Příběh Nicholase Wintona

Reálnou postavou snímku režiséra Mateje Mináče a scenáristy Jiřího Hubače je britský burzovní makléř Nicholas Winton (hraje ho britský herec Rupert Graves). Tehdy třicetiletý muž, který z Československa ohroženého fašismem zachránil 664 dětí převážně z českých židovských rodin.

Historické dokumenty o tomto muži vydávají zajímavé svědectví. Pokud by teta Nicholase Wintona nezemřela, příběh o jeho roli při záchraně 664 československých dětí od nacistů by asi nespatřil světlo světa. Když ona teta zemřela, byl Winton postaven před úkol naložit nějak s jejími dokumenty. Pečlivý Angličan se totiž při této příležitosti rozhodl dát do pořádku i všechny svoje papíry – včetně letité korespondence a dalších důležitých dokumentů, které se mimo jiné týkaly i záchrany československých dětí. Převážná většina těchto dětí byla židovského původu, zbytek měl nějaký podíl židovské krve, a byl tak podle nacistických rasových zákonů prohlášen za nežádoucí.

Záchranná operace, které se Winton aktivně zúčastnil, se uskutečnila v době mezi březnem a srpnem 1939. Tehdy bylo vypraveno celkem šest transportů, největší z nich tvořilo 240 dětí. Sedmý transport, který měl zahrnovat 250 dětí a který se měl vypravit z Prahy 1. září, se už neuskutečnil. Byl to den, kdy Hitler vyhlásil válku. Winton následně zjistil, že žádné z těchto dětí válku nepřežilo.

Ve třicátých letech byl Winton opatrný a nedůvěřivý burzovní makléř. Jeho největším přítelem byl učitel jménem Martin Blake. V roce 1939 přijel Blake do Prahy, kde měl kontakty s organizací, která měla za úkol vyvážet starší ohrožené, převážně židovské občany Československa za hranice. Blake kontaktoval Wintona a žádal ho, aby se k němu připojil. Winton skutečně přijel a v Praze zjistil, že existuje několik organizací, které pracují pro záchranu dospělých, ale ani jedna se nezabývá dětmi.

Vrátil se do Londýna, kde zjistil, že aby získal povolení pro organizování imigrace, musí poskytnout záruku za každé dítě ve výši 50 liber a zároveň najít rodiny, které by o tyto děti pečovaly až do jejich věku 18 let.

Ve dne Winton pokračuje bez přerušení ve své práci burzovního makléře, ale po nocích diktuje své sekretářce dopisy. Sekretářka se jmenuje Barbara Willisová. Kontaktují každého člověka, o kterém se domnívají, že by jim mohl pomoci. Protože ho tlačí čas, obrací se Winton na noviny, nechává tisknout pohlednice s fotografiemi, jmény, daty narození a s náboženstvím ohrožených dětí a zve k sobě jak zástupce nejrůznějších organizací, tak i konkrétní osoby, aby si „vybrali své dítě“.

Samozřejmě, že existovaly problémy se získáním povolení ke vstupu do země. Ministerstvo vnitra jednalo často velmi pomalu, aby tato povolení vydala. A tak Wintonova organizace nechala vytisknout padělané dokumenty v Praze, aby tak umožnila dětem rychlý odjezd. Tyto padělané dokumenty byly při příjezdu do Londýna dětem vyměněny za pravé.

Winton měl ovšem i problémy s vedením židovských náboženských komunit v Británii. I když oceňovaly vše, co Winton podniká, nebyly příliš nadšené z faktu, že se na akcích podílí i některé křesťanské organizace. „Jediným důvodem, pro který to křesťané podnikají, je, aby uchvátili ty dětské duše,“ tvrdilo židovské vedení. Wintonova odpoveď byla břitká: „Lepší je na víru obrácené židovské dítě, než mrtvé dítě.“

Winton vítal v Anglii každý transport s vyděšenými a plačícími dětmi a osobně je představoval jejich novým náhradním rodičům. Někteří z těchto lidí se stali jedinými, kteří pro tyto děti vytvořili rodiny. Jiné děti získaly po válce jiné rodiče. Některé z dětí se po válce vrátily zpět do Československa, aby ovšem opět prchaly, tentokrát před Rusy. Jedním z nich byl i Hugo Meron, původním jménem Meisel, kterého Winton potkal v Izraeli. Meron, který se zúčastnil slavnostního oběda na Wintonovu počest, v paláci Zahala, ho představil Amosu a Gabriele Ben-Ronových. Oba dva byli v jednom ze záchranných transportů z Prahy do Londýna. Další z „Wintonových dětí“, které se zúčastnily slavnostního setkání, byly Edith Beerová z Haify a Moshe Zwickel a Amos Engel z Tel Avivu.

Poslední léta byla pro Wintona zvláště vzrušující. Když si probral své dokumenty, zjistil, že téměř nic neví o svých dětech. Kontaktoval historičku holocaustu Dr. Betty Maxwellovou, ženu v Československu narozeného britského tiskového magnáta Roberta Maxwella.

Další věc, o které se dověděl z tohoto zdroje, byla, že jeho příběh proběhl na stránkách Sunday Mirror. Brzy po tom následuje televizní program, který má Winton korigovat z hlediska historické přesnosti a autentičnosti a kde náhle objeví na snímcích sama sebe obklopeného svými dětmi. BBC následně organizuje některá menší společná setkání. Jedna žena mu přinesla květiny ze své zahrádky se slovy: „Kdyby nebylo vás, nikdy bych neměla zahradu, ze které jsou tyto květiny. Neměla bych nic, ani manžela, ani děti, kočku a psa.“

Po novinové a televizní kampani se mu ozvalo celkem 140 zachráněných dětí pobývajících v 9 zemích světa. Dostal také dopisy od lidí, kteří se zachránili jinými cestami, od mužů a žen tehdy středního věku, kteří pátrali po své minulosti a kteří doufali, že jim Winton může pomoci v odhalení záhad jejich záchrany.

Winton shrnul všechny své dokumenty do knižní podoby. Když bylo dílo dokončené, Mirror poslal jeho a jeho ženu Gretu do Izraele, aby tam knihu představili. Winton mimo jiné také po válce pracoval pro Spojené národy v Ženevě, v organizacích pomáhajícím uprchlíkům a také jim později přinesl svoji knihu, aby tam našli důkazy o tom, co on a jeho spolupracovníci zjistili o táborech smrti. Wintonovi se dostalo v Izraeli mnoho ocenění a vyznamenání.

Je s podivem, že člověk,který byl vysoce oceněn v Izraeli, Americe a bývalém Československu, ve své zemi dosáhl uznání jen velmi pomalu. Winton sám říká, že byl překvapen, jak malý zájem, o záchranné dětské transporty z doby těsně před druhou světovou válkou, projevovala britská poválečná media. Celou záležitost pomohli otevřít dobrovolníci s organizace Spiro Institute, kteří publikovali údaje o setkání Wintona se zachráněnými dětmi. Tato setkání později inspirovala i schůzky s předními představiteli židovské komunity v Británii.

O svém pobytu v Československu Winton mimo jiné vypověděl: „V roce 1939 jsem byl sledován nacistickou policií, kamkoliv jsem se já a můj přítel pohnuli. Moc jsme si z toho ale nedělali, uvědomovali jsme si, v jak naléhavé situaci jsme se ocitli.“

Pracoval navzdory ubíhajícímu času, navzdory administrativním problémům, sháněl peníze, obstarával viza, záruky v Británii a podle jeho slov byl jeho nejhorším zážitkem fakt, že připravený transport dětí, který se měl uskutečnit 1. září 1939, nevyjel a nikdy tedy nedorazil ke svobodě.

Co se týče samotného Wintona, je to zcela jistě velmi zajímavá osobnost. Jeho rodiče byli původem Němci, a to němečtí Židé, kteří emigrovali do Británie. On sám se zřekl judaismu a konvertoval k baptistům. Za druhé světové války sloužil v RAF a protože byl přesvědčeným pacifistou, sloužil také v Červeném kříži a po válce zastával různé funkce v humanitárních organizacích OSN.

Po svém penzionování se věnoval místním charitativním činnostem.