Česká filharmonie je také člověk

Dokumentární i hraná tvorba režiséra Igora Chauna vždy vzbuzuje u diváků minimálně zvědavost a otázku, s čím zase přijde. Tentokrát byl osloven, aby natočil dokument ze života našeho prvního orchestru České filharmonie. Svůj přístup k natáčení popisuje těmito slovy:

Byl bych rád, kdyby ten dokument byl lidský a představil Filharmonii jako živý organismus, různorodé lidi, kteří tvoří dohromady jeden výborný umělecký celek. Podtitul našeho dokumentu zní PRVÝ LIDOVÝ DOKUMENT o České filharmonii. Není to z mé hlavy, je to záměr pana ředitele Riedlbaucha. Prostě ukázat členy orchestru jinak, než je běžně zvykem. Přidali jsme se ve tříčlenném štábu k tělesu a vyrazili do Japonska. Je to prvá destinace, měli bychom ukázat orchestr na různých cestách po světě i při hraní v Česku, práce bude trvat téměř rok. Ale už materiál tady v Japonsku by téměř vydal na samostatný film. Členové orchestru se nám pomalu otevírají a někteří se svěřují se svou obavou z médií. Hráč na bicí mi řekl, že dokumentu není podle něj třeba, že diváka v galerii také nezajímá malíř v trenýrkách, ale jeho obraz. Že oni by měli zůstat skryti. Řekl jsem mu, že to je krásný příměr a jestli by mi ho neřekl na kameru. Povedlo se. Tak se den po dni s orchestrem sžíváme, zvykají si na nás. Zaznamenáváme jednotlivé koncerty v krásných halách v Tokiu, Kawasaki, Ósace nebo Nagoji, a také nadšené reakce místních posluchačů. Natáčíme muzikanty při hraní na pódiu, ale i při spoustě běžných úkonů v hotelu nebo na cestách. Podoba dokumentu se pomalu noří z neznáma. Jako obvykle bych chtěl diváka i tak trochu pobavit. Ale také vzdát hold neuvěřitelné práci, kterou Filharmonici odvádějí. Jednak v rovině umělecké reprezentace, protože jsou skutečnými a skvělými vyslanci naší republiky, ale také je obdivuji po stránce fyzické, protože program je velice náročný, přesun střídá koncert, téměř každou noc v jiném hotelu, bus, vlak, letadlo, zkouška, koncert, hotel - běžný divák nebo posluchač by právě tohle měl z našeho dokumentu vyčíst. Jsem za tuto příležitost rád, a k tomu jsem si ještě mohl dát s kolegy pravé nefalšované suši v pravé nefalšované japonské hospodě. Opět jsem jednou rád, že jsem filmař a pokusím se ten zážitek přenést na diváka. Tolik vyznání autora. Dokument vznikl v koprodukci s Českou televizí a věříme,že vám nabídke nejen hezké chvíle u televizní obrazovky, ale že vám i trochu přiblíží život muzikantů, které většinou znáte jen z podia pražského Rudolfina.