Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Pierre Richard — Lidé — Česká televize

herec

narozen 16. srpna 1934

Francouzský herec, komik, režisér a vinař Pierre Richard (vl. jm. Pierre-Richard Maurice Charles Leopold De Fays) se narodil v roce 1934 v severofrancouzském Valenciennes v bohaté šlechtické rodině. V polovině padesátých let – proti vůli svých rodičů – navštěvoval kurzy dramatického umění, hrál v divadle, ale hlavně vystupoval po kabaretech. Vymýšlel si vlastní komické skeče, s nimiž se během sixties dostal dokonce i do televize. Ač měl přirozený pohybový talent (dokázal předvádět taneční, až téměř baletní kreace) a cit pro dramatické role, považoval se hlavně za komika, přičemž jeho velkým vzorem byl Charlie Chaplin. A tomu také vše podřizoval. Na stříbrném plátně se Richard objevoval průběžně od roku 1958, ale pouze ve vedlejších úlohách.

Nakonec se prosadil poměrně pozdě: v hlavní roli debutoval až ve svých šestatřiceti v bláznivé komedii Roztržitý (1970) – a to si k ní musel napsat scénář a ještě ji i režírovat. Ztvárnění potrhlého reklamního specialisty pak předurčilo většinu jeho nejslavnějších úloh: v nich se objevoval jako vysoké, hubené nemehlo s vytřeštěnýma očima, širokým odzbrojujícím úsměvem a rozčepýřenou blonďatou kšticí. Vizuálně byl jakousi francouzskou obdobou komika Harpo Marxe. Pierrův věkově neurčitelný vzhled mu pak navíc dovoloval hrát podobné role v podstatě téměř dalších dvacet let. Po roztržitém si pro sebe napsal a zrežíroval obdobný kousek Život plný malérů (1971) – k oběma mu psal hudbu Vladimir Cosma, který se až na pár výjimek stal skladatelem u většiny filmů, v nichž Richard hrál. A pak už následovaly Pierrovy dva herecké majstrštyky, kdy si ho vzal do parády režisér Yves Robert, a které zabodovaly i za oceánem. Jednalo se o komedie Velký blondýn s černou botou (1972) a navazující Návrat velkého blondýna (1974), v nichž Richard ztvárnil houslistu Francoise Perrina (v budoucnu jeho občasné herecké alter ego), jenž je, aniž by tušil, vtažen do mocenského boje ve francouzských výzvědných službách: filmovou partnerkou mu byla Mireille Darc a scénáře napsal Francis Veber, který později několik snímků s Richardem režíroval. Z téhož roku pochází (u nás neuvedený) ceněný film Les Naufragés de l´île de la Tortue a známá komedie Hořčice mi stoupá do nosu, v níž se po Richardově boku představila herečka Jane Birkin – stejně jako v komedii Náhradník (1975).

Následoval další ceněný snímek Hračka (1976), ve kterém si Pierre zahrál novináře, jehož svému rozmazlenému synkovi koupí bohatý otec co hračku v obchodním domě. Režijní práci si herec zopakoval v dalších oblíbených komediích Jsem nesmělý, ale léčím se (1978) a To já ne, to on (1980), v nichž mu na skeče nahrával Aldo Maccione. Z osmdesátého roku pochází i vděčná Rána deštníkem. V tom čase se ale Richard rozhodl svůj rejstřík obohatit, posunout se někam dál. „Moje kariéra mířila nutně ke komice, která vyvolá emoci, při níž je možno smát se i plakat,“ komentoval tuto jemnou změnu. V následných letech objevil dalšího hereckého partnera – Gérarda Depardieua. Zahráli si spolu ve snímcích Kopyto (1981), Otec a otec (1983) a v ceněné krimi-komedii Uprchlíci (1986): všechny byly opět s úspěchem uváděny i v Americe. Návratem k bláznivému humoru byla situační komedie Nalevo od výtahu (1988). Pak už Richard vycítil, že se dostal do věku, kdy se povaha jeho rolí opět musí změnit. Jeho tvorba se postupně přesunula k vážnějším a dramatičtějším tvarům. Po určitém tápání si v 90. letech zahrál ještě v pár slušných filmech, z nichž je možné jmenovat snímky Bláznivá cesta (1993) a rozhodně Šachová partie (1994) a Tisíc a jeden recept zamilovaného kuchaře (1996).

Herec byl několikrát ženat: z prvního manželství s herečkou Danielle Minazzoli má dva syny Oliviera a Christophera, kteří jsou hudebníky. V 80. letech byl několik let sezdán s další herečkou Muriel Dubrule, ovšem následná manželství jsou tak trochu zahalena tajemstvím – jeho třetí (a nejutajovanější) ženou byla Maročanka Aisha, následně letech pak brazilská modelka Ceyla Lacerda.

Odkazy