Markéta Jindrová

moderátorka a scenáristka

Jmenuji se Markéta Jindrová a můj život je prostoupen příběhy. Vždy mě zajímaly osudy lidí. S praxí dětské sestřičky v domově pro opuštěná miminka jsem pochopila, že život je o lásce a bez ní normální život není možný, a s praxí zdravotní sestřičky u umírajících opuštěných lidí v léčebně dlouhodobě nemocných jsem pochopila, že samota je to nejhorší, co může člověka potkat.

Už jako malá holka jsem toužila  pracovat v televizi. Maminka byla úřednice v hospodářské správě tehdejší Československé televize, a tak jsem volný čas trávila v zákulisí příprav pohádek, zábavných pořadů nebo televizních inscenací. Obdivovala jsem lidi, jak to při natáčení zvládají, každý měl svou „roli“ .

Někde uvnitř rostla touha dělat něco podobného, ale jak? Měla jsme sice dvě maturity, ale úplně na něco jiného… Do světa, plného barev, tváří a nápadů, intrik, ale i osobností, kterých si moc vážím a které bych nikdy před tím ani náhodou nepotkala, jsem se dostala po letech vlastně náhodou.

Sousedka v domě hledala do agentury dívku, co by dělala produkci v malé začínající agentuře… Ta agentura mi potom dala do vínku takovou školu, že dodnes z toho čerpám. Šéfem mi byl Miloslav Zapletal a já jsem se dostala mezi profesionály, co už v té době několik let úspěšně dělali Miss Československa a posléze České republiky.

Potkala jsem tam všechny, co v „zábavním průmyslu“, něco znamenají, ale hlavně něco dokázali. Díky nim, jsem získala základní dovednosti v řemesle, které se mi hodily v mé další cestě v médiích.

Přes Rádio Kiss 98, do TV Nova, kde jsem poprvé zakusila jak není vůbec jednoduché  psát upoutávky k pořadům, ale touha psát byla tak silná… V té době začaly vznikat studiové typy pořadů, které do té doby naše televize neznaly. Začala jsem psát první scénáře. Pořady Trní a Sauna byly o vztazích a nebylo to vůbec jednoduché, podstatné vždy bylo přinést dobré téma. Chtěli tenkrát vraha a jeho vztah. Tak jsem zajela do Bohnic a sešla se s vrahem Spartakiádním. Jeho příběh jsme natočili ve vztahovém pořadu Trní. Přišel se svou budoucí manželkou. Za dva roky jsem podobných pořadů pro TV Prima vyrobila přes padesát.

A jak to tak bývá, někdo zase zavolal. A tak jsem odešla na konkurenční televizi vyrobit asi dvacet pět dílů pořadu o lidských vztazích Áčko. Na stejné chodbě byla redakce pořadu Na vlastní oči, tak jsem pro Radka Johna a jeho tým, dodala sedmnáct námětů na reportáž.

Tady bych mohla skončit. Ale musím poděkovat i za to, že jsem v posledních dvou letech, ve filmovém studiu Febio, poznala profesionální tým, se kterým jsem mohla dramaturgicky připravovat dokumentární cyklus o lidských vztazích České milování. V osobě Fera Feniče jsem poznala člověka, který miluje dokument a o „své“ lidi se slušně stará. Nemluvím o penězích, ale celý můj život je velmi silně vnímán přes chování lidí. Měla jsem se možnost poprvé v životě setkat díky tomuto cyklu s paní režisérkou Věrou Chytilovou, které se všichni báli. Chtěla jsem tomu přijít na kloub, proč tomu tak je. Poznala jsem úžasnou dámu českého filmu, která se nepovyšuje a nikoho neponižuje.

Po dvou dílech Českého milování, které jsem měla to štěstí pro ni připravit, mi možnost další spolupráce otevřel nový cyklus České televize – PološeroKněžky lásky, dokument o prostitutkách, pro který jsem znovu oslovila paní režisérku Věru Chytilovou, nikdy nezapomenu. Vedle člověka, jakým je Věra Chytilová se pracuje s takovou radostí, že se to nedá ani popsat. Vše má svůj řád a logiku. Nezaměnitelný humor paní režisérky, Věry Chytilové a slušnost a pokora, se kterou ke každému člověku přistupovala mě nadchla tak, že ji touto cestou velmi děkuji za „školu“, co jsem od ní při natáčení dostala. Podotýkám, že když jsme točili „Kněžky lásky,“ tak bylo venku mínus dvacet stupňů. Ani jednou si nepostěžovala a naopak o nás ve štábu měla obavy, abychom se nenastydli.

Odkazy