Ida Haendel: Housle, to jsem já

Dětství prožila v polském Chelmnu, nedaleko ruských hranic; od tří let pod dohledem přísného otce hrála na housle. S odstupem let to komentuje slovy: "Říkali mi zázračné dítě. Ale byla jsem stará. Nikdy jsem nebyla dítě. Až po šedesátce dětinštím." Hrála jako sólistka snad se všemi významnými symfonickými orchestry světa, spolupracovala s nejlepšími dirigenty; její nahrávky odborná kritika považuje za milníky houslového umění. Vícekrát excelovala i v Praze. Dnes žije střídavě v Jeruzalémě, Londýně a v New Yorku. Na kameru tvrdí, že je šťastná. Je sama se svými houslemi značky Stadivari z roku 1696, fenkou jménem Decca, pěknými vzpomínkami a hořkými pochybnostmi o sobě samé a světě kolem ní. Jediný muž, kterého bezvýhradně milovala: dirigent Sergiu Celibidache, o ní poznamenal, že je sice fantastická houslistka, ale povahou jako masožravá květina. Umění britské houslistky, narozené ve východopolském Chelmu v roce 1928, znají milovníci klasické hudby a nejslavnější koncertní sály světa. Může se pyšnit spoluprací s většinou dirigentských legend dvacátého století a nesmazatelné stopy svého umění zanechala i v Praze. Byla hrdinkou francouzského dvoudílného dokumentu Umění houslí, který ČT uvedla před několika lety. Její nahrávka z roku 2000 s dirigentem Vladimirem Ashkenazym, kdy hrála Bartóka, Tartiniho, Enesecua a Szymanowského, byla vysoce hodnocena posluchači i kritikou. Charismatická Ida Haendel unikla holocaustu spolu se svou rodinou emigrací; nikdy se nevdala, nestala se matkou, ale svůj život věnovala houslím a klasické hudbě.