Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Olbram Zoubek — Lidé — Česká televize

sochař

* 21. dubna 1926

† 15. června 2017

Český sochař Olbram Zoubek se narodil roku 1926 v Praze-Žižkově v rodině bankovního úředníka. V letech 1932 – 1937 navštěvoval žižkovskou obecnou školu, následně od roku 1937 reálku na Sladkovského náměstí. Jako dítě chtěl být truhlářem, na reálce zase hercem. Jenomže od sexty začal chodit na nepovinné modelování k profesorovi Miroslavu Kuželovi a tato umělecká činnost ho zcela pohltila. V době druhé světové války byl Zoubek v letech 1944 – 1945 totálně nasazen v podniku Wegena v Praze na Letné, a když vypuklo květnové Pražské povstání, aktivně se ho účastnil. V pětačtyřicátém také dokončil reálku – po ní se rozhodl pro pražskou AVU, kam však nebyl přijat. Proto absolvoval kamenosochařskou praxi u sochaře Otakara Velínského v Praze. Následně začal studovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesora Josefa Wagnera a hned v šestačtyřicátém měl s kolegy společnou výstavu v koželužně v Praze-Dejvicích. V letech 1948 – 1950 si odsloužil povinnou základní vojenskou službu převážně na Slovensku a na Moravě. V jednapadesátém se začal věnovat restaurování barokních soch ve Vrtbovské zahradě – zúročil tak svoje studia průpravu u profesora Wagnera.

V roce 1952 hned po státnicích uzavřel sňatek se spolužačkou, sochařkou Evou Kmentovou a společně začali tvořit v žižkovském ateliéru na Židovských pecích. Byl přijat i do Svazu umělců: začal restaurovat sgrafita míčovny Pražského hradu a zároveň vystavovat společně se členy Umělecké besedy. Ve čtyřiapadesátém se Evě a Olbramovi narodila dcera Polana a o dva roky později syn Jasan (který se později stal též sochařem.). Mezitím Zoubek rozjel další restaurátorské práce (Opava, Kunín, Valašské Meziříčí, Fulnek, Třebíč, Moravská Třebová, Kroměříž, Litoměřice). Na jeho vlastní tvorbu měly velký vliv návštěvy Středomoří, konkrétně Řecka, kam se poprvé jel s manželkou podívat už na konci padesátých let: „Já se inspiruji mýty. Rád mám hlavně ty středomořské – řecké, starozákonní, krétské. Do nich promítám dnešní lidi, třeba sebe a svého syna. Oblékám současnost do mytických rouch. Koneckonců mýty jsou předobrazy všeho, co prožíváme.“ Společně s Evou se pak stali členy tvůrčí skupiny Trasa (od 1958 do 1969), v rámci které vystavovali v Brně, Praze a Bratislavě (jedna z jeho soch s názvem „Zastřelený“ byla z výstav na přímý pokyn funkcionářů KSČ odstraněna).

Šedesátá léta byla Zoubkovou zlatou érou: výstava střídala výstavu (například Praha – Malá galerie ČSS, Galerie Václava Špály, Staroměstská radnice, Mánes, dále Rychnov nad Kněžnou, Bratislava, Liberec, Olomouc, Krakow atd.). V roce 1965 sice došlo ke zbourání domků včetně ateliéru v Židovských pecích, sochař ale objevil opuštěnou dílnu v Salmovské a ta se stala jeho novým ateliérem. Následovaly další výstavy v Praze, v Essenu, Olomouci… Často s manželkou také cestoval po světě – podíval se na Blízký Východ, do Itálie, navštívil Paříž. V roce 1969 získal na výstavě „Socha a město“ v Liberci ocenění za skupinu soch (mj. „Otec, matka a syn“, „Chodci, kteří se zdraví“), Na 2. pražském salónu v domě U Hybernů v Praze zase dostal I. cenu Svazu českých výtvarných umělců za sochu „Jan“. Účastnil se výstav Trasy v Bratislavě a v Praze a také výstavy Nová figurace v pražském Mánesu, pracoval na mezinárodním sochařském sympoziu u Federsee v Západním Německu. Zároveň ale také realizoval svůj nejznámější počin – sejmul posmrtnou masku Jana Palacha, který se upálil na protest proti potlačování svobod a rezignaci obyvatel země po okupaci Československa vojsky Varšavského paktu. Zoubek osadil i bronzový náhrobek na Janův hrob, ale ten StB odstranila a nechala roztavit. Vytvořil také náhrobek Janu Zajícovi, další oběti sebeupálení, ale nebylo dovoleno ho instalovat. A zde začaly Zoubkovy potíže s režimem: byla rozpuštěna skupina Trasa, on sám skončil ve Svazu umělců, výslechy na StB se na čas staly běžnou součástí jeho života.

Na začátku 70. let se Zoubek věnoval hlavně restaurování, a to zejména mimo Prahu (Přerov nad Labem). V roce 1974 zahájil společně s malíři Václavem Boštíkem a Stanislavem Podhrázským budoucí sedmnáctiletou práci na restauraci renesančního zámku v Litomyšli – dělal vždy od května do října, přes zimu pak pracoval ve svém ateliéru. Na konci 70. let byl Zoubek Českým fondem výtvarných umělců opět opatrně vzat na milost a podařilo se uspořádat výstavu jeho děl v Novém Dvoře u Opavy. V roce 1980 vystavoval 50 soch v ÚKD Železničářů v Praze na Vinohradech, bohužel v tomtéž roce zemřela jeho žena Eva Kmentová. Olbram nezůstal sám dlouho – během prací a pobytu v Litomyšli se seznámil s galeristkou Marií Edlmanovou, kterou si v jednaosmdesátém vzal za manželku a v roce 1982 se jim narodila dcera Eva. V této dekádě sochař opět mohl jezdit do zahraničí a ve větší míře vystavovat (Netvořice, Praha – Ústav makromolekulární chemie ČSAV, Hukvaldy, Praha – Zlatá lilie, Opava), byť občas je výstava zakázána (dvorce TJ Sparta v Praze-Bubenči). V roce 1984 začal Zoubek s polychromováním (dobarvováním) a zlacením svých soch – nejčastěji využíval modré a červené barvy.  Další výstavy sochařových děl proběhly v Kladně, ve Zbrašovských aragonitových jeskyních v Teplicích nad Bečvou, Praze, Ostrově nad Ohří, Litomyšli, Hostinném. V roce 1987 byl Zoubek u zrodu pravidelných výstav „Výtvarná Litomyšl“, stal se zakládajícím členem a předsedou Nové skupiny v Praze a na výstavě Výběr ze současné československé komorní plastiky v Trenčíně získal první cenu. Následovaly další výstavy (hrad Sovinec, Praha-Vojanovy sady, Praha-Lidový dům, Praha-Opatov, Prostějov, Opava, Praha-Semafor, Brno). V roce 1989 sochař podepsal Několik vět a aktivně se zúčastnil listopadových událostí – stal se členem akčního výboru Svazu českých výtvarných umělců.

Roku 1990 se Olbram Zoubek stal zakládajícím členem obnovené Umělecké besedy a také mu byla udělena Národní cena ČR za bustu Jana Palacha. Často vystavoval a v roce 1994 ukončil svoji restaurátorskou činnost. O dva roky později mu byla udělena medaile Za zásluhy, a též se významně podílel na výzdobě hrobky rodiny Havlových. V osmadevadesátém mu byla udělena stříbrná medaile Hlavního města Prahy, o rok později zase medaile Vysoké školy báňské – Technické univerzity v Ostravě. Zároveň byl zvolen starostou Umělecké besedy. V roce millenia realizoval jedno ze svých nejvýznamnějších děl: Pomník obětem komunismu: ten byl odhalen v roce 2002 na pražském Újezdě. V roce 2004 byla Zoubkovi udělena cena Nadace Universitas Masarykiana v Brně. O pět let později získal čestné občanství Města Litomyšl a zároveň také evropskou cenu Trebbia. Na přelomu let 2013 a 2014 se konala jeho velká retrospektivní výstava v Jízdárně Pražského hradu, v roce 2015 získal titul MK Rytíř české kultury.

Dílo Olbrama Zoubka je velmi početné, ale i různorodé. Od malých komorních plastik, reliéfních až k monumentálním. Jeho figurální plastiky jsou typické štíhlou vertikálou – rozhodně jsou velmi dobře rozpoznatelné. Plastiky většinou vytváří z cementu, cínu, olova bronzu, od osmdesátých let některé polychromuje. Za celý svůj dosavadní život vytvořil cca 250 figur v životní i nadživotní velikosti.

Odkazy