Milan Mejla Hlavsa

zpěvák, herec

* 6. března 1951

† 5. ledna 2001

Zpěvák, baskytarista a skladatel Milan Hlavsa se narodil v roce 1951 do rodiny bankovního úředníka. K rockové hudbě ho přivedl starší bratr, vyznavač rock´n´rollu. Už ve třinácti měl Milan (zvaný Mejla) první kapelu – jelikož v ní byl nejhorším kytaristou, zbyla naň baskytara. A ta už mu zůstala. Společně se svým kamarádem, kytaristou Jiřím Števichem prošli několika skupinami a zaměstnáními. Mejla totiž ukončil ZDŠ a protože ho zajímal jenom bigbít, hledal takovou práci, v které by na něj měl čas – začal tedy dělat dělníka na jatkách. Po krátké epizodě v „břevnických Stounech“ Undertakers ho potkala nemilá věc: když byl bratrem rockandrollerem nucen k ostříhání, demonstrativně se podřezal a příchozího lékaře postřelil vzduchovkou. Díky tomu strávil nějaký čas v psychiatrické léčebně v Bohnicích, což později vedlo k tomu, že získal modrou knížku, a tudíž nebyl povolán do základní vojenské služby. V roce 1968 se seznámil s muzikou z prvního alba Velvet Underground a zcela jí propadl – ve druhé polovině téhož roku pak se Števichem založil psychedelickou skupinu The Plastic People of The Universe.

Na jaře devětašedesátého kapela získala cenu MS v soutěži Beat salon a zároveň s ní začal spolupracovat team výtvarníků a teoretiků vedený Ivanem „Magorem“ Jirousem, který se staral o uměleckou stránku koncertů (design oblečení, líčení, výtvarná řešení pódií). Získala i profi-manažera z PKS, který dříve dělal s Olympic. A pak se také vykrystalizovala sestava, která vydržela hrát následující rok: Milan „Mejla“ Hlavsa (baskytara, zpěv), Jiří „Přemysl“ Števich (kytara), Michal Jernek (zpěv, klarinet), Josef Janíček (kytara, zpěv) a Pavel „Eman“ Zeman (bicí). Koncertní repertoár PPU tvořily převzaté skladby od Velvetů, Fugs a Rolling Stones, ale co bylo důležité, také autorské songy, vždy s Hlavsovou hudbou (jmenujme třeba Muž bez uší, Poschodí omamných jedů či pozdější The Universe Symphony and Melody About Plastic Doctor, The Sun a Gnor´s Life). Krátký šot s koncertující kapelou se také octl ve filmu Země a lidé, určeném pro světovou výstavu Expo ´70 v Ósace.

S nástupem normalizace začalo vystoupení samozřejmě ubývat – vlasaté hudebníky a jejich bigbít režim nenáviděl. Od kapely odešel manažer a o vše se začal start Jirous. I samotní Plastici byli v rozkladu – zbylo trio Hlavsa-Janiček-Zeman, které pak doplnili hráč na violu a kytarista Jiří „Kába“ Kabeš a kanadský literát Paul Wilson, jenž se postavil za mikrofon. Což vydrželo asi rok a půl. Pak se do kapely na skok vrátil i Števich – tehdy začal Hlavsa na popud Jirouse zhudebňovat texty Jiřího Koláře (Na sosnové větviRůže a mrtví). Poté ale přišel Magor s ještě větší náloží – básněmi filosofa Egona Bondyho. Muzika PPU tak dostala nový rozměr: psychedelično z ní sice nezmizelo, ale díky oněm textům to celé dostalo ponuřejší a hypnotičtější šmak. Z textů, ke kterým Mejla udělal muziku, jsou nejznámější Magické noci, Podivuhodný mandarín, Dvacet, Toxika, FrancovkaNikdo. K Plastikům následně přišel saxofonista Vratislav Brabenec, Jirousův známý z hospodského společenství Křížovnická škola. Mezitím se přes Magora Mejla napojil na význačnou disidentskou rodinu Jiřího a Dany Němcových, s jejichž dcerou Janou začal chodit. A zároveň se také seznámil s mladým básníkem Pavlem Zajíčkem, s kterým založil soubor DG 307. V roce 1974 Plastici absolvovali Festival 2. kultury v Postupicích (existuje z něj filmový záznam) a potajmu na hradě Houska natočili album Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned, složené z výše uvedených skladeb. V pětasedmdesátém si vzal Mejla Janu za manželku, ale zároveň si na něj estébáci založili signální svazek pod krycím názvem „Kytarista“, přičemž si vedoucího Plastiků hodlali řádně podat. Což později na vlastní kůži poznal.

Po II. Festivalu 2. kultury v Bojanovicích v roce 1976, kde PPU předvedli Hlavsovy skladby jako třeba Ach to státu hanobení, Píseň brance, Apokalyptickej pták, Eliášův oheň nebo Koleda, nastalo zatýkání mániček okolo kapely. Posléze začal soudní proces, lidově nazývaný Proces s Plastic People, přičemž sedm lidí dostalo tresty natvrdo. Také Mejla se dostal na nějaký čas do vazby, odsouzen ale nakonec nebyl (určitou roli hrálo i to, že vykonával „dělnická povolání“). StB si na něho nicméně zasedla a neustále ho šikanovala. Podepsal i Chartu 77, ale jeho podpis nebyl přijat: byl jediným skladatelem PPU, takže se hlavní kruh chartistů (mj. Václav Havel, Jiří Němec) rozhodl, že někdo takový by měl zůstat a tvořit, dokud to bylo možné. Tlak na rodinu byl ale velmi silný – výslechy Milana i manželky Jany byly stále častější a přibývaly i domovní prohlídky a osmačtyřicítky (CPZ). Mejlovi také estébáci znemožňovali získat jakékoli delší zaměstnání – tehdy pracoval jako zeměměřič a kvůli fízlům byl nucen vystřídat několik pracovišť Geodesie, než byl nakonec vyhozen. Pak už jen vyráběl lepené pytlíky pro nějaké podnikové družstvo.

Václav Havel pak na podzim ´77 u sebe na chalupě na Hrádečku s právě propuštěným Jirousem zorganizovali III. Festival druhé kultury: PPU tu hráli už s novým bubeníkem Janem Brabcem a zazněl tam mj. i song 100 bodů. Příštího roku byly na tom samém místě natočeny s rozšířenou sestavou Plastiků Pašijové hry (s ústředními skladbami Nebo jití jest HospodinovoOtče). Hned poté byli Hlavsa coby skladatel a Vráťa Brabenec coby autor textů zváni k výslechům na StB i několikrát týdně a jejich cíl byl jasný: oba psychicky zničit a přinutit k vystěhování. Pro Hlavsu začalo největší peklo po narození syna – estébáci věděli, že pokud chtějí někoho zavřít, vystěhovat či získat pro spolupráci, jde to nejlíp přes ataky na děti. I pod tímto těžkým tlakem ale Plastici v sestavě Hlavsa-Janíček-Kabeš-Brabenec-Brabec nahráli dva další programy – na undergroundovém baráku v Nové Vísce klímovský Jak bude po smrti (1979) a na Hrádečku u Havla Co znamená vésti koně (1981, s hitem Samson). Koně se podařilo koncertně odehrát na androšském baráku v Kerharticích a byl to poslední koncert Plastiků za éry bolševika. Pár týdnů poté nechala StB barák podpálit.

Následovala další kriminalizace mániček z undergroundu, někteří skončili ve vězení, spoustu z nich se Moci podařilo vystěhovat za hranice. Na Hlavsu byl činěn tlak v tomto smyslu permanentně, ale on se zatvrdil, a přestože měl obrovský strach, sdělil estébákům, že neodjede. A jelikož programy PPU vycházely na deskách na Západě, roztočilo se proti Mejlovi další výslechové běsnění – tentokrát se ho snažili přinutit ke spolupráci. To trvalo téměř do poloviny 80. let. Plastikům bylo jasné, že koncerty si už žádné nezahrají, tak aspoň natáčeli v improvizovaných studiích alba (která se šířila na magnetofonových páskách). Šlo o kazety „Hovězí porážka“ (1984) s hitem Kanárek a dalšími songy jako Špatná věc, Šel pro krev, Prasinec, a „Půlnoční myš“ (1986) s písněmi jako Půlnoční myš, Podél zdi a doleva. V roce 1987 se ale Plastici rozhádali a rozpadli se. Hlavsa v té době skladatelsky spolupracoval s kapelou Garáž, a v osmaosmdesátém založil skupinu Půlnoc, v níž působili i ex-Plastici Janíček a Kabeš. Kapela se jako první československá dostala na turné po USA, které vzbudilo slušný ohlas. Možnost hraní v Americe se dávala do souvislosti s Hlavsovou údajnou spoluprací s StB, ale badatelé z ÚDVZK a později z ÚSTR nenašli ani jeho podpis pod vázacím aktem, ani žádné udání.

Po roce 1989 se pro Hlavsu otevřel nový svět – s Půlnocí natočil dvě alba PůlnocCity of Hysteria, jedno doma, druhé v New Yorku (jsou na nich písně jako třeba Je to nebezpečný, Podivná je podivná, Houby – Muchomůrky bílé). Zahrál si s Lou Reedem, který později obnovil svoje Velvety. Založil kapelu Fiction (hit Básnici ticha)), měl elektronický projekt Hlavsa & Vozáry. V pětadevadesátém Mejla prorazil i na filmové plátno – hrál ruského mafiána ve filmu režiséra Filipa Renče Válka barev. V roce 1997 prezident Václav Havel povolal Plastic People znovu do zbraně, a oni tak v sestavě Hlavsa-Janíček-Kabeš-Brabenec-Brabec a Joe Karafiát (kytara) učinili. O rok později si Mejla brnknul s Lou Reedem i v Bílém domě před prezidenty Clintonem a Havlem. V témže roce Hlavsa z nových skladeb pro Plastiky, které kapelou nebyly přijaty, sestavil své první autorské album Šílenství (písně jako Moc jsem si neužil, Kouzla a čáry nebo Šílenství). V roce 1999 si Hlavsa zahrál v dalším filmu Kanárek režiséra Viktora Tauše, přičemž k filmu napsal i hudbu (společně s Oskarem Rószou). V dubnu 2000 našli Mejlovi zhoubný nádor na plicích, přesto se pustil s Plastiky do natáčení dalšího řadového alba. Bohužel lékaři objevili další zhoubný názor i na mozku. Milan Hlavsa zemřel v devětačtyřiceti letech na začátku roku 2001. Zůstali po něm manželka Jana, syn Štěpán a dcera Magdalena. A tisíce plastikovských fandů, kteří Mejlu právem považují za nejlepšího skladatele tuzemského undergroundu.

Odkazy