Atlantropa - sen o novém světadílu

Životní touhou architekta Hermanna Soergla bylo změnit tvář naší planety. Německý dokument

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Životním snem mnichovského architekta Hermanna Soergla bylo změnit tvář naší planety. Podle jeho zdánlivě fantastických idejí, které rozpracoval do řady podrobných a promyšlených plánů, se měla spojit Evropa s Afrikou a dát tak vzniknout novému kontinentu – Atlantropě. Chtěl toho dosáhnout stavbou přehrady v Gibraltarském průlivu dlouhém 35 kilometrů a následným vysušením asi 25 % plochy Středozemního moře. Dalším propojením obou kontinentů měl být most spojující Itálii s Tuniskem. Na území Belgického Konga a v Jižní Africe se počítalo s výstavbou obřích zavlažovacích jezer. Dnes jsou Soerglovy představy dávno zapomenuty, ale přeci jen měly své racionální jádro. Technicky byly – byť za značných finančních nákladů a v neuvěřitelném časovém horizontu 150 let – proveditelné. A navíc v nich ve třicátých letech minulého století jistá část veřejnosti spatřovala řešení problémů souvisejících s růstem obyvatelstva naší planety, nedostatkem vody a energie.

Navzdory nezaměstnanosti a sociálním nepokojům bylo Německo po skončení 1. světové války dobou optimismu a nových myšlenek. Hermann Sörgel měl charisma a dokázal okouzlit lidi. Věřil, že lidstvo díky jeho velké myšlence získá více jak půl milionu km² nové země, oblast o rozloze Francie, kde se zrodí svět míru s hojností životního prostoru a energie. A gigantická vodní elektrárna na místě Gibraltarského průlivu měla vyřešit energetické problémy Evropy i Afriky.

„Atlantropa znamená asi tolik co pevnina ležící u Atlantického pobřeží. Atlantik omývá 2 světadíly: Evropu a Afriku. Cílem mého plánu je spojit je v jediný světadíl. Pevniny Evropy a Afriky by měly srůst a vytvořit tak z Atlantropy světadíl budoucnosti,“ prohlásil o sám duchovní otec projektu.

Herman Sörgel

Klikněte pro větší obrázekHerman Sörgel se narodil 2. dubna 1885 v Řezně. Jeho otec byl ředitelem bavorského královského stavebního úřadu, zabýval se vodním inženýrstvím, a také řídil ve své době technicky i koncepčně převratnou stavbu elektrárny Walchensee u Mnichova, která k výrobě energie využívala rozdílu ve výši hladin dvou jezer. Rovněž Hermana už od mládí zajímala vodní energie. Kráčel ve stopách svého otce, ale chtěl vytvořit ještě něco velkolepějšího.

V roce 1925 se přestěhoval do Mnichova, kde se setkal se svou budoucí ženou Irenou a založil architektonický časopis Baukunst, který se brzy stal nejvýznamnější publikací v oboru. Ještě v tom roce se vydal na cestu do Ameriky, která se pro něj stala silným impulzem zabývat se novými věcmi. „Američané nemají kulturu, my moderní civilizaci,“ prohlásil v přesvědčení, že budoucnost je ve spojení kultury a civilizace. Americké zkušenosti prohloubily jeho pesimistické vidění Starého světa. Viděl Evropu v ohrožení, obával se války a katastrofálního hladomoru. Byl utopista přesvědčený, že vše závisí na jeho plánu.

Projekt

Nad Středomořím se měla rozprostřít velká energetická síť, načež získaná země a dostatek energie měly být impulsem k ekonomickému rozmachu a svobodě. Projekt Atlantropy obsahoval s úžasnou jasností a komplexností veškeré prvky definující ryze technokratické myšlení: byl to projekt gigantický, přesahoval kontinenty a k řešení politických, ekonomických a sociálních problémů, snažil se využít techniku.

V Gibraltarském průlivu Sörgel viděl přírodní elektrárnu, která čeká na využití. Věřil teorii, že Středozemí bývalo až do konce poslední doby ledové souší, kterou sem chtěl vrátit. Třebaže tato domněnka byla později v 70. letech potvrzena, v té době pro ni stále neexistoval jediný vědecký důkaz. Hladina Středozemního moře podle něj měla klesnout o 200 metrů: kdyby z Atlantiku do Středozemního moře nevtékaly desítky tisíc m³ vody, vyschlo by, protože ústící řeky by nenahradily ztráty odpařováním.

Klikněte pro větší obrázekStará přístavní města by se tak ocitla ve vnitrozemí a na novém pobřeží by vyrostla města zcela nová, například Marseille, která se měla ocitnout 30 km ve vnitrozemí, měl nahradit nový hlavní francouzský středomořský přístav Port-du-Rhone. Plány byly gigantické, ale profesionální kruhy je považovaly za realistické a mnozí z velkých architektů své doby – mezi nimi například Le Corbusiera, Ericha Mendelsohna, který se proslavil Einsteinovou věží v Postupimi, a Fritze Högera, jenž postavil Chilehaus v Hamburku, – se pro ně nadchli. Stavební technologie šla vpřed a odborníci se domnívali, že tak tomu bude navždy.

Přehrada

Dalším stoupencem byl švýcarský inženýr Bruno Siegwart, který spolu s Sörgelem odjel v roce 1929 na rozsáhlá měření na Gibraltar. Architekt chtěl vytěžit ve Španělsku menší pohoří v okolí města Tarífy, nalámaný kámen loděmi přepravit na vhodné místo, a potom shodit do vody. Tak by vznikla dostatečně široká a stabilní přehradní hráz. Siegwart a Sörgel vypočítali, že nejlepší místo pro stavbu není v nejužším místě průlivu, ale v nejmělčejším úseku. Zakřivená hráz s propustí pro lodě se měla táhnout v délce 35 km mezi Španělskem a Marokem. Stavební plány rozměrů gibraltarské přehrady neměly obdoby. Hráz měla dosáhnout výšky přes 300 m a její podmořské základy měly mít šíři 1,5 km. Elektrárna po uvedení do provozu by byla největší na světě s výkonem 50 tisíc megawattů.

Klikněte pro větší obrázekPodle některých odborníků šlo o utopickou vizi. Francisovy turbíny s požadovaným spádem 100 m existovaly, ovšem ne v tak obrovských rozměrech, jaké by zřejmě bylo potřeba. A pokud 1 turbína vyrobí 70 MW, bylo by jich zapotřebí zhruba tisíc, jejichž stavba je už s ohledem na zásoby materiálu kuriózní představou. Pro srovnání, současná největší vodní elektrárna na světě, v roce 1991 dokončená přehradní nádrž Itaipú na řece Paraná mezi Brazílií a Paraguají, se nachází v osmikilometrové hrázi, je dlouhá asi 1,5 km a její strojovna má 18 turbín. Gibraltarská přehrada by navíc nezadržovala řeku, ale oceán, a agresivní poškození způsobované mořskou vodou lze těžko odhadnout.

Italská otázka

Počátkem 30. let se o Atlantropu začal zajímat světový tisk, a zvláště ten italský – celé italské pobřeží by se totiž radikálně změnilo – nenechal nit suchou. „Ať si podivný pan Sörgel experimentuje s Hamburkem a Brémami a nechá Janov a Benátky na pokoji,“ stálo například v jednom novinovém článku. Sörgel měl ale řešení i pro Benátky, jejichž tradiční ráz se měl jako kulturní památka uchovat, a sice díky přehradnímu jezeru, které mělo ležet 30 km od města. Výsledkem měl být jakýsi vnitrozemský skanzen s iluzí moře.

Ve vnitrozemí by se ocitl také Janov, jeden z nejvýznamnějších středomořských přístavů. Nový Janov, šestkrát větší než jeho předchůdce, měl být postaven na nově získaném území, navíc se měl stát správním střediskem celé Atlantropy. Podoba hlavního sídla měla tlumočit naděje vkládané do nového kontinentu. Architekt Fritz Höger navrhl prosklenou kongresovou halu se 3 mrakodrapy, symbolizujícími politiku, ekonomiku a techniku.

Nástup nacistů

Sörgel byl v hloubi duše pacifista, jenž chtěl překonat negativní zkušenosti z 1. světové války. Představoval si, že spojí-li se všechny evropské státy v práci na tomto obrovském projektu, žádný z nich nebude mít dost energie, aby bojoval s jiným. Počítal, že by stavba zabrala 150 let, tedy že by celé generace měly na 150 let zajištěnou práci. V roce 1933 se ale k moci v Německu dostali nacisté, jejichž plány rozhodně nebyly mírumilovné.

Klikněte pro větší obrázekRázem proti sobě stály dva zcela odlišné způsoby velikášského myšlení, Hermana Sörgela a Adolfa Hitlera. Oba měli velké ambice a oba již zažili neúspěch, oba navrhovali mimořádné geopolitické projekty obohacené architektonickou fantazií, oba je uměli prodat veřejnosti. Tím ale veškeré podobnosti končí. Sörgel nebyl nacista. Pokoušel se používat jejich terminologii a snad s nimi trochu koketoval, ale ne moc úspěšně. Jejich cíle byly příliš rozdílné.

Mezinárodní spolupráce se zkomplikovala, když nacistické Německo v roce 1933 vystoupilo ze Společnosti národů. Přesto se Sörgel snažil krizi překonat a různými politickými ústupky plán upravoval, aby jej mohl předložit středozemním vládám. Myslel, že Itálie a Velkoněmecká říše uzavřou alianci a vytvoří osu Berlín-Řím, a Atlantropa bude fašistickým mírovým projektem táhnoucím se až k jižnímu cípu Afriky. To však samozřejmě nefungovalo.

V roce 1936 si nacistické ministerstvo propagandy objednalo půlhodinový film o Atlantropě, který měl ukázat veřejnosti, jak nepodložené a nebezpečné by Sörgelovy fantastické plány byly. Film měl úspěch a Atlantropa byla zdiskreditována. Když pak v následujícím roce Sörgel veřejně varoval před nebezpečím války a ostře kritizoval nacistické zbrojní plány, navštívilo ho gestapo a sdělilo mu, aby přestal projekt prosazovat. On a především jeho žena, poloviční Židovka, se cítili stále více ohroženi. Ale navzdory hrozbám dál svoji vizi prezentoval a dokonce roku 1938 vydal knihu Tři velká A – Amerika, Asie a Atlantropa.

Po válce

Sörgel opět viděl svou šanci po 2. světové válce, kdy spojenci rozdělili Německo na okupační zóny. Projekt báječně zapadl do doby, jíž chyběly totiž politické vize. Stejně jako před érou Třetí říše se její autor setkával se značným ohlasem a navazoval nové politické styky.

Pak začala studená válka a USA se po celém světě snažily zajistit zásoby surovin pro svoji ekonomiku i strategické plány. Afrika začala být zajímavá a Atlantropa ji otevírala Evropě. Proto Sörgel plány rozšířil na celý kontinent, kde měla vzniknout tři jezera vyrábějící elektřinu: zatopit se mělo vnitrozemské Kongo, oblast Čadu, třetí mělo vzniknout na jihu Afriky. Přes proklamovanou podporu Spojených států ale nikdy nebyla poskytnuta konkrétní pomoc. Zdálo se, že věk velkých vizí pominul. Nikdo se nechtěl pouštět do gigantických plánů, spíše se lidé soustředili na zvládání každodenního života, jak přežít a začít znovu.

Když potom svitla naděje, že lze pro civilní účely využít potenciál nového zdroje energie, atomu, veškeré naděje související s Atlantropou byly ztraceny. Ve světle atomové energie už plán nebyl ekonomicky perspektivní.

Sörgelova smrt

V prosinci 1952 Hermann Sörgel mířil na přednášku a po cestě ho postihla nehoda. Srazilo ho auto, jehož řidič ujel a nikdy nebyl dopaden. Těžce zraněný Sörgel byl převezen do nemocnice, kde brzy ve věku 67 let zemřel.

Originální názevAtlantropa
Stopáž57 minut
Rok výroby 2006
 ST
ŽánrDokument