Zdeněk Srstka

kaskadér, herec

* 26. září 1935

† 29. července 2019

Sportovec, kaskadér, herec a moderátor Zdeněk Srstka se narodil v roce 1935 v Praze do rodiny řezníka. Otec chtěl, aby řemeslo podědil, ale po první návštěvě jatek Zdeněk zjistil, že tohle povolání rozhodně dělat nebude. Jako dítě byl malý, tlustý, většinou si hrál sám, a ve škole byl klasickým otloukánkem. Přihlásil se tedy do boxu na Letné – inspirací mu tehdy bylo i zhlédnutí francouzského filmu Kožené rukavice. V boxerském oddíle se pak podle svých slov naučil disciplíně a tvrdosti. Po absolvování základní školy se v roce 1950 začal učit elektromechanikem v ČKD Stalingrad. Bohužel poblíž nebyl žádný boxerský oddíl, což ho velmi mrzelo. Jenže hodiny tělocviku vedl na škole známý vzpěrač a český rekordman Václav Pšenička, a když si všiml Zdeňkovy postavy, pozval ho na trénink vzpěračů. A tento sport Srstku začal nesmírně bavit. Zároveň vedle mívali tréninky i zápasníci, se kterými v době volna zkoušel zápasit. A byl tak dobrý, že se dostal i do reprezentace v řeckořímském zápase. Co může vypadat zvláštně, je fakt, že Zdeněk v tom čase hrál též velmi dobře na klavír, samozřejmě klasiku – od Chopina po Beethovena: dokonce mu bylo doporučováno, aby šel na konzervatoř. Jenže silové sporty mu byly bližší, a tak zůstal u nich.

Ve vzpírání nakonec dobyl i úspěchů – v roce 1957 získal bronz na mistrovství Evropy, na dalším byl šestý, a v roce 1960 se zúčastnil OH v Římě, kde obsadil v trojboji deváté místo.Stal se také čtyřikrát mistrem ČSR (1957, 1959, 1960, 1961). Mezitím se vyučil elektromechanikem, a následně při práci vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou, přičemž studia zakončil maturitou. Od roku 1968 se stal správcem areálu strahovských vysokoškolských kolejí: měl na starosti technický stav všech budov a sportovišť, spadajících pod ČVUT. Tuto práci pak vykonával přes třiatřicet let, a byla hlavním zdrojem jeho příjmů. Po roce 2000 pak ještě nějaký čas provozoval hospodu.

Zároveň už od první poloviny šedesátých let pracoval u filmu jako kaskadér. Často dělal i dubléra pro herce Rudolfa Hrušínského, neboť měli oba podobnou figuru. Srstka byl menší postavy s výškou okolo 170 cm, ale zato pořez, jenž vždy vážil skoro metrák, později i přes metrák. Od pohledu vypadal jako rváč nebo někdo, s kým budou velké problémy, takový ten typ „hlava bez krku“: měl široký obličej s velkým nosem jak hruška, pohled tvrdý a drsný jak Lino Ventura, a zaujaly také jeho obrovské pazoury. Říkalo se mu „dentista“, protože občas své kolegy – byť nechtě – při práci skutečně trefil. Přitom slul v podstatě dobrosrdečnou povahou, a mezi herci byl velmi oblíben.

Hudební westernová parodie Limonádový Joe (1964) byla nejen skvělým filmem, ale dle mnohých i mezníkem dějin jedné filmové profese – poprvé se zde kaskadéři, které tvořili sportovci (většinou zápasníci, vzpěrači, boxeři, judisté), objevili jako organizovaná skupina, což je označováno za prvopočátek českého profesionálního kaskadérství. V čele pak stáli boxer a hokejista Jaroslav Tomsa a právě také Srstka. Sám Zdeněk ale občas podotýkal, že coby kaskadérská skupina se objevili na place už o dva roky dříve, a to v dramatu Tarzanova smrt (1962). Jenomže „Joe“ je mnohem slavnější film, a ona úvodní bitka v baru byla na různých festivalech velmi oceňována i zahraničními westernovými tvůrci a herci. Srstka se pak coby kaskadér objevoval v různých filmových štěcích. Když vezmete jeho mini-role ve filmech šedesátých let, ani nemají jména, jsou označeny buď profesí, nebo charakterem: většinou „rváč“, eventuálně s bližším určením „pouliční rváč“, pasažér-rváč“ nebo „vontský bojovník“, pak „cirkusák“, „vesničan“ či „divák“. Až v roce 1972 v rodinné komedii Šest medvědů s Cibulkou má jeho postava jméno – Rudolf je zápasníkem a zároveň poskokem ředitele cirkusu. Srstkovy repliky byly ovšem předabovány.

Většinou vynikl jako herec jedné věty, někdy i jednoho slova. Které ovšem, vyřknuto v pravý okamžik, stalo se mnohdy stěžejním a nejzapamatovatelnějším z celého filmu. Srstkovou nejslavnější větou je bezesporu ta z komedie Marečku, podejte mi pero (1976), kdy v roličce pana Mužíka, jednoho ze studentů večerní školy při zaměstnání, hned čtyřikrát vyřkne nezapomenutelnou repliku „Hliník se odstěhoval do Humpolce.“ Ve verneovském dramatu Tajemství Ocelového města (1978), se potácí zasažen bombou s kapalným dusíkem, a coby umrzající dělník vykřikuje nejznámější slovo filmu „Holomráz! Holomráz!“. A kdyby v cimrmanovské detektivní komedii Rozpuštěný a vypuštěný (1984), z úst Bedříška, poskoka šéfa psychiatrického sanatoria, nezaznělo mnohokrát vyslovené „Kachny. Kachny. Kachny…“, jakoby v tom filmu něco chybělo.

Z dalších Srstkových mini-roliček je možno uvést třeba dvakrát řidiče Safari v TV-seriálu Pan Tau (1978) a následně v rodinné komedii Poplach v oblacích (1978), řezníka v krátkometrážní TV-grotesce Zabíjačka (1980), Frantu, trenéra boxerů v TV-dramatu Mezičas (1981), Pidlocha, řidiče sanitky v komedii Příště budeme chytřejší, staroušku (1982), v letech 1982-1984 hned třikrát Slámu, člena mafiánské rodinky v TV-krimi-komediích Šéfe, to je věc!, Šéfe, jdeme na to!Šéfe, vrať se!, zápasníka Švarce v komedii Fešák Hubert (1984), sanitáře „Řízka“ Korejse v TV-seriálu Sanitka (1984), lupiče Literu v povídkové krimi Lovec senzací (1987), podezřelého z vraždy Jiřího Votavu v krimi Veronika a páv ze seriálu Případ pro zvláštní skupinu (1989) či zřízence v ZOO Evžena v rodinné komedii Dva lidi v ZOO (1989). Hlavní filmovou profesí mu bylo ale kaskadérství, a mnohdy se jednalo o dost nebezpečné scény: například při kaskadérských scénách koprodukčního válečného filmu Na západní frontě klid (1979) málem přišel o život, když při natáčení jednoho z výbuchů letěl několik metrů vzduchem a dopadl přímo na hlavu. Ale oklepal se a v natáčení pokračoval…

Srstka se stal také jednou z tváří několikadílného, hudebně-zábavného TV-pořadu Možná přijde i kouzelník (1982-1991), kde vytvořil dvojku s herečkou Jaroslavou Hanušovou, a nezapomenutelné je například jeho zpívání songu spolu s Karlem Černochem Chtěl bych být víc než přítel tvůj. Asi nejvýraznějším Srstkovým počinem před kamerou je moderování pořadu o ochraně a pomoci zvířatům Chcete mě?, ve kterém se od roku 1992 pravidelně střídal se zpěvačkou Martou Kubišovou.

V roce 1999 vyšla knížečka Osm životů Zdeňka Srstky, ve níž Luděk Chochola zaznamenal kaskadérovo vyprávění, včetně příspěvků hereckých kolegů a přátel. V roce 2010 se Srstka dostal do Síně slávy Českého svazu vzpírání.

Zdeněk Srstka byl dvakrát ženatý: první manželství se slečnou, kterou poznal na večerní průmyslovce, trvalo jen několik málo let – v té době sportoval, absolvoval soustředění, jezdil po světě, což samozřejmě skloubit s rodinným životem bylo velmi obtížné. Rozvod proběhl v roce 1961. Měli spolu syna Jiřího Srstku, který byl ředitelem ND, a dnes je šéfem divadelní, literární a audiovizuální agentury Dilia. Druhou manželku, laborantku a výtvarnici Alenu Dvořákovou si vzal v pokročilém věku v roce 2008, od té doby spolu žili v domku za Prahou.

Sportovec, kaskadér, herec a moderátor Zdeněk Srstka zemřel po delší nemoci 29. července ve věku osmdesáti tří let.

Odkazy

Fotografie