Kůň Převalského
17. 1. 2007
Tito skromní a odolní koně pocházejí ze stepí a polopouští na mongolsko-čínském pomezí. Evropa je zná jako samostatný druh od konce 19. století. Už před druhou světovou válkou ale začali koně Převalského ve volné přírodě mizet a za války byly zdecimovány i jejich chovy. Kůň Převalského je však velmi významný. Jde totiž o posledního žijícího předka našich domácích koní.
Koně Převalského byli poprvé popsáni roku 1881 a v 60. letech minulého století byli naposledy viděni ve volné přírodě. My se nalézáme v Dolním Dobřejově, kde je aklimatizační stanice, kde se pokoušejí o jejich záchranu a návrat do původní domoviny.
Tito skromní a odolní koně pocházejí ze stepí a polopouští na mongolsko-čínském pomezí. Evropa je zná jako samostatný druh od konce 19. století, kdy je podle kůže a lebky přivezené cestovatelem Převalským popsal zoolog Ivan Semjonovič Poljakov.
Na přelomu 19. a 20. století vzbudili koně Převalského senzaci mezi zoology – třiapadesát se jich dostalo do zoo a chovných stanic v Evropě a Americe.
Do tehdejšího Československa byli převaláci přivezeni v roce 1921 zásluhou profesora Františka Bílka, zootechnika a genetika, který zakoupil tři z nich na zemědělské škole v Halle. V roce 1932 přešli hřebec Ali a klisna Minka do nedávno otevřené pražské ZOO, a tak začala slavná historie pražského chovu.
RNDr. Evžen Kůs, Zoo Praha: Pražská spolu s mnichovskou jsou hlavní chovné linie, které přispěly k tomu, že kůň Převalského zůstal zachován do dnešních dnů.
Už před druhou světovou válkou totiž začali koně Převalského ve volné přírodě mizet a za války byly zdecimovány i jejich chovy. Například nejcennější chovné stádo v ukrajinské stanici Askania Nova vystříleli Němci. Pražská linie má nejdelší nepřerušovanou tradici na světě – narodilo se tady 214 koní. Nyní posílil stádo v Dobřejově hřebec Len dovezený z ukrajinské chovné stanice Askania Nova.
RNDr. Evžen Kůs, Zoo Praha: Je to hřebec, který je nesmírně cenný geneticky, protože je potomkem klisny posledního koně Převalského odchycené ve volné přírodě v Mongolsku v roce 1946.
Proč je vlastně kůň Převalského tak významný? Jde o posledního žijícího předka našich domácích koní.
Vývoj koně jako druhu můžeme díky paleontologickým nálezům sledovat do doby před šedesáti miliony let: od prakoně Eohippa velkého asi jako liška, který měl na přední noze čtyři prsty a na zadní tři, přes jeho potomky Mesohippa, Miohippa a Merychippa, u nichž se tříprstá končetina postupně měnila v jednoprstou, až po sto dvacet centimetrů vysokého Pliohippa žijícího před desíti miliony let. Ten už připomínal koně, jak jej známe dnes.
Kůň Převalského se od domácích koní liší několika znaky, které svědčí o stáří tohoto plemene.
RNDr. Evžen Kůs, Zoo Praha: Znakem všech divokých koní – nebo, jak zoologové říkají, equidů – je krátká vztyčená hříva, ty žíně jsou hrubší, silnější a odrůstají. Dalším znakem je osrstěný kořen ocasu, což u domácích koní taky není, tam ty žíně vyrůstají z kořene ocasu a jsou stejnocenné.
A třetím charakteristickým rysem je výrazný pruh srsti na hřbetě, takzvaný úhoří pruh, který u tohoto plemene jde až na ocas.
Zajímavé je, že se koně Převalského plodně kříží s domácím koněm, přestože jejich genetická struktura je odlišná. Znamená to, že se jejich vývojové linie oddělily poměrně nedávno. V minulosti to chovatelům ovšem nadělalo starosti: prakticky všichni koně Převalského, kteří dnes žijí, v sobě mají malou příměs krve domácích koní. Je tedy nutno jejich plemenitbu pečlivě plánovat, aby byla posílena jejich genetická variabilita.
Usnadňuje to skutečnost, že celá populace převaláků je geneticky zmapovaná. Koně Převalského tak slouží vědě i po smrti. V Přírodovědeckém muzeu, které spadá pod Národní muzeum v Praze, najdeme největší sbírku jejich preparovaných kůží na světě.
RNDr. Evžen Kůs, Zoo Praha: Má to svůj význam, protože víme, jak různí jedinci vypadali, a je možno z kůží odebrat vzorky DNA a ty pak využít v genetických výzkumech a plánování chovu.
V současné době mají v pražské zoo šest koní Převalského – jednoho hřebce a pět klisen. A jeden výstavní kousek z bronzu.
A přitom chybělo málo, aby slávě pražských převaláků odzvonilo. V 50. letech hrozilo, že pražský chov bude zrušen kvůli příměsi krve jedné domácí klisny. Prahy se tehdy zastala významná německá odbornice Edna Mohrová.
Její kartotéka, kterou pražské zoo přenechala, se stala základem celosvětové plemenné knihy koní Převalského. Tady v Praze jsou vedeny záznamy o všech koních narozených od roku 1899 – dohromady je jich 4660. Kniha umožňuje plánovat chov tak, aby se zmenšilo riziko příbuzenské plemenitby, která by mohla vést k takzvané genetické erozi – vymizení znaků typických pro daný druh. Od roku 2001 mohou chovatelé pracovat i s internetovou verzí knihy. Kniha umožňuje plánovat chov tak, aby se zmenšilo riziko příbuzenské plemenitby, která by mohla vést k degeneraci.
RNDr. Evžen Kůs, Zoo Praha: Je to vlastně občanka toho koně, kde s dovíme kdy se narodil, kdy uhynul, kolik měl potomků nebo zda vůbec měl potomky…
Český chov je významný ještě v jednom ohledu. Koně z Dolního Dobřejova se vracejí – reintrodukují – zpět do Mongolska a Číny. Poté, co mezinárodní organizace selhaly, začaly v 80. letech minulého století jejich transport organizovat soukromé nadace. Dnes fungují v Asii čtyři chovné stanice: jedna v Číně a tři v Mongolsku. Dolní Dobřejov má pro aklimatizaci převaláků před cestou do těchto nehostinných krajů ideální podmínky – ne nadarmo se této oblasti říká česká Sibiř.
RNDr. Evžen Kůs, Zoo Praha: Záchrana posledního divokého koně je morální povinností lidstva, zachraňujeme památky, které jsou lidským výtvorem, ten kůň je přírodní památka, která existuje miliony let.
Bez pomoci člověka se koně Převalského v Asii neobejdou ani v budoucnosti. Přirozenou rovnováhu jejich životního prostoru narušila postupující civilizace. Skutečnost, že v současné době žije více než 250 těchto koní volně a dalších 300 polodivoce v aklimatizačních stanicích, ale svědčí to o tom, že se tvrdým podmínkám země svých předků dokázali přizpůsobit.