Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Miroslav Moravec — Lidé — Česká televize

herec

* 6. ledna 1939

† 29. března 2009

Divadelní a filmový herec a dabér Miroslav Moravec se narodil v roce 1939 v Praze-Žižkově rodičům, kteří pocházeli z Hané. Otec byl odborník a znalec látek a po druhé světové válce pracoval jako obchodní náměstek v pražském domě módy, matka, vyučená švadlena v domě módy dělala pokladní. Mirek měl o tři roky mladší sestry-dvojčata Marii a Miladu, ke kterým se choval velmi hezky – občas bral jejich průšvihy na sebe. Byl též dobrým gymnasiálním studentem, měl velice rád literaturu, a postupem času se z něj stal sběratel knih. Jejich četbou si kultivoval jazyk, a při čtení nahlas se vlastně učil správně mluvit. Už jako dospívající ochotničil v žižkovském divadle, což ho nesmírně bavilo. Navzdory rodičům se tak rozhodl studovat Státní konzervatoř: pokoušel se na ní dostat celkově třikrát. Je kuriózní, že poprvé ho ze zkoušek vyhodili, protože prý nemá pro divadlo hlas. Podruhé mu sdělili, že nemá talent. Následovala základní vojenská služba (kde se, vzhledem k tomu, že působil u radiolokační jednotky, naučil anglicky a rusky a hned po jejím absolvování se přihlásil na konzervatoř potřetí. Bylo mu však řečeno, že je už tak dobrým hercem, že školy mu netřeba, ať jde prý rovnou k divadlu. DAMU tedy nakonec vystudoval dálkově (v roce 1962).

Postupně Moravec vystřídal několik divadelních scén – Divadlo pracujících v Mostě (1960–1962), Divadlo Pohraniční stráže v Chebu (1962–1964), a pak coby již zkušený, hotový herec Divadlo pracujících ve Zlíně (1964–1968): zde už byl za hvězdu – otvíral ho svým Jánošíkerm, a dostával skoro samé hlavní role. Nakonec se ale vrátil do Prahy, kde nejprve působil v Divadle za branou Otomara Krejči (1968–1972) – když přišel, rovnou alternoval hlavní roli Emila, vévody de Cadignan ve hře Arthura Schnitzlera Zelený papušek – Hodina lásky. A zaperlil také v roli Dr. Jevgenije Lvova v čechovovské komedii Ivanov. Jinak si ale Mirek u Krejči moc nezahrál, v podstatě tam dělal občas alternace – hlavně Janu Třískovi -, což v praxi znamenalo, že pokud Tříska zrovna neležel na smrtelné posteli, Moravec si neškrtl. Naopak hodně šancí dostával v Divadle S. K. Neumanna (1972–1988), kam po zániku Krejčova ansámblu přestoupil – nejznámější je asi jeho role Aramise ve hře Tři mušketýři po třiceti letech, z které byl pořízen televizní záznam. V následném angažmá u Městských divadlech pražských (1988–1996) zase moc příležitostí nedostával, až nakonec skončil ve vysněném Vinohradském divadle (1996–2004). Zde prožil vcelku šťastná léta, ale o to bolestnější odchod.

Moravec hrával většinou výrazné chlapy, občas padouchy, ale dokázal být i intelektuálem s vytříbeným jazykem i vkusem. Liboval si v grotesknosti a karikatuře. Měl talent na jazyky – kromě angličtiny a ruštiny, docela zvládal francouzštinu a španělštinu. Svým chováním, pohybem i energií byl „Američanem“, vždy elegantním nobl chlapíkem, jenž ve své osobnosti spojuje silovost až hřmotnost, ale paradoxně též i určitou jemnost, obé s rozmáchlou grácií. Dělával si radost chozením do drahých podniků, kde si objednával drahá jídla i pití. Ale dokázal navštěvovat i běžné putyky. Všichni o něm vždy mluvili jako o rovném a slušném člověku, kamarádovi, který vždy dokázal poradit. Miloval humor a sám humor také vytvářel. Byl celoživotním kuřákem, což mělo samozřejmě vliv na jeho mužný až dunivý basbarytonový hlas. A ještě jednou věcí byl znám: jak měl spoustu práce (divadlo, film, dabing, rozhlas), velice rychle se pohyboval po Praze pomocí taxíků – znali ho v podstatě všichni taxikáři. Což nakonec silně promluvilo do jeho osudu.

Film Moravce jako herce příliš nevyužíval, a když, tak povětšinou v epizodních rolích. Poprvé se na plátně mihl v roli německého vojáka ve válečném filmu Hra o život (1956), následně to byl podobný štěk mladíka před hotelem v komedii Štěnata (1957). V roce 1966 měl výraznější úlohu dlouhovlasého mladíka v krátkometrážní grotesce Ten čas, pak roličku uhlíře v rodinné komedii Táňa a dva pistolníci (1967), a zahrál si otce hlavního hrdiny v rodinné krimi Žirafa v okně (1968). Menší role dostával i v sedmdesátých letech, z těch výraznějších je to zahraniční diplomat v TV-dramatu Hodina pravdy (1972). Většinou se ale jednalo o camea – např. jeho traktorista Vincek ve vesnické komedii Zlatá svatba (1972), jeden z kriminalistů v krimi-dramatu Případ mrtvého muže (1974), vychovatel v psychologickém dramatu Pomerančový kluk (1975), Kotas v dramatu Smrt mouchy (1976) či poručík VB Konrád v krimi-dramatu Případ mrtvých spolužáků (1976). Větší roli krále získal herec v televizní pohádce O Všudybylovi (1976), a Formana si zahrál ve válečném dramatu ze slovenských hor Jeden stříbrný (1976). Ve Volání rodu (1977), jednom z dílů „pravěké“ trilogie, se pak objevil ve výrazné úloze Křikavce, náčelníka kmene pastevců. V tomtéž roce bral i větší roli kapitána Prokopa, velitelé kontrášů MV, v ideologicky zabarveném špiónském dramatu Tichý Američan v Praze (1977), o rok později si zahrál jednoho z podvodných pumpařů, ing. Jiřího Stejskala v krimi Pumpaři u Zlaté podkovy (1978), a následně to byla vedlejší úloha vrchního Vrány v historickém TV-dramatu Na dvoře vévodském (1979).

Z menších rolí první poloviny osmdesátých let zmiňme jeho Josefa z dramatu Pozor vizita (1981), hraběte Drobowitze z historického dramatu Šílený kankán (1982), státního žalobce Adamse z televizním dramatu Brakýři (1983), přičemž svůj hlas propůjčil i CML neboli Centrálnímu mozku lidstva ve sci-fi-seriálu Návštěvníci (1984). Ve druhé polovině dekády se mj. objevil coby obchodní zástupce Poupě v jednom z dílů krimiseriálu Panoptikum Města pražského – Hokynářská balada (1987), jako otec hlavního hrdiny, mladého lodníka Káji ve válečném dramatu Oznamuje se láskám vašim (1988) a také v několika seriálech: jako hornista Brada v U nás doma (1988), oběť vloupačky Josef Beran v díle Zlaté víkendy krimiseriálu Případ pro zvláštní skupinu (1989), a dvakrát si zahrál vyšetřovatele v koprodukčním seriálu Dobrodružství kriminalistiky: detektiva Martense v epizodě Otisk (1989), a vrchního komisaře ve Volavce (1992). Na druhé straně zákona se herec ocitl v televizním krimi Skládačka (1991), když bral menší roli recidivisty Weinberga. Úlohou výzkumníka Austa se předvedl v krátkometrážním dramatu Hodina obrany (1991), o dva roky později se představil v roli vdovce ve španělském komediálním dramatu Perfektní manžel (1993).

Ve druhé polovině devadesátých let se na stříbrné plátno sice dostával do větších rolí, ale ve filmech nepříliš kvalitních: na způsob americké Policejní akademie natočil režisér Jaroslav Soukup sérii komedií z policejního prostředí Byl jednou jeden polda 1, 2, 3, ve kterých si Moravec zahrál náměstka ministra vnitra. Ale snad jen první díl z roku 1995 lze nějakým způsobem akceptovat, druhé dva jsou prostě chabé. Erotická komedie Playgirls je pak ještě horší. V roce 2001 se herec objevil v malé roli hajného v dobrodružné TV-komedii Vetřelci v Coloradu, ve stejném roce pak bral vedlejší úlohu Norberta de Varenneho v historickém dramatu Miláček (2001), o rok později pak vedlejší roli Fábia v komedii Brak (2002).

Díky svému hlasu se Moravec proslavil v dabingu: mj. daboval Jeana Maraise coby Fantomase ve třech krimi-komediích o Fantomasovi (jeho hluboký smích je nezapomenutelný), v krimi-seriálu Kojak Terry Savalase jako poručíka Kojaka, v krimi-seriálu Komisař Moulin Yvese Reniéra coby Moulina, několikrát daboval Jean-Paula Belmonda, třeba coby neodolatelného podvodníčka Viktora v krimi-komedii Nenapravitelný nebo jako komisaře Borovitze v krimi-komedii Policajt nebo rošťák, dále Gérarda Depardieua jako drsňáka Jeana Lucase v komedii Otec a otec, Eberharda Feika coby komisaře Thannera ve většině dílů krimiseriálu Místo činu s hlavním hrdinou komisařem Schimanskim. Po roce 1989 Moravec daboval stále, ale hodně snímků bylo tzv. béček, dělaných jen pro kšeft. Začínal být umělecky nespokojen s úrovní filmů nebo pořadů, v kterých hrál či vystupoval. Ale byl o něj zájem, a tak je všechny bral. Posléze zatrpkl. Přesto obor dabingu přinesl herci několik ocenění – v letech 1996 a 1997 zvítězil Moravec v posluchačské sekci Ceny Františka Filipovského, v roce 2002 pak obdržel Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu, v letech 1998 až 2000 zvítězil v tomto žánru v divácké anketě Týtý.

Pracoval i pro Československý, potažmo Český rozhlas, kde mohl naplno využít potenciál svého hlasu. Dokonce pro něj dramatik Jan Vedral napsal speciální hru Dabér. V roce 2000 připravil s Miroslavou Besserovou autobiografickou knihu ve formě rozhovoru Život je parádní jízda.

Herec byl jednou ženat s výtvarnicí paličkových krajek Mílou, společně měli syna Prokopa.

Moravce hodně poznamenal nucený odchod z Divadla na Vinohradech. Po milléniu začal mít potíže se sluchem, což ho dosti diskvalifikovalo i v dabingu, přesto ale statečně daboval dál. Poté utrpěl těžké zranění, když do něj nacouvala taxikářka (2006) – dlouho rehabilitoval, chodil o berlích. Nakonec ho dostihla jeho hlavní neřest – kouření. Miroslav Moravec zemřel na rakovinu plic v roce 2009, tři měsíce po svých sedmdesátých narozeninách.

Odkazy