelého je v současnosti pozastaven, avšak díky činnosti českých vědců se o umístění dálnice stále ještě jedná a naděje na záchranu mangrovů existuje. Šedý duch pralesa se dál skrývá ve vrcholcích stromů a čeká na své objevitele.
Autor: Bára Kopecká