Domácí kamera ze skeneru
19. 5. 2010
Zachycení světla a jeho uchování ve fotografii – co si můžeme s touto znalostí počít? No přece jak jinak bychom si pamatovali naše dovolené, nebo si připomněli, jak jsme vypadali, když jsme byli miminka. Co by si maminka počala bez svých svatebních fotografií, kde byla ve svém životě nejkrásnější? Michael nahlédne do vědy fotografií a ukáže, jak vyrobit domácí kameru ze skeneru.
Tereza: Zachytit svět kolem sebe.
Michael: Mít na památku obrázek svých nejbližších, nebo místa, kde jsme trávili celé léto, dovolenou.
Tereza: O tom snili už naši dávní předkové.
Michael: A nakonec se to podařilo. Když přišel ten báječný vynález fotografie.
Tereza: Jenže první fotografické kamery – to byla na dnešní dobu pořádná monstra. Já bych to spíš přirovnala ke kusu nábytku, co ty na to, Michaele?
Michael: První fotografie byly samozřejmě černobílé. Je krásná, viďte. A byly založeny na chemických reakcích stříbra, které zčernalo po osvitu světlem.
Tereza: První fotografické negativy vznikaly na skleněných deskách. Byly velké.Také první fotografická emulze nebyla příliš citlivá. Cítíš to?
Michael: Au.
Tereza: Asi tak nějak.
Filip: Objekty musely stát bez hnutí mnoho sekund, aby se nerozmazaly. Copak dospělí, ale co děti.
Michael: Díky vědeckému bádání se citlivost fotografických materiálů zvyšovala a zároveň kamery byly stále menší a menší. Některé byly dokonce opravdu malinkaté.
Tereza: Jé…Stále ale hovoříme o základním procesu – tedy nejdříve vyfotit, poté vyvolat negativ a následně z negativu vyrobit pozitiv – tedy fotografii.
Michael: Hele. Tobě to sluší.
Tereza: Počkej, tohle přece nejsem já!
Michael: Pak přišel vynález fotografie instantní.
Tereza: Počkej, já jsem myslela, že instantní je káva nebo polívka v sáčku.
Michael: Stačilo vyfotit a počkat – fotografie byla hotová na počkání.
Tereza: Dodneška je známá jako … to slovo začíná na P, končí na D a má osm písmen.
Filip: V roce 1988 začal věk fotografie elektronické. Objevil se první digitální fotoaparát – Fuji DS-1P.
Michael: Obraz zachycovala ploška polovodičového čipu – známá jako CCD.
Tereza: Obraz už má podobu dat, takže na takhle malou kartičku se prý vejde až sedm set fotek. A kdybych byla blondýnka, tak tomu budu věřit.
Filip: První zrcadlovky se objevila už téměř před dvaceti lety. A dnes už dokonale fotíme i mobilními telefony.
Michael: But for you, home experimenters, …
Ale vám, domácím experimentátorům, …
Tereza: … kteří se zajímáte o fotografování, …
Michael: …today we‘ll show you, how to construct a very unique type of an electric camera, based on a slightly different principle.
… dnes ukážeme, jak sestavit velice zvláštní typ elektrické kamery, založený na trošku jiném principu.
Tereza: Fotografie, obrázek. Je možné, přenést ji na data?
Michael: To víš, že je. K tomu slouží náš scanner. Jeho základem je rameno, které skenuje. Podívejte se.
Filip: Tenké rameno nese kromě zdroje světla také snímací prvky CCD ve třech řádcích.
Michael: A právě z tohoto scanneru si teď postavíme naši speciální kameru.
Filip: Tělo naší kamery musí být pevné. Proto jsme se rozhodli použít k jeho výrobě černý matný karton.
Tereza: A to dostatečně tuhý. Má tloušťku asi jeden milimetr. Tato volba nám ovšem připravila pár krušných chvil.
Filip: Nejprve jsme si na plochu kartonu rozkreslili jednotlivé části budoucí kamery. Mají vzniknout dvě krychlové krabice o délce hrany přibližně patnáct centimetrů.
Tereza: Jedna však musí být nepatrně menší, aby se do té druhé dala zasunout.
Filip: Rozměřování vyžaduje značnou přesnost a nařezání kartonu zase nemalou zručnost i sílu v rukou.
Tereza: Michael už předvádí první krabici, přesněji její boční stěny. Dno ani víko totiž nepotřebujeme.
Filip: Po jemném naříznutí se karton snáze ohýbá, abychom stěny krabice mohli slepit na jediné hraně.
Tereza: Dobrý. Tak, jednu krabičku máme.
Filip: Zatímco Michael pracuje na druhé krabici, Tereza vyřízla do kartonové A4 čtvercový otvor. Na něj přilepíme menší z krabic, jak za okamžik uvidíte.
Tereza: Michael se popral pro změnu s kruhovým otvorem pro čočku budoucího objektivu.
Filip: Podél naříznutých hran se bez obtíží vytvaruje i větší z krabic. Slepujeme ji neprůhlednou izolepou, která zabrání pronikání světla dovnitř.
Tereza: Na jediné hraně lepíme i menší krabici, přesněji její boční stěny, jak vidíte. Tuto „polokrabici“ teď připevníme ke kartonu se čtvercovým otvorem.
Filip: Karton má rozměry, přesně odpovídající sklu našeho scanneru. Už začínáte tušit, jak to celé bude fungovat?
Tereza: Objektiv naší kamery pořídíme z obyčejné lupy o průměru přibližně šesti centimetrů. Lupu vlepíme do připraveného otvoru ve větší krabici.
Filip: Ani ona nemá dno. Nasuneme ji totiž na menší krabici.
Tereza: A teď vyzkoušíme, jestli to funguje. Použijeme scanner. Opatrně odstraníme víko,… výborně. A druhou částí naší kamery bude „camera obscura“.
Filip: S tímto pojmem jste se v Michaelově experimentu už před časem setkali. Světlotěsná krabice s otvorem, který měl funkci objektivu. To byl dávný předchůdce prvních fotoaparátů.
Tereza: Ale na tebe moc nesvítí světlo.
Michael: Budu se usmívat…
Tereza: A jdeme.
Filip: Vzniká první pokusná fotografie ve scannerové kameře.
Tereza: Sami žasneme nad výsledkem. Nejen že je něco vidět, a je to dokonce ostré. Ale navíc: snímky z této neobvyklé kamery mají charakter a podivuhodné kouzlo prastarých snímků ze začátků fotografie.
Filip: Naše obrázky však zároveň v něčem připomínají i zobrazovací techniku budoucnosti – hologramy.
Michael: Zaostřím. Jste připraveni? Cheese.
Tereza: Sýr. Sýr musíš říkat.
Oba: Sýr!
Autoři: Vladimír Kunz, Michael Londesborough