Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Elio Petri — Lidé — Česká televize

režisér, scenárista

* 29. ledna 1929

† 10. listopadu 1982

Italský režisér, scenárista a filmový kritik Eraclio „Elio“ Petri se narodil v roce 1929 v italském hlavním městě Římě do rodiny řemeslníků – jak jeho otec, tak i děd pracovali v odvětví zpracovávání mědi. Matka byla zaměstnána v mlékárně, kterou provozovali příbuzní. O malého Elia – jenž byl jedináčkem – se tedy často starala babička, která ho velmi cepovala, zejména proto, že rád řádil venku, na ulici. Později Petri v jednom rozhovoru řekl, že celá rodina měla na jeho vývoj a vzdělání vliv – matka jako emocemi nabitá žena, otec coby sociální model, a babička pro svou morální přísnost. Když byl starší, rád chodil do biografu, a v patnácti měl úplně jasno – chtěl se stát filmovým žurnalistou a kritikem. Jelikož nehodlal ztrácet čas, zapsal se do několika filmových klubů, a okamžitě začal psát své postřehy a kritiky do klubových bulletinů.

Přes režiséra Giuseppe De Santise byl Petri uveden do společnosti malířů, herců, režisérů, hudebníků a spisovatelů, kteří se scházeli v římském hostinci L'Osteria Fratelli Menghi. V letech 1953 až 1960 začal mladý filmový novinář spolupracovat na tématech a scénářích s několika režiséry – kromě De Santise třeba s Giuseppe Amatim, Guidem Brignonem, Aglauco Casadiem, Veljko Bulajićičem, Enzem Provenzalem, Carlem Lizzanim, Giannim Puccinim a Leopoldem Savonou. Zároveň se učil vedení režie na krátkometrážních filmech.

Petri jako novinář a filmový kritik považoval italský filmový neorealismus za důležitý, ale zároveň si uvědomoval jeho hranice. Nadto šlo z jeho článků vyčíst, že má sám určitou představu, jak by filmy měly vypadat, a tato představa přesahovala neorealismus tematicky i stylově.

Režijně i scénáristicky debutoval Petri kriminálkou Vrah (1961), ve které mu Marcello Mastroianni hraje starožitníka, jenž je neprávem obviněn z vraždy své milenky, přičemž režisér se v hledáčku zaměřuje zejména na práci policie. V dvaašedesátém se Petri oženil s filmovou pracovnicí Paolou Pegorarovou, aby posléze natočil jeden ze svých opravdu dobrých filmů, existencionální drama Sečtené dny (1962) o bezdětném vdovci, jenž je náhodným svědkem smrti svého vrstevníka, což ho vyděsí, a začne bilancovat a hlavně překopávat svůj dosavadní život – vše pochopitelně dopadne špatně. Dalším kvalitním Petriho snímkem je i drama Učitel z Vigevana (1963), ve kterém Alberto Sordi v hlavní roli učitele čelí svojí staromódností i řádem „modernímu“ chaosu v prostředí průmyslového města. V téže době se Petri podílel i na scénáři pro povídkovou fresku Příšery kolegy Dina Risiho. Výborné herecké obsazení (mj. Michéle Mercierová, Bernard Blier, Ugo Tognazzi, Monica Vitti, Charles Aznavour, Jean-Pierre Cassel, Nino Manfredi atd.) měla pak povídková komedie Velká nevěra (1964, opět s Petriho scénářem), na které se kromě něj režisérsky podíleli ještě Franco Rossi, Mario MonicelliLuciano Salce.

V roce 1965 natočil Petri dle povídky Roberta Sheckleyho satirickou sc-fi Desátá obět s Mastroiannim a Ursulou Andress: ve snímku představil svou vizi přetechnizované budoucnosti roku 2000, kde lidé sice žijí v míru, ale potřebují nějak ventilovat svoji agresivitu – nejlépe mediálně – a tak je vymyšlena televizní hra na lovce-zabijáka a jeho oběť. Akční krimi-drama Každému, co mu patří… (1967) odhaluje pomocí levicově založeného profesora (hraje ho Gian Maria Volonté) pravou příčinu vražd v sicilském přímořském městečku: je jí korupce a provázání politických a mafiánských struktur. Výbornou hudbu k tomuto filmu napsal skladatel Luis Bacalov, nicméně od následného snímku začal Petri spolupracovat se slavným Ennio Morriconem – a v režisérových filmech pak už nezněla hudba od jiného skladatele. Přesto onen celovečerák příliš nezaujal: experimentální, skoro surrealistický horor Tiché místo na venkově (1968) o psychicky zničeném intelektuálovi-malíři (Franco Nero), jenž se snaží na venkově najít svoji vnitřní rovnováhu, přičemž upadá do ještě horších stavů, neměl ani příliš dobré kritiky. Naopak jen ty nejlepší mělo Petriho politické krimi drama Podivné vyšetřování (1970), opět s Volontém v hlavní roli chladného, arogantního a povýšeného policejního inspektora, který si myslí, že stojí nad zákonem, a tak jen tak, aby se neřeklo, podřeže svoji milenku – což mu samozřejmě projde a vina padne na někoho jiného. Film posléze získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film.

Petri si Volontého nesmírně oblíbil a obsadil ho – jako příkladného dělníka Lulú Massu – i do svého satirického dramatu Dělnická třída jde do ráje (1971, ve kterém bohužel Lulú přijde o prst a stává se nezaměstnaným, naštěstí odbory zvítězí a úderník se může vrátit zpět k montážní lince. Film získal Zlatou Palmu na MFF v Cannes. V roce 1973 natočil Petri groteskní drama Vlastnictví není již krádež (1973) o bankovním úředníkovi (Udo Tognazzi), který dá výpověď v práci, neboť nenávidí peníze – tuto svou zvláštní posedlost pak přenese do boje proti zámožnému řezníkovi. V pětasedmdesátém pak dle Petriho scénáře a v jeho režii spatřila světlo světa jakási dramatická psycho-detektivka s prvky sci-fi Todo modo, kdy Volonté coby neznámý M. putuje Římem, zamořeným neznámou epidemií, do jakéhosi katolického centra, kde se mají sejít ekonomické špičky politiky a ekonomie – ve filmu mj. hrají i Mastroianni nebo Michel Piccoli. Po televizní sérii Špinavé ruce (1978), natočené podle divadelní hry Jean-Paul Sartreho, se Petri – aniž by to věděl – pustil do svého posledního filmu: šlo o černě-humorné komediální drama s názvem Dobré zprávy (1979), o bezvýznamném pracovníkovi italské televize, dílo plné beznadějného pesimismu, a zároveň v režisérově filmografii možná nejslabší.

V roce 1982 těsně před natáčením snímku Chi illumina la grande notte už těžce nemocný režisér Elio Petri zemřel na rakovinu. Je pohřben v Římě.

Odkazy