Rudovous

Rudovous má ve filmografii Akiry Kurosawy přelomové postavení.

Poslední černobílý film jeho filmografie, jímž završil úspěšnou řadu historických, kostýmních dramat (započatých v roce 1950 veleúspěšným Rašómonem, přes Sedm samurajů (1954) až po Ochránce (1961) a Sandžúróa (1962)), se sice také odehrává v historických kostýmech 19. století, ale se samurajskými náměty už nemá mnoho společného. Kromě režisérova ústředního tématu zájmu o bezbranné a chudé.

Již podruhé se nechal Kurosawa inspirovat texty japonského spisovatele, jen o něco staršího Kurosawova současníka, Šúgoróa Jamamoty. Jeho romány inspirovaly celou řadu japonských režisérů, nejvíce však Akiru Kurosawu a Kona Ičikawu. Po Sandžúróovi (podle románu Poklidné dny) nyní sáhl po příběhu o svérázném lékaři z předměstí Akahige šinrjótan. Lékař, jemuž pro jeho zrzavou bradu přezdívají Rudovous, doslova věnuje svůj život těm, kteří by jinak pošli jako zvířata v brlozích, bez nároku na základní ošetření. Rudovous nikoho nelituje a s nikým se nemazlí, jen co nejefektivněji pomáhá. Městská nemocnice je přeplněná a on jakoby nikdy nebyl unavený. A do tohoto prostředí, v němž vydrží jen ti nejodolnější, přichází mladý absolvent holandské lékařské fakulty v Kjótu, který už se vidí jako dvorní lékař v šógunových službách, a nechápe, proč jej poslali zrovna na tak ohavné místo.

Další peripetie příběhu, v nichž mladý doktor Jasumoto dostává tvrdé a neocenitelné lekce ze skutečného života, díky nimž postupně roztává arogantní slupka jeho pýchy a on se pomalu rozpomíná na původní poslání lékaře i člověka, jsou nejintenzivnějšími obrazy humanity celé Kurosawovy filmografie.

Toširó Mifune tu v komorním příběhu, v úsporných gestech a grimasách rozehrává snad nejpůsobivější výkon svého charismatického herectví. Je ironií osudu, že tento film je zároveň i labutí písní spolupráce těchto dvou kongeniálních umělců. Ačkoliv patří k jejich nejlepším společným dílům, po jeho dokončení se kvůli osobním neshodám rozešli na dlouhých dvacet let. A film už spolu nenatočili žádný.

Produkčně byl film také mimořádně náročný a natáčení se protáhlo na dva roky. Dřevěná nemocnice Koišikawa, v níž se téměř celý příběh odehrává, se pro film stavěla z vyschlého dřeva stejného druhu, z jakého se stavělo tehdy.

Na tomto filmu se také Kurosawa poprvé setkal se scenáristou Masatem Idem, s nímž pak spolupracoval i na dalších úspěšných historických filmech Kagemuša (1980) a Ran (1985).

Zároveň je tento film i posledním, v němž zazní geniální hudba talentovaného japonského skladatele Masarua Satóa, která vytvářela atmosféru, rytmus a barvu Kurosawovým filmům po deset let (od filmu Žiji ve strachu, který hudebně dokončil po svém vzoru, učiteli a bývalém Kurosawově spolupracovníku Fumiovi Hajasakovi).

Film získal ceny především za Nejlepší film roku (japonské výroční filmové ceny Modrá stužka a Kinema Junpo), pro Toširóa Mifuneho za Nejlepšího herecký výkon (Modrá stužka, španělská výroční cena Fotogramas de Plata a především Volpiho pohár na MFF v Benátkách) a za režii pro Akiru Kurosawu (Kinema Junpo a Cena mezinárodní katolické organizace pro film a televizi - OCIC na MFF v Benátkách).