Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Vladimír Merta — Lidé — Česká televize

písničkář

narozen 20. ledna 1946

Písničkář, publicista, esejista, fotograf, architekt, scenárista a filmový režisér Vladimír Merta se narodil v roce 1946 v Praze v rodině Mertových – jeho matka Ludmila byla knihovnicí, otec Augustin válečný veterán Západní fronty, později inženýr a CSc. Má o dva roky mladšího bratra.

Vladimír se sice učil na kytaru v LŠU, ale po dvou letech odešel a všechno podstatné se pro svou budoucí kariéru folkového písničkáře na nástroj naučil sám odposlechem od svých vzorů Seegera, Beazové a Dylana. V polovině 60. let souběžně s hraním na kytaru a na foukací harmoniku, objevoval poezii a také maloval. Ke svému velkému překvapení pak v sedmašedesátém vyhrál 1. Country & western festival v Praze v kategorii jednotlivců. V tom čase ale také studoval architekturu na ČVUT a v rámci studia v roce 1968 odjel do Francie, kde začal psát své první autorské písně; v Paříži se mu shodou náhod podařilo natočit album Ballades de Prague – půl desky tvořily jím zaranžované tuzemské lidovky, půl jeho vlastní songy (například Pomeranče Hieronyma Bosche). Po návratu se stal na ČVUT členem tzv. studentského parlamentu, universitní opoziční organizace.

Mezitím už si vydobýval pozici jako písničkář – zástupce tzv. městského folku: vcelku často vystupoval v různých klubech a sklepích. Z té doby pocházejí písně jako Klubíčko s červenou nití, Nádražní balada – Zora nebo Být v černém (To napadlo tebe). V roce 1970 si Merta zahrál i ve filmu: byla to jedna z hlavních rolí v dramatickém podobenství Archa bláznů. V tom samém čase natočil v Praze album Pravda o Marii, ale po mocenském nátlaku na Supraphon nebylo vydáno (oficiálně vyšlo až v roce 2012 a obsahuje písně jako třeba Zem voní dřevem, Písmenková láska, Odkud? Odsud nebo Dobrodruh). Nádech tzv. pražského jara zadusila počínající normalizace.

V roce 1971 Merta vystudoval architekturu na ČVUT a okamžitě se přihlásil na FAMU. Mezitím postupně začalo ubývat míst ke koncertování, a tak v květnu ´72 vzniklo folkové sdružení Šafrán (kromě Merty v něm byli mj. J. Hutka, V. Třešňák, V. Veit, D. Voňková, P. Lutka, J. Nos nebo skupina Marsyas), které dal dohromady manažer Jíří Pallas. Ten také pro všechny své ovečky sháněl štace a docela se mu to v oné těžké době dařilo. Někdy v roce 1973 se Merta spojil s rockovými hudebníky (s V. Mišíkem, V. Padrůňkem, později s J. Hrubým) a společně začali vystupovat pod názvem Čundrground. V té době už bylo jasné, že folkaři a rockeři jsou v podstatě jedny a ty samé máničky na jedné potápějící se lodi, takže prostě musela vzniknout nějaká kooperace; v budoucnu písničkáři ze Šafránu dlouhá léta vystupovali nikoli na country akcích, nýbrž na akcích a festivalech rockových. Mertovi se též snižovala šance, že natočí autorské LP – v té době měl v zásobě mj. písničky Svátky trpělivosti, Kámen a strom, Oblíbený zpěvák. V roce 1976 Mertovi sice oficiálně vyšel singl se staršími songy Písmenková láska/Zem voní dřevem, které se dostaly i na kompilační album Šafrán, ale většina nákladu tohoto LP šla opět díky StB do stoupy. V roce 1976 Vladimír zakončil studium FAMU filmem Smrt krásných srnců podle knihy Oty Pavla. V sedmasedmdesátém natočil album P.S., které k překvapení všech vyšlo, i když o rok později; to mj. obsahuje skladby Astrolog, Začouzené sklíčko, Omamná květina Pravdy či Internát. V tom čase si zahrál i na známých festivalech ve slovenském Pezinku a estébáci si ho začali dost všímat (a občas zvát na výslechy). Písničkář ale psal další písně a texty nejen pro sebe (jako třeba 0:0, Nebuď nikdy sám), ale i pro jiné interprety a instituce (pro Míšíka Cesta do dětství, Lady Vamp, Na okraji, pro Marthu Elefteriadu Ke? Kdy? Já a ty, pro divadlo Rytíř a Ondina).

V osmdesátých letech postihovaly Mertu průběžné zákazy hraní. Tu mohl, tu nemohl, a aby uživil rodinu, pracoval pro divadla, pro film: například v roce 1981 podle jeho scénáře natočil režisér Jaromil Jireš film Opera ve vinici, ve třiaosmdesátém zase Merta zrežíroval ceněnou krátkometrážní animovanou pohádku J. Wericha František Nebojsa. V roce 1986 mu byla na festivalu Porta udělena Zlatá porta za zásluhy o rozvoj folku: zahrál zde pak svůj skvělý song Praha magická a zase byl v problému. O rok později byl jednou z hvězd Lipnického festivalu, zde zaujala zejména jeho sugestivní píseň Kecy. V tom čase občas vystupoval i s jinými hudebníky (například s Václavem Veselým) pod značkou Dobrá úroda a v roce 1988 si takto zahrál i na slavném rockovém festivalu v dánském Roskilde. Na konci dekády konečně zase mohlo od Merty něco oficiálně vyjít: v osmdesátém osmém EP Vybraná slova a v roce 1989 hned dvě koncertní alba Vladimír Merta 1 a Vladimír Merta 2, obsahující kromě dvou výše zmíněných skladeb ještě songy jako Madona Decibella, Bohyně zítra, Kocovina, Konec experimentu, Každý večer či Nebuď nikdy sám. Signifikantní písní té doby byly Vzdálené výstřely, které zazněly na Portě ´89. Během listopadových událostí roku 1989 byl pak Merta jednou z tváří tzv. sametové revoluce.

Po roce 1989 mohl Vladimír Merta konečně tvořit svobodně, ale bohužel touha národa po konzumu písničkáře poněkud odsunula do pozadí. Přesto hned v devadesátém vyšly některé jeho starší nahrávky na LP Hodina vlka. I samotný Vladimír se pustil do vydavatelské činnosti: v roce 1991 si založil nakladatelství ARTeM, přičemž prvním dílkem byla kniha jeho textů Narozen v Čechách, později vyšel naučný spisek Folk-bluesová kytara a harmonika. Ve dvaadevadesátém byl zakládajícím členem Evropského kulturního klubu. V roce 1993 se zase vrátil k filmování: natáčel pro ČT občasník Dírou v kytaře. Ale stále hrál a vystupoval – nejen doma, ale i ve světě –, stále zpíval tím svým zastřeným bluesovým hlasem, stále předváděl ekvilibristiku své kytarové hry. Spolupracoval se zpěvačkou Janou Lewitovou, společně natočili album Sefardské inspirace / Písně noci a osamění (1996). Okolo milénia pak vyšla spousta starších Mertových nahrávek na albech Nikdy nebuď sám (1997), Obrázky v kartách (1998), Svátky trpělivosti (1999), Mít míň je víc (1999), Ametysty (1974, 1975) (2000), Bývaly časy (2001) a Drobné lži (2003). Zároveň stále vystupoval s Lewitovou, přičemž natočili další desku Ve tmě mě zanechte (2008), poté si trochu zabigbítoval s Mišíkovou kapelou Etc… (album Ponorná řeka, 2011), následně vydal starší domácí nahrávky z konce 80. let pod názvem Struny ve větru (2011), pak opět rock-album s Dobrou úrodou (Nikdo v zemi nikoho, 2012) a konečně pod vlastním jménem desky Domilováno (2013) a Imagena (2014). V roce 2015 vymyslel a natočil 3dílný cyklus pro Českou televizi Šedá zóna.

Vladimír Merta je ženatý a s psychoterapeutkou Lucií Luckou má dvě dcery – Sára pracuje jako letuška v Irsku, Rebeka je sociální pracovnicí v Nizozemsku.

Odkazy