Kluci v akci

„Ondřej se právě šťastně rozešel,“ oznamoval nedávno z obrazovky Filip Sajler, polovina z týmu Kluci v akci. A je to pravda, Ondřej Slanina je ještě dnes bez partnerky, navzdory tomu, že tahle dvojka sklízí obdiv především u žen. Možná proto, když jsme začali mluvit o gurmánství, nebyl k zastavení a každou chvíli se mu jazyk z kuchařského válu stáčel v různých příměrech právě ke slečnám. Oba „kluky“ vídáme pravidelně v jejich vařicí show, kde se dovídáme, jak jako gurmet – tedy všemi smysly – vychutnávat znalecky nejen jídlo, ale i život.

Ondřeji, nezdá se mi, že byste byl smutný z toho, že jste se rozešel s přítelkyní...

Teď se mi zdá lepší užívat si se ženou jen ty pěkné věci, takže v jistém smyslu jsem raději sám a nejsem z toho smutný. V určité fázi vztahu totiž člověk řeší i provozní věci jako žehlení a praní a poslouchá věty typu „támhle jsi nechal ponožky“... A to už není příjemný zážitek. Kdybych to přirovnal k jídlu, je to stejné, jako když vás po čase vaše oblíbené jídlo, přestože zůstává nadále favoritem, už jen naplňuje. Prostě už nejde o požitek, jen o konzumaci.

A co vy, Filipe? Vypadáte spokojeně. Vám přítelkyně vaří vaše oblíbená jídla a má s nimi stále úspěch?

Užil jsem si pohodový víkend. Šel jsem brzy spát, pak si dal fotbálek, večer jsme grilovali a klábosili při pivě s kamarádem. Vlastně jsem nedělal nic, a to se mi nestalo už dobré dva roky. Není důležité, jak a co moje partnerka vaří. Doma a kdekoli na návštěvě neočekávám profesionální výkon, navíc nejsem náročný. A ona také ví, že například takovým vuřtem pečeným na ohni nic nepokazí a přitom je luxusní!

Když jste na lovu děvčat, umíte překvapit a zapůsobit i mimo kuchyň?

Filip: Asi jako každý chlap se umím chovat pozorně. Může to být pěkný výlet, dobrá večeře, víno a muzika. Znám se: pokud mi na něčem enormně záleží, chci vítězit, ať jde o cokoli. Navíc se držím hesla, že kdo je připraven, není překvapen, a to nejen v kuchyni, že? Přesto bych to mohl kdykoliv v průběhu schůzky pokazit třeba tím, že ji trefím špuntem od šampaňského, protože přitahuji katastrofy. Ale právě tady, tedy mimo profesionální kuchyň, když k překvapení dojde, můžu dosyta improvizovat a cítit, že život není o počtu nadechnutí, ale o chvílích, které vám berou dech.

Ondřej: Pozval bych ji v létě na nějaké grilování. Seděli bychom u stolu, na grilu vedle nás by voněly ryby a grilovaná zelenina, všechno spojené s exotickými chutěmi a vůněmi, ve sklenicích by se koulelo bílé a růžové víno. Vyloženě domů bych ji ale nezval. Uvařit tři až čtyři chody a jídlo dodělávat před ní by zabralo tolik času, že bych se jí už ani nemohl věnovat, a to by byla určitě chyba. Spíš než abych vařil, vzal bych ji do restaurace Dahab. Neuvěřitelné prostředí této restaurace dokáže prožitek nejen z jídla násobit, o tom jsem přesvědčen. Dali bychom si pestré, zdravé arabské jídlo, k tomu vodní dýmku s jablečným tabákem, čaj, víno nebo koktejl...

Jak se bránit stereotypu v osobním životě, čím už nepovznášející jídlo oživit?

Ondřej: To určitě jde, a řekl bych, že u jídla je to jednodušší než v životě. To si člověk okoření podle momentální chuti, nápadu, jak chce sám. Ve vztahu jsou na to dva názory, dva jazýčky.

Filip: Život je tak pestrý, že jsem ještě neměl čas na stereotyp ani pomyslet. To, že se člověk zamiluje, se mu může stát, má-li štěstí, i několikrát za život, tedy v kterémkoli věku. Držím se toho, co říkal můj děda: ženám a vztahům nikdo nerozumí, tak o tom nepřemýšlej.

Stalo se vám už, že jste trvaleji „ulítli“ na nějakém koření, ingredienci, nebo výrazně preferovali určité jídlo?

Ondřej: Už jako dítě jsem byl gurmán. V šesti letech jsem si dokázal sám uvařit milovanou krupicovou kaši, žil jsem na míchaných vejcích, pak to byly knedlíky s vejcem, později jsem měl období, kdy jsem stále dokola pekl kuře. Na základce jsem jak zvíře kritizoval školní lahůdky, třeba škubánky s mákem, a dodnes nemusím ani buchtičky se šodó. Měl jsem rád ke snídani dědovu drožďovou pomazánku. V pubertě jsem si oblíbil maminčiny zapékané těstoviny a brambory, a babička, ta zas znamenitě přidávala pečeného králíka, bůček a rajskou.

Filip: Z dětství si pamatuji, že jsem s mámou dělal bramboráky, mačkal do forem vosí hnízda, vykrajoval bramborové placky... Od druhé třídy jsem si občas něco i uvařil, ale nijak jsem to neprožíval. Gurmet je člověk, který sní malé množství a jde mu o to, jídlo si vychutnat, stejně jako když jde třeba na operu, užívá si slastných okamžiků. Ani já nemám rád stereotyp. Někdy si dám svíčkovou se šesti knedlíky, většinou ale jím málo, častěji a vychutnávám si to. Nejsem náročný a vzhledem k tomu, že tuhle práci dělám, dokážu pochopit některé provozní chyby, stejně jako poznám lajdáctví.

Jak dlouho vám dokáže něco vonět, inspirovat vás, přinášet požitek?

Ondřej: Každý kuchař má období, kdy ho zaujme nějaká surovina. U mě to byl kuskus, řapíkatý celer, měl jsem období kopru, koriandru, římského kmínu, který momentálně cpu, kam jen můžu. Každá ingredience života je zajímavá, patří mezi ně i ženy, samozřejmě. Všechny jsou pěkné, no a mezi nimi je ještě pár těch opravdu krásných. Přičemž ta pěkná se může stát krásnou a naopak. Ale stejně jako se do některé bylinky, ingredience „zblázníte“, může vás vzápětí přestat bavit.

Kde se bere síla našich subjektivních hodnocení? Jaké je podhoubí silných vjemů, které nás pronásledují někdy po celý život?

Filip: Když jedu k rodičům, neočekávám improvizaci. Chci ptáčky, řízek se salátem, hovězí se špenátem a bramborovým knedlíkem. A celé to kouzlo tkví možná v tom, že naše maminky a babičky připravují tahle jídla už dobrých padesát let pořád stejně. I proto nám jinde nemůžou chutnat lépe. V profesionální kuchyni čekám profesionální výkon a servis, a proto zde mohu subjektivně hodnotit. Vaření je totiž jako umění, proto ta subjektivita.

Podle čeho se pozná dobrý kuchař?

Filip: Každý, kdo vaří, má svůj rukopis, rád používá nějaké ingredience, nějak je skládá k sobě, prostě je čitelný. I v tomhle oboru, stejně jako jinde, platí, že víc dokáže ten, kdo pro to má cit, má v sobě něco nenaučitelného, vrozeného, ale musí dobře zvládat základní kuchařské techniky a postupy. Vařím rád z čerstvých surovin, které jen lehce doupravím a nechám vyniknout jejich jednotlivé chutě a vůni použitého koření. Myslím tím, že pokud dělám jehněčí na rozmarýnu, chci, aby byla cítit chuť jehněčího a rozmarýnu. Dobrého kuchaře poznáte podle dobré hotovky, omáčky nebo polévky, to je kumšt.

Dokáže vás jídlo nebo někdo jídlem ještě překvapit?

Filip: Vždycky je to překvapení, ať v pozitivním nebo negativním smyslu. Česká gastronomie se zlepšila. Mám tři čtyři restaurace, kam chodím docela pravidelně a rád. Třeba v čínské restauraci ve Vysočanech si dávám to, co si vaří kuchaři pro sebe. V Dahabu nabízejí vynikající servis, originální atmosféru, celkově tam na člověka působí dobrá aura podniku a lidí. Zajdu i do Klokočné, kousek od Stránčic, tam si pochutnám na klasické české kuchyni s vesnickou atmosférou, no a na dobrém pivě posedím v restauraci ve Strašnicích, kde bydlím.

Jak to vyřešíte, až budete mít rodinu? Nabídka jídelníčku už nebude tak bohatá a asi poklesne i požitek při konzumaci opakujícího se jídla.

Ondřej: „Těstoviny můžete jíst každý den – s mozzarellou, rajčaty, pestem, s jakoukoli přílohou, ale občas si prostě musíte dát stejk,“ řekl výstižně nejspíš nějaký Ital. Je to tak. Na světě jsou jen tři druhy savců, kteří mají za život jednu partnerku, a člověk mezi nimi není. Mimochodem, ženy to nedělají jinak. Jen se tím tak otevřeně nechlubí.

Filip: Některé věci se dají jíst stále, aniž by vás omrzely. A pak, svět gastronomie je tak široký, že vždy naleznete něco nového a zajímavého.

Žena jako těstovina, hezký příměr. Stejně jako v našich genech putuje svíčková a vepřo knedlo zelo, koluje v nás i vrozená polygamie. Proč myslíte, že se po takové době tváříme, že nám chutná brokolice a že jsme si věrní?

Ondřej: Myslím, že v životě každého z nás zahraje svou roli zkušenost a čas. Jídelníček, doba, role muže a ženy se rázně proměnily, a přesto lidé stále rádi jedí svíčkovou a berou se, a to je mi sympatické. Nebo zůstávají sami. To je také trend doby a případ mé maminky. Vyrůstal jsem bez táty a myslím, že mě to nijak nepoškodilo. Připadá mi obecně hloupé, když to mezi dvěma lidmi nefunguje, když to mezi konzumentem a jídlem nefunguje, aby takový vztah obě strany uměle udržovaly. Pokud se týká mé zkušenosti, byl jsem tři roky věrný své dívce. Stejně jsem byl v podezření z opaku a nakonec jsme se rozešli. Kamarád mi říká: „Podívej se na to, jak starej je život sám, a spočti si, na jak dlouho ho máš pronajatý ty. Vyjde ti, že zhruba na osmdesát let, a to je akorát tak dlouhá doba na to, si to tu užít.“

Kam až se chcete v tom pronajatém čase dostat, čeho si užít?

Ondřej: Od patnácti let si dávám různé mety: takové auto a pak zase makové auto, posléze byt... No a teď jsem si usmyslel, že budu pracovat jak šroub ještě tak jedenáct let a v pětatřiceti už budu pouze dozorčím svých podniků, cestovatelem, budu se starat o své děti a nepřemýšlet nad tím, kde koupím nejlevnější plínky. Přestože jsem se narodil a vyrostl v Praze, nemám tohle město rád. Připadá mi přecpané křivými lidmi. Je těžké najít ty druhé. A i když s radostí zjišťuji, že to ještě lze, těším se na domek na samotě, v nepřístupném terénu. A až tam budu, namíchám si ten nejjednodušší nápoj, který si pro „oživení“ čehokoliv můžete udělat doma i vy sami: krkonošský nápoj – kopičku. Klasicky si nalijete panáka tuzemského rumu, na něj položíte plátek citronu i se slupkou, nasypete na to lžičku cukru a maličko mletého kafe, pak to celé hodíte do pusy, rozkoušete a spolknete.

Filip: Neptejte se, proč jsem si ve čtrnácti vybral kuchařinu. Možná zahrálo roli to, že můj strejda byl kuchařem, nevím. Vybral jsem impulzivně a nakonec splnil i mámino přání, když jsem završil své vzdělávání v tomhle oboru vysokou školou. Baví mě ale také marketink a dodnes se věnuji fotbalu, florbalu, wakeboardu a snowboardingu. Kdybych nevařil, bavilo by mě dělat architekta – navrhoval bych malé bytové domy a interiéry. Vlastně se tak trochu v tomhle oboru už zajíždím: stavím dům, samozřejmě pod dohledem odborníků. No ale závěrem musím říct, že mi gastronomie stále připadá nejzajímavější. Zjišťuji, že jídlo je nekonečné, pořád vzniká něco nového. Je důležité vařit s lidmi, kteří to umí, ochutnávat a poznávat.

K tomu samozřejmě patří cestování. Před námi je doba prázdnin a dovolených, a tak se ptám: Přidali byste malý návod, kam za dobrým jídlem a pitím nejen u nás, ale i ve světě?

Ze světa nám zůstala někde na patře chuť Andalusie – ta je úžasná svými čerstvými a pestrými produkty. Pro lidi, kteří mají rádi ruch velkoměsta, zábavu a lahodné jídlo, doporučujeme Singapur, dalo by se říct meku výborného jídla. Vynikající jídlo tam dostanete jak na ulici, tak také s prvotřídním servisem v luxusních restauracích, kde se setkáte opravdu s vrcholnou gastronomií. U nás vytrvale doporučujeme hospodu Na Klokočné ve středních Čechách. Je to zároveň tip na zajímavý výlet, a to nejen za dobrým jídlem, ale také za krásami malebné vesnice a jejího okolí. Pokud by byla žízeň, nejrychlejší je to do Plzně, kde mají pořád nejlepší drinky u nás. Tak ať vám prázdniny a život po malých, lahodných a osvěžujících doušcích chutná.