Ve filmu Hezké chvilky bez záruky hraje vaši maminku vaše maminka Jana Krausová. Mohla by jí být například režisérka tohoto filmu Věra Chytilová? Jste si blízcí?
Paní Chytilová by klidně mohla být moje další babička. Je mi blízká svým naturelem, imponuje mi její upřímnost, co na srdci, to na jazyku. Je to spřízněná duše, správňácky drzá, myslím, že jsme si v něčem podobní. I pro tyhle sympatie chystám nějakou další spolupráci s ní a s mámou. Mám konkrétní představu, dokonce i o hudbě.
Uvažoval jste někdy, třeba jako dítě, že své rodiče vyměníte?
Občas jsme si s rodiči vzájemně lezli na nervy, ale měnit jsem je nikdy nechtěl. Jako malý jsem toužil po tom, aby se se mnou táta víc mazlil. V naší rodině se totiž moc nenosí, aby hlava rodiny dávala tolik najevo svoje city. Cítím to jako velký nedostatek, který se dlouho táhne rodem Krausových. Myslím, že jsme už několikátá generace, která na sebe podobnou habaďúru hraje. I já budu mít možná dost brzy rodinu a právě tenhle problém asi nejvíc řeším. Přestože se trochu obávám silných krausovských genů, chci to dělat jinak.
Byl jste jako dítě rodiči tlačen k lepším výsledkům?
Byl jsem hodně zlobivé dítě a dělal jsem veliké průšvihy. Přesto byli rodiče vždycky na mé straně. Pamatuju se na okamžik, kdy mě právě z těchhle důvodů nechtěli vzít na školu v přírodě a že místo toho mám chodit do školy v Praze. Táta řekl: "Ne, David bude také v přírodě!" A odvezl mě na chalupu, kde jsem se učil s babičkou. Táta se mě zastal třeba i na konzervatoři (D. K. studoval Ježkovu konzervatoř v Praze – pozn. red.). Pro některé profesory zpěvu a herectví jsem byl příliš vybočující. Na základě inspekční zprávy jsem dostal individuální plán a někteří profesoři nesměli můj výkon při zkouškách hodnotit pro zaujatost. Po inspekci jsem si ale všiml, že profesoři, kteří při mé produkci obvykle svačili a zívali, mi z ničeho nic tleskají a předstírají, že mě najednou mají rádi a zajímám je. Proto jsem pro zachování vlastní hrdosti a důvěry v sebe sama na studium zanevřel. K závěrečným zkouškám ve čtvrtém ročníku jsem nakonec vůbec nešel. Začal jsem vystupovat s Laurou a jejími tygry a byl ve svém živlu.
Život se neskládá jen z hezkých chvilek, bohužel. Ty, pokud přijdou, jsou, jak se v titulu filmu píše, bez záruky a někdy končí u psychoterapeuta. Jak a co hezkého teď prožíváte vy?
Jsem typ člověka, co je buď v euforii, nebo v útlumu. Zažil jsem si pár hlubokých depresí, ze kterých mi nakonec pomohly až léky. Postupem času jsem se naučil své deprese předvídat, ovládat je a zahnat ještě dříve, než se rozvinou. V minulosti jsem házel věci za hlavu, dnes už to nedělám. Jsem upřímnější, svěřuju se s problémy a raději klidně komukoliv, jen abych je nenosil v sobě. Když k tomu přidám plavání a takhle rázně si hned v úvodu zabojuju, i z těch zlověstných chvilek jsou nakonec chvilky hezké.
Zdá se, že o hezké chvilky s vámi nechce přijít ani váš čtyřnohý přítel Hugo…
Bez zvířat nemůžu být. Záměrně jsem si vybral tohle plemeno (bostonský teriér – pozn. red.). Rád ho tahám s sebou, kamkoliv se hnu. Miluje divadlo, studio i koncerty. Oblíbil si lidi a tenhle život. Představte si, že dokonce nerad chodí do parku.
Oblíbil si lidi asi tak, jako jste si vy oblíbil své múzy – ženy? Po pěti letech vám vyjde nové album, pomýšlíte třeba i na nový look?
Nečešu se a přehnaně o sebe nedbám. Ve své podstatě jsem trhan. Ale protože mě obléká firma, není to vidět. Umím si vybrat oblečení, vím ale, že bych za ně nedal ty peníze. A tak jak rychle si na nové věci zvykám, stejně rychle bych si, myslím, odvykl. Na nové album, které doufám brzo dokončím, se moc těším. Přijde po dlouhé době a bude se jmenovat Cukrárna. A až se tak stane, rád se o tu radost podělím s ostatními.
Text: Iveta Kováčová
Převzato z týdeníku ČT+