Jak vznikla Vaše spolupráce s paní režisérkou Chytilovou?
Kateřina Irmanovová si mě vytipovala a přišly se na mě s Věrou podívat do divadla, kde jsem hrála trochu agresivní ženu.
Přijala jste nabídku hned nebo jste si vzala čas na rozmyšlenou?
Měla jsem obrovskou radost. Moc jsem se těšila. Poznaly jsme se osobně a velmi jsme si rozuměly. Věra je odzbrojující, je mi velmi milá. Obdivuji její elán. Když začne natáčet, tak to vypadá, jak když se někde dobíjí.
Co Vás na scénáři zaujalo?
Bavila jsem se u něj. Přečetla jsem ho hned. Ty vtipné situace a obsese.
Jak byste charakterizovala postavu, kterou ve filmu hrajete?
Žena, které tak trochu ujíždí vlak, ale nechce si připustit věk. Její syn jí to neustále nemilosrdně připomíná. K tomu zažívá pozdní vzplanutí. Jde do toho i přestože tuší, že to nedopadne dobře. Je velmi odvážná. Vnitřně velmi mladá, zkouší, co jde.
Byla Vám něčím blízká?
Co se týká vztahu se synem, to se s ní ztotožňuji úplně, s tím druhým vztahem „pozdním vzplanutím“ bych byla opatrnější.
Jak se Vám hrálo s Vaším synem?
Bavilo mě to. Není poznamenaný manýrami, vychází ze sebe, je civilní, přirozený. Cítila jsem, že tuhle hranici nepřekročí, což se mi moc líbilo.
Co bylo pro Vás na natáčení nejnáročnější a co Vás naopak nejvíce bavilo?
Přizpůsobit se některým změnám, například když se proti programu měnil text, tak se ho rychle naučit nebo se zdrcly dva velké obrazy apod. Věra mě bavila např. když předehrávala záchvat Báře Hrzánové, to byl můj největší zážitek z celého natáčení.
Využila jste někdy psychologa? Co si myslíte o práci psychologů?
Bohudíky jsem ho zatím nepotřebovala. Dobrý psycholog může být v určité situaci velkou pomocí.