Dítka Kornerova, Bondova, Mayallova a B. B. Kingova neboli blues rock

Dekády: 60. léta

Žánry: Hard rock & Heavy metal, Jazz, Progressive rock, Rhythm & Blues

Autor: Petr Hrabalik

John Mayall, 1969

Kapely vyjmenované v kapitole „Stouni a spol.“ nebyly prvními, kdo začal ve Velké Británii hrát rhythm&blues.

S elektrickým blues se totiž na ostrovech jako první potkal kytarista Alexis Korner, ex-člen skifflové skupiny L. Donegana. Nejprve v polovině padesátých let s Cyrilem Daviesem vytvořil bluesové duo (po vzoru S. Terryho a B. McGheeho). V roce 1958 Muddy Waters, kterému se v USA nedařilo, poprvé navštívil Anglii a jeho hlučné blues Alexise naprosto nadchlo. Po určité době, někdy v roce 1960 Korner s C. Daviesem založili soubor Blues Incorporated, který tak má tu čest býti prvním bílým rhythm & bluesovým souborem na světě. Zajímavostí je, že v něm na bicí hrál budoucí člen Stounů Charlie Watts. Po Daviesově smrti (1964) v BI zpíval krátký čas Long John Baldry. Nejdůležitějším počinem kapely byly jamovací čtvrtky v londýnském klubu Marquee, které probíhaly cca od roku 1962 a zúčastňovaly se jich všechny budoucí rockové hvězdy.

Nevěříte? Tak si počítejte na prstech - s Kornerem si tu zajamovali třeba zpěváci Eric Burdon (později Animals), Mick Jagger (Rolling Stones), Paul Jones (Manfred Mann), Paul Rodgers (Free), později i Robert Plant (Led Zeppelin), kytaristé Brian Jones, Keith Richards (oba Rolling Stones), Jimmy Page (Yardbirds, Led Zeppelin), John McLaughlin (Mahavishnu Orchestra), basisté Jack Bruce (Cream), Dick Taylor (Pretty Things) nebo Lee Jackson (The Nice), bubeník Ginger Baker (Cream), saxofonista a klávesista Graham Bond (Graham Bond Org.). Jako takový vzorek ranného britského blues dobře poslouží desky „R&B From The Marquee“ (1962, např. „Gotta Move“, „Rain Is Such A Lonesome Sound“, „I Got My Brand On You“) nebo „At The Cavern“ (1964).

Korner založil londýnský bluesový Ealing Club, dal mj. dohromady Rolling Stones a později Free, přesvědčil Johna Mayalla, aby se přestěhoval do Londýna a založil Bluesbreakers, a díky jamům v Marguee vznikla i další kapela, která popularizovala elektrické blues.

Jmenovala se Graham Bond Organization a postupem doby se v ní kromě velitele multiinstrumentalisty Bonda (voc, ks, sax, bg) objevili John McLaughlin (g), Jack Bruce (bg), P. „Ginger“ Baker (ds), Dick Heckstall-Smith (sax) či Jon Hiseman (ds). Prezentovala se jakousi najazzlou formou elektrického blues, což vycházelo zejména z faktu, že vedoucí kapely Graham Bond hrál na konci 50. let v jazzovém kombu. Existuje dokonce názor, že GBO byli možná první jazzrockovou skupinou na světě (song „Dick´s Instrumental“). Mohutný vedoucí navíc mohl vložit do muziky svůj zkušený, černošsky nakřáplý hlas. Muzikanti po odchodu z „organizace“ většinou založili kapely, které se později staly slavnějšími než jejich kmenovka – jmenujme například Cream, Colosseum a později také The Mahavishnu Orchestra. Zkuste alba „Sound Of ´65“ (1965, např. „Hoochie Coochie Man“, „Neighbour, Neighbour“, „Got My Mojo Working“) a „There´s A Bond Between Us“ (1966, skladby „Baby, Can It Be True?“, „Keep A´Drivin´“, „Who´s Afraid Of Virginia Wolf“).

Po rozpadu „organizace“ začal Graham Bond vydávat alba pod svým jménem, byť mírně změněným („Grahame Bond“). Z tohoto období pochází LP „Love Is The Law“ (1968, např. Love Is The Law“, „Our Love Will Come Shining Through“, „The World Will Soon Be Free“, „The Naz“, „Bad News Blues“, „Strange Times, Sad Times“) nebo slabší „Mighty Grahame Bond“ (1969, např. Water, Water“, „Freaky Beak“, „Baroque“). Průnik do jazz-rocku znamenalo 2LP „Solid Bond“ (1970, např. „Springtime In The City“, „Neigbour, Neighbour“, „Can´t Stand It“, „It´s Not Goodbye“, „Long Legged Baby“, „The Grass Is Greener“). Na konci sixties začal Bond koketovat s černou magií a obřadní a rituální tématiku včleňoval i do své hudby (založil rockové skupiny Initiation a Magick). Jeho tragická smrt v roce 1974 je obvykle spojována s těmito vlivy. Z jeho „rituálního“ období lze uvést elpíčka „Holy Magick“ (1970, např. „Return Of Arthur“, „Water Water“, „12 Gates To The City“ plus 20minutová kompozice „Meditation Aumgn) a „We Put Our Magick On You“ (1971, např. „Moving Towards The Light“, „Time To Die“, „Forbidden Fruit“, „Hail, Ra-Harakhite“), na kterých střídal průměrné okamžiky s těmi výbornými.

Třetím důležitým chlapíkem britského elektrického blues byl zpěvák, kytarista, klávesista a hráč na foukací harmoniku John Mayall. Už od dětství na něj měl velký vliv jeho otec, kytarista a jazzman – to on ho seznámil s deskami amerických bluesmanů a pianistů boogie woogie. Proto se malý John na kytaru, piano a foukačku naučil hrát velmi brzo. Jako voják pak v první polovině 50. let sloužil v Koreji, po svém návratu vystudoval v Manchesteru College Of Art a stal se výtvarníkem. Hudba ho ale pohlcovala více a více, a tak stále hrál – v podstatě všechny možné styly, a hlavně sám pro sebe. Působil sice v lokálních partách The Powerhouse Four a později v The Blues Syndicate, ale pouze na amatérské úrovni. Nicméně ho slyšel bluesman Alexis Korner a na jeho radu se nakonec Mayall přestěhovall do Londýna, kde v roce 1963 založil skupinu Bluesbreakers. V jeho souboru se během šesti let existence také vystřídala hráčská elita – působili tu např. kytaristé Eric Clapton (později Cream), Peter Green (později Fleetwood Mac) nebo Mick Taylor (později Rolling Stones), basisté John McVie (později Fleetwood Mac),Jack Bruce (později Cream), Tony Reeves (později Colosseum), Andy Fraser (později Free), bubeníci Mick Fleetwood (později Fleetwood Mac), Aynsley Dunbar (později třeba AD Retaliation nebo Mothers Of Invention) atd. Mayallovi se dodnes přezdívá „kmotr britského blues“ a jeho velkou zásluhou je, že přivedl mladé rockové posluchače k zájmu a poslechu tohoto žánru, interpretovaného jeho autentickými představiteli B. B. Kingem, M. Watersem a H. Wolfem.

Abstinent a vegetarián John byl poměrně vysoký chlápek s nezaměnitelnou kozí bradkou, a stejně i jeho hlas měl přirozenou výšku, občas s černošským zabarvením. Byl fenomenální zejména na foukačku, ostatní nástroje zvládal spíše v takové podpůrné formě. Na to měl ostatně v kapele ony výše zmíněné výborné muzikanty. Mayallovými nejznámějšími alby z období Bluesbreakers jsou „Blues Breakers (John Mayall With Eric Clapton)“ (1966 – na něm se již objevují zárodky bluesového hard rocku, který Clapton začal dělat po založení Cream), „A Hard Road“ (1967 – s Peterem Greenem) a „Crusade“ (1967 – s Mickem Taylorem). V repertoáru kapely se v letech 1964-68 objevily mj. skladby (převzaté i Johnovy autorské) „Crawling Up A Hill“, „When I´m Gone“, „Crocodile Walk“, „Mr. James“, „Blues City Shakedown“, „Lonely Years“, „Hideaway“, „Little Girl“, „Double Crossin´ Time“, „Steppin´ Out“, „All Your Love“, „It Ain´t Right“, „A Hard Road“, „Another Kinda Love“, „The Supernatural“, „Someday After A While /You´ll Be Sorry/“, „Out Of Reach“, „Oh, Pretty Woman“, „Snowy Wood“, „Tears In My Eyes“, „Lookin´ Back“, „Double Trouble“, „I Can´t Quit You Baby“, „The Death Of J. B. Lenoir“, „Suspicions (Part 1)“, „Start Walkin´“, „Don´t Kick Me“ či „Vacation“ . 

Později Mayall kapelu rozpustil a nahrával s různými sestavami, přičemž desky vydával pod svým jménem - příkladem budiž LP „Blues From Laurel Canyon“ (1968, např. „Walking On Sunset“, „Ready To Ride“, „2401“, „The Bear“, „Fly Tomorrow“). Přitom se stále více zajímal o jazzové formy blues: dokladem tohoto zájmu jsou živák „Turning Point“ (1969, existuje i stejnojmenný italský filmový portrét Mayalla od režisérů Petera Gibsona a Alexe Hoopera) a studiovka „Empty Rooms“ (1969, např. „Waiting For The Right Time“, „Lying In My Bed“, „To A Princess“). Co se týče hejbacích obrázků, ví se o „John Mayall Concert“, filmovém záznamu z různých koncertů v Paříži z let 1969 a 1970. Koncem dekády se Mayall přestěhoval do Kalifornie a prakticky po celá sedmdesátá léta se do Evropy nijak moc nehrnul. Možná proto ho spousta britských a kontinentálních fanoušků v sedmé dekádě prakticky odepsala. S návraty na starou půdu začal až v eighties, ale neměl to vůbec lehké.

Čtvrtým a nikoli jen do počtu byl i zpěvák, kytarista a průkopník hry na Hammondovy varhany Georgie Fame (vl.jm. Clive Powell). Ten založil svoji kapelu The Blue Flames, později přejmenovanou na Georgie Fame Band, a jejími různými sestavami prošly také instrumentální špičky – uveďme aspoň J. McLaughlina a M. Mitchella (později hrál s Hendrixem). Fame se zaměřoval na rhythm & blues a jazz. Jeho největšími hity se staly skladby „Yeh Yeh“, „Getaway“, „In The Meantime“, „Sittin´ In The Park“, „Sunny“ (cover, pův. Bobby Hebb), „Papa´s Got A Brand New Bag“ (cover, pův. James Brown) a „The Ballad Of Bonnie And Clyde“, na začátku seventies ještě společně s Alanem Pricem „Rosetta“

Jak už jsme uvedli, všechny jmenované britské bluesové kapely byly jakýmsi kvasem z kterého se později zrodily nejen další britské slavné rhythm&bluesové formace (např. Rolling Stones, Animals, Manfred Mann, Fleetwood Mac) ale také skupiny hardrocku (Cream, Led Zeppelin, Free) a jazz rocku (Colosseum, The Mahavishnu Orchestra).

Pojďme si ještě v krátkosti vyjmenovat pár blues-rockových partiček, které se v Británii ve druhé polovině šedesátých let objevily.

Jednou z nich byli například londýnští Ten Years After s s „jerry-lee-lewisovským“ zpěvákem a „nejrychlejším rockovým kytaristou na světě“ Alvinem Lee  (vl. jménem Graham Anthony Barnes). Alvinova technika byla fascinující, ale bohužel poněkud zastiňovala jeho kompoziční schopnosti. Společně s ním v bandu ještě působili Ric Lee (ds), Leo Lyons (bg) a Chick Churchill (ks). TYA se prezentovali najazzlým, ale tvrdým rhythm & blues přecházejícím do regulérního hard rocku. V prvním období na sebe upozornili živým albem „Undead“ (1968, např. „I´m Goin´ Home“, „At The Woodchoppers Ball“, „Spider In My Web“), tvrdou deskou „Ssssh“ (1969, cover-hit „Good Morning Little Schoolgirl“, pův. od Sonny Boy Williamsona , dále např. „I Woke Up This Morning“, „Bad Scene“, „Stoned Woman“, „The Stomp“), unisonem sóla a Leeova scatu v miniatuře „Skoobly-Oobly-Doobob” a hitíkem „Hear Me Calling“. Proslavili se zejména svojí jedenáctiminutovou verzí skladby „I´m Goin´ Home“, jíž bez varování vypálili na slavném festivalu Woodstock. To byl asi jejich nejhvězdnější okamžik, protože ať se po vstupu do seventies činili, jak mohli, vyšší pozice již nedobyli. Pro většinu rockových fandů je prostě Alvinova červená kytara s hippie znakem jedním ze základních symbolů Woodstocku a záběry z festivalového filmu i nejsilnější vzpomínkou na Ten Years After. 

Blues rock a boogie se staly vlastní i velšské skupině Savoy Brown, kterou vedli kytarista Kim Simmonds, kytarista a zpěvák Dave Peverett (zvaný Lonesome Dave) a zpěvák, kytarista a pianista Chris Youlden. Měla trošku smůlu v tom, že když už si vybudovala nějakou slušnou pozici (např. v USA), většina členů z ní vždycky odešla a soubor musel začínat nanovo. Zkuste LP „Blue Matter“ (1969, např. „Tolling Bells“, „She´s Got A Ring In His Nose And A Ring On Her Hand“, „Don´t Turn Me From Your Door“ a cover „Louisiana Blues“, pův. od Muddy Waterse) nebo A Step Further“ (1969, např. „I´m Tired“, „Savoy Brown´s Boogie /Medley/“) či „Raw Sienna“ (1969, např. „A Hard Way To Go“, „That Same Feelin´“, „I´m Crying“, „Stay While The Night Is Young“, „Needle And Spoon“). Liverpoolský bubeník Aynsley Dunbar hrával s Mayallem a v roce 1967 založil svou blues rockovou partu Aynsley Dunbar Retaliation, v níž zpíval Victor Brox. Uvedl bych nejspíš alba „Doktor Dunbar´s Prescription“ (1969, např. „I Tried“, „Till Your Lovin´ Makes Me Blue“, „Low Gear Man“, „Devil Drives“, „Fugitive“) a  „To Mum, From Aynsley & The Boys“ (1969, např. „Let It Ride“, „Unheard“, „Run You Off The Hill“). Dunbar byl v té době už vyhlášený bicman a po rozpadu ADR se v 70.letech objevil u Zappy v Mothers Of Invention, u Davida Bowieho, u Journey, u Jefferson Starship a v 80. třeba u Whitesnake.

Od roku 1967 působí (dodnes) původně blackpoolská sebranka, která se v Londýně pojmenovala Jethro Tull. Vůdčími osobnostmi v ní byli skotský zpěvák, kytarista, flétnista a hráč na foukací harmoniku Ian Anderson a kytarista Mick Abrahams. První LP „This Was“ (1968, např. „My Sunday Feeling“, „A Song For Jeffrey“ „Cat´s Squirrel“ plus cover „Serenade To A Cuckoo“, pův. od Rolanda Kirka) bylo čistě bluesové, po odchodu Abrahamse (založil bluesový Blodwyn Pig), počínaje výborným albem „Stand Up“ (1969, songy „Bouree“, „Nothing Is Easy“, „Fat Man“, „We Used To Know“, „Reasons For Waiting“) se však skupina přesměrovala do tzv. progresivního rocku, v tomto případě kombinace hard rocku, folku a britského folklóru.

Tehdy v JT převzal otěže vlasatý Anderson a je pravda, že jeho přefukované hraní na příčnou flétnu posléze hrálo významnou roli ve zvuku souboru. I Andersonův vokál s velmi specifickým zabarvením je vcelku dobrou poznávací markou. On sám se pak (nejen) na podiu stylizoval do role tuláka a vandráka, přičemž slul rychlými, občas trhanými občas ladnými, ale vždy přehrávanými pohybovými eskapádami, při nichž na diváky divoce koulel očima. Iana v tom čase v sestavě doplňovali nový kytarista Martin „Lancelot“ Barre, basák hráč na foukačku Glenn Cornick, bubeník Clive Bunker, a později ještě přišel klávesista John Evan. Prvními „jethrotullovskými“ hity z tohoto raného období byly singly „Living In The Past“, „Sweet Dream“ a „The Witch´s Promise“ a „Teacher“. V sedmdesátém pak vyšlo další kvalitní album „Benefit“ (1970, např. „Play In Time“, „Nothing To Say“, „With You There To Help Me“, „Alive And Well And Living In“, „Inside“). Existují i „hejbací“ záznamy z té doby, například filmík „Swing In“ (1969, režie Wim van der Linden) nebo živák „Nothing Is Easy: Live At The Isle Of Wight“ (1970, režie Murray Lerner, vyšlo 2005).

A když už jsme nakousli Abrahamsův Blodwyn Pig, jednalo se o dvě léta trvající blues-rockovou partu, v níž Mick zpíval a kytarová sóla si házel na střídačku s Jackem Lancasterem a jeho ságem. V devětašedesátém vyšly kapele dva singly – „Dear Jill“/„Sweet Caroline“ a „Walk On The Water“/„Summer Day“, přičemž první uvedená píseň z nich se ocitla i na prvním albu BP „Ahead Rings Out“ (1969, kromě „Dear Jill“ např. „The Modern Alchemist“, „The Change Song“, „Backwash“, „Ain´t Ya Coming Home, Babe?“). Po SP „Same Old Story“/„Slow Down“ (1970) a albové dvojce „Getting To This“ (1970, např. „Drive Me“, „See My Way“, „The Squirreling Must Go On“, pluis suita „San Francisco Sketches“) se seskupení rozešlo, a Mick si založil svůj Mick Abrahams Band.

Dlouho netrvala ani existence jihoanglické skupiny Steamhammer, která se zabývala tvrdým psychedelickým blues rockem – v něm se občas i zaflétnilo, což pochopitelně evokovalo hen hore tých jethrotullovcov. Hlavními tvářemi kapely byli americký zpěvák a hráč na foukací harmoniku Kiernan White, a dva angláni – Martin Pugh (lg) a Martin Quittenton (rg). Později se v ní objevili třeba Steve Jolliffe (sax, fl) nebo Louis Cennamo (bg). Ceněnými alby jsou zejména první dvě: „Steamhammer“, někdy uváděné jako „Reflection“ (1968/1969, např. „Junior´s Wailling“, „When All Your Friends Are Gone“, „Lost You Too“, „She Is In Fire“, „Down The Highway“ plus cover „Twenty-Four Hours“, pův. od Eddie Boyda) a „Mk II“ (1969, např. „Supposed To Be Free“, „Sunset Chase“, „Turn Around“, „Contemporary Chick Con Song“, včetně 16minutové jamovací skladby „Another Travelling Tune“). Následovaly dva roky změn v obsazení a příklon k progressive rocku. Ve čtyřiasedmdesátém se dali Pugh a Cennamo dohromady s ex-yardbirdem Keithem Relfem a založili skupinu Armageddon.

Stejně jako TYA pocházeli z Londýna Fleetwood Mac v sestavě Mick Fleetwood (ds), John McVie (bg), Peter Green (vl. jm. Peter Allen Greenbaum, voc, lg), Jeremy Spencer (voc, g, slide g), později přišel ještě Danny Kirwan (voc, g). Skladatelsky se projevovali zjména Green, Spencer a Kirwan. „Fleetwoodovci“ ve svém soundu vyšli z Mayallových Bluesbreakers, což je slyšet na eponymním albu z r. 1968. Jejich prvním hitem byla ale ne-mayallovská instrumentálka „Albatross“, která jakoby naznačovala postupný odlet z bluesových skalisk. Nicméně se objevila na dobré desce „English Rose“, která vyšla v USA a elektrickým blues se jen hemží (1969, dále např. „Black Magic Woman“, „One Sunny Day“, „Something Inside Of Me“, „Without You“). Později následoval další hit „Oh Well“ z výborného amerického alba „Then Play On“ (1969, dále např. „My Dream“, „Underway“, „Rattlesnake Shake“, „Searching For Madge“, „Before The Beginning“).

Kapela pak měla ještě dva hity „Man Of The World“ a „Green Manalishi“, takto poslední Greenova věc pro FM, než z kapely odešel. Měl totiž velké duševní problémy, které si způsobil nadužíváním LSD – nechybělo moc a málem skončil jako pinkflojďácký Syd Barrett. Kyselina v něm probudila potřebu konání dobra (to umí, holka, proto ji hippies milovali), takže byl posedlý dobročinností a totéž vyžadoval i po ostatních členech souboru. Později sektařil v nějakém obskurním spolku a bral další drogy, až skončil na psychiatrii coby schizofrenik. No jo, no…  Když uděláme resumé, kromě „Albatross“ je nejznámější věcí z Greenova pera písnička „Black Magic Woman“, kterou proslavil kytarista Carlos Santana. Po odchodu Greena začalo v kapele takové nevyrovnané období, Spencer tlačil tvorbu směrem k rock´n´rollu (např. „This Is A Rock“), Kirwan zase do psychedelického rocku (např. „Dragonfly“, „Tell Me All The Things You Do), navíc se v roce 1970 stala oficiální členkou kapely Fleetwood Mac vynikající bluesová zpěvačka Christine Perfect (po svatbě s basistou kapely přijala jeho jméno McVie). Po dalších letech nemastného, neslaného směřování následoval radikální krok: v první polovině sedmdesátek se skupina personálně obměnila, přestěhovala do Kalifornie a v duchu west coastu se začala věnovat vcelku vkusnému pop rocku.

Perfektní Kristýna před „fleetwoody“ zpívala v další blues-rockové partě, která si říkala Chicken Shack a vedl ji kytarista a zpěvák Stan Webb. Bohužel tato kvalitní kapela neměla nikdy moc štěstí a jediným známějším kouskem od ní je skladba „I´d Rather Go Blind“ (původně z repertoáru Etty James) a možná ještě ploužák „Tears In The Wind“. Přitom třeba debut „Forty Blue Fingers, Freshly Packed And Ready To Serve“ (1968, např. „The Letter“, „When The Train Comes Back“, „Lonesome Whiste Blues“) nebo dvojka „O.K. Ken?“ (1969, např. „Get Like You Used To Be“, „A Woman Is The Blues“, „I Wanna See My Baby“, „Fishing In Your River“) nezní špatně. Jenže tak to prostě v showbyznysu chodí.

Pravděpodobně jednou z nejtvrdších skupin té doby byl kvartet svéhlavého kytaristy Jeffa Becka (ex-Yardbirds), vystupující pod hlavičkou The Jeff Beck Group. Vedle něj v kapele působili bývalý fotbalista Rod Stewart (voc), dále Ron Wood (bg) a Aynsley Dunbar (ds), jehož za čas vystřídal Mick Waller (ds). V podstatě se jednalo o bluesový hard rock, hraný s neobvyklou syrovostí a drsností, což způsoboval nejen Stewartův vychlastaný chraplavý zpěv, ale zejména Beckova brilantní hra na kytaru. Nebýt Jeff tvrdohlavá a trochu cáklá palice (i při vědomí skutečnosti, kolik skvělých věcí natočil), mohl toho v hudbě dokázat mnohem více. Spousta hudebníků, majících čest (smůlu?) s ním hrát, o něm prohlašovala, že je zcela nesnesitelný (kupříkladu Floydi se ho báli vzít do skupiny místo Barretta). Přesto patři do top seven vyvolených šestistruňáků té doby mezi Hendrixe, Page, Claptona, Blackmora, Leeho  (Ten Years After) a Santanu.

Koncerty JBG byly zcela masakrózními záležitostmi, to, co se na nich dělo, bylo na studiové desky v té době zcela nepřenositelné (znáte drtivý live bootleg z Dallasu z osmašedesátého? Zabije vás). Nicméně i tak po kapele zbyla dvě kvalitní alba, zaprvé to bylo „Truth“ (1968, hity „Blues De Luxe“, „Beck´s Bolero“, dále např. „Let Me Love You“ plus předělávky - yarbirdsovská „Shapes Of Things“ a „Morning Dew“, pův. od Bonnie Dobson, v reedici navíc ještě song „Tallyman“), které hodně ovlivnilo i pozdější sound Pageových Led Zeppelin. To druhé album JBG natáčeli v rozšířené sestavě Beck – Stewart - Wood – Tony Newman (ds) – Nicky Hopkins (ks), přičemž dostalo název „Cosa Nostra Beck – Ola“ (1969, např. „Spanish Boots“, „Plynth /Water Down The Train/“, „The Hangman´s Knee“, cover „All Shook Up“, původně od Blackwella a Presleyho, v reedici ještě cover „Sweet Little Angel“, pův. od B.B. Kinga). Přesto rok 1969 nedopadl pro slovutného kytaristu příliš dobře. Nejprve Jeff v předvečer festivalu Woodstock - na kterém měl hrát – kapelu rozpustil, čehož rozhodnutí později litoval: nebrnkl si na nejslavnější rockové akci všech dob. A v momentě, kdy se Stewartem a některými ex-členy Vanilla Fudge začal dávat dohromady superskupinu Cactus, stal se Beck účastníkem automobilové nehody, z jejíchž následků si lízal rány skoro rok.  Cactus pak fungoval s jinými hráči a Stewart se dal znovu do holportu s Woodem a odešli spoluzaložit skupinu The Faces. O dalších osudech Jeffa Becka více v kapitole Hard rock britských ostrovů a Evropy.

Jelikož my můžeme naznačovat, asi jste si všimli, že v textu o Jeff Beck Group bylo cosi naznačeno. Ano, když už jsme u těch tvrdých bluesáren, nesmíme zapomenout, že v roce 1968 se k nebi vznesl „olověný cepelín“, takto pochopitelně soubor Led Zeppelin. Tvořili ho Jimmy Page (g), Robert Plant (voc, harm), John Paul Jones (bg, ks) a John „Bonzo“ Bonham (ds). Kapela se v té době proslavila vůbec nejtvrdší formou blues rocku, určitý čas byla dokonce pokládána za nejhlasitější na světě. Soundu vévodila Pageova famózní „špinavá“ kytarová ekvilibristika, Plantův řvaný (ale také kvokaný, mňoukaný, vyklidněný) vokál, Jonesův basový fundament a Bonzovy největší možné rány, které do té doby kdy kdo do bubnů dával. Protože obšírněji o „Led Zepp“ píšeme v kapitole Britský triumvirát, uveďme pouze dvě alba ze sixties, které skupina natočila – „Led Zeppelin l“ (1968, songy „Good Times Bad Times“, „Communication Breakdown“, „Babe, I´m Gonna Leave You“, „Dazed And Confused“) a „Led Zeppelin ll“ (1969, skladby „Whole Lotta Love“, „Thank You“, „Heartbreaker“, „Ramble On“).

Podobně tvrdý blues rock předváděla i trojka Irů Taste divokého kytaristy a zpěváka Roryho Gallaghera, který tuto založil jako teenager v šestašedesátém roce. Větší ohlas ovšem začala mít až o dva roky později, když se Rory přestěhoval do Londýna a sestavu obměnil – tehdy mu basu tvrdil Richard „Charlie“ McCracken a do bicích mocně bušil  John Wilson. V roce 1968 také vznikl veškerý studiový materiál, který se vešel hned na dvě alba, vydávaná postupně. To první, eponymní a výborné „Taste“ vyšlo v devětašedesátém a mělo hard hit „Blister On The Moon“ (1969, dále např. „Catfish“, „Born On The Wrong Side Of Time“, „Same Old Story“, plus cover „Sugar Mama“, pův. od Chestera Burnetta). Solidní je i dvojka „On The Boards“, která vyšla v roce 1970 (např. „What´s Going On“, „If The Day Was Any Longer“, „On The Boards“, „Morning Sun“, „I´ll Remember“). Kapela se téhož roku zúčastnila také slavného festivalu Isle Of Wight, z čehož samozřejmě existuje chutný albový záznam - „Live At The Isle Of Wight“ (1971), jemuž vévodí předělávka „I Feel So Good“, pův. od Big Bill Broonzyho. V roce vydání koncertu ale už Taste neexistovali, neboť Gallagher se rozhodl pokračovat sólově…

Absolutní blues-jazz-rockový masakr s občasnými vlivy vážné hudby předvádělo britské Colosseum Jona Hisemana, takto potomek Bluesbreakers a Bondových Organisation. Celkově to znělo, jako když zkřížíte Lifetime, Wilsona Picketta a Deep Purple. Kapela plná skvělých instrumentalistů - Jon Hiseman (ds), Dick Heckstall-Smith (sax), James Litherland (g, lvoc), Dave Greenslade (ks, bvoc), Tony Reeves (bg) nebo později Dave „Clem“ Clempson (g, lvoc) – byla na přelomu 60.-70. let doslova zjevením. Doporučuji obě desky, které vyšly v sixties: „Those Who Are About To Die We Salute You“ (1969 např. „Walking In The Park“ – cover od Grahama Bonda, „Backwater Blues“ – cover od Leadbellyho, dále „Beware The Ides Of March“, v reedici ještě „I Can´t Live Without You“) a „Valentyne Suite“ (1969, např. „Valentyne Suite“, „The Kettle“, „Machine Demands A Sacrifice“).

První deska ze sedmdesátého roku byla určena pro USA – jmenuje se „The Grass Is Greener“ a kromě nových skladeb se na ní objevují některé věci z Valentyne Suite (1970, dále např. „Jumping Off The Sun“, „Lost Angeles“, „Grass Is Greener“). Na další regulérní řadovce se již objevují noví členové - zpěvák Chris Farlowe a baskytarista Mark Clarke. Album dostalo honosný název „Daughter Of Time“, cpe se trošku do art rocku a obsahuje skladby jako např. „Theme For An Imaginary Western“, „Three Score And Ten, Amen“ či „Time Lament“, „Bring Out Your Dead“, „Downhill And Shadows“). Následující „Colosseum Live!“ (1971), vás doslova smete z povrchu zemského. Nelze popsat, lze jen poslouchat. Bohužel poté se kapela rozešla – Hiseman založil s Clarkem soubor Tempest, Greenslade svou novou partu pojmenoval podle sebe a vzal do ní Reevese, Clempson nastoupil do Humble Pie, Farlowe do Atomic Rooster a Heckstall-Smith se dal na sólovou kariéru. Jen tak mimochodem pro pamětníky – Colosseum je přesně ta kapela, která během MJF v devětašedesátém svým nářezem ze sálu Lucerny vyhnala ortodoxní jazzmany, zatímco rockeři krkali blahem.

Elektrické blues zakotvilo ale i na kontinentě. Nejznámějšími kapelami byly nizozemské formace Cuby & Blizzards a Livin´ Blues, které jsme měli tu čest poznat v tehdejším Československu poněkud blíže. Cuby & Blizzards v čele s kytaristou Eelco Gellingem a zpěvákem a hráčem na foukačku Harry Muskeem u nás totiž vystoupili v roce 1968 na 2. Československém beatovém festivalu. Ve své době to byla význačná kapela, kupříkladu natočila elpíčko s bluesovým veteránem Eddie Boydem, na pódiích ji hostoval Alexis Korner. A na svých koncertech (byť používala piano) hrála blues stejně tvrdě jako třeba zeppoši. Jejich nejvíce ceněnými alby jsou „Live ´68“ (1968), „Appleknockers Flophouse“ (1969) a „Too Blind To See“ (1969), nejznámějšími songy pak „Desolation Blues“, „Hobo Blues“, „Another Day, Another Road“, „King Of The World“ (cover, pův. od John Lee Hookera), „Window Of My Eyes“, „The Sky Is Crying“ (cover, pův. od Elmore Jamese) či smažby „Distant Smile“, „Your Body Not Your Soul“, „Appleknockers Flophouse“, „Disappointed Blues“, „Evil Woman“, „Time Passed Me By“  nebo „Thursday Night“. Livin´ Blues, které vedli kytarista Ted Oberg a zpěvák Nicko Christiansen, u nás též hráli, a navíc tu v 70. letech šla koupit jejich deska, kterou vydaly Polskie nagrania. Od „žijícího blues“ lze z přelomu 60.-70.let vybrat třeba songy „One Night Blues“, „Wang Dang Doodle“ (cover, pův. od Willie Dixona), „Black Night“ či boogie „Waitin´ On You“

Britský bigbítový boom měl pak i vliv na návrat syrového elektrického blues do země svého vzniku – do Spojených států. Nejenže se coby reakce vyrojily mladé garage soubory, které jmenujeme v kapitole Stouni a spol., ale i Muddy Waters, Howlin´ Wolf a John Lee Hooker najednou zjišťovali, že díky britským kapelám mají nové, mladé publikum a tím pádem i více kšeftů.

Rok 1965 se ale stal rokem černošského kytaristy a zpěváka B. B. Kinga. Což po první půli sixties, kdy černošské obecenstvo raději než syrové blues hltalo učesaný sound Sama Cooka nebo počínající pop-soul, linoucí se zejména z továrny na hity Tamla Motown, bylo pro bluesmana určitým zadostiučiněním. Návrat se mu podařil zejména díky singlu „Rock Me, Baby“ a desce „Live At The Regal“, plné songů, které proslavil – ať už vlastních nebo převzatých (např. „How Blue Can You Get“, „Sweet Little Angel“, „Please Love Me“, „Worry Worry“, „You Upset Me Baby“, „You Done Lost Your Good Thing Now“). Úspěch dobyl i autorskou swing-bluesovou deskou s přemírou dechů „Blues On Top Of Blues“ (1968, např. „Heartbreaker“, „Paying The Cost To Be The Boss“, „Raining In My Heart“, Dance With Me“, „That´s Wrong, Little Mama“, „Having My Say“), na níž se ukazuje zejména jako výborný bluesový zpěvák. V tom čase (a později) tento klasikspolupracoval s různými umělci z celého spektra rocku (Carole Kingová, Leon Russell, Joe Walsh, Ringo Starr).

Na konci dekády natočil dvě kvalitní elpíčka: tvrdé a napůl živé „Live & Well“  (1969, kromě jeho klasických blues obsahuje např. songy „I Want You So Bad“, „Friends“, „Gett Off My Back, Woman“, „Why I Sing The Blues“), a poté dostal i Grammy za song „The Thrill Is Gone“ z alba „Completely Well“ (1969, dále ještě „You´re Mean“, „So Excited“, „You´re Losin´ Me“, „Confessin´ The Blues“, „What Happened“). Výbornou deskou je také „Indianola Mississippi Seeds“ (1970, např. „Chains And Things“, „Kings Special“, „Ask Me No Questions“, „Go Underground“ či „Hummingbird“ pův. od Leona Russella), počátkem seventies vyšlo LP „L.A. Midnight“ (1972, např. „Sweet Sixteen“, Can´t You Hear Me Talking“ plus instrumentálky „Help The Poor“, „Midnight“). A připomněl bych ještě jeden Kingův živák – stejně jako koncerty Johnnyho Cashe té doby, se i tenhle uskutečnil v kriminále pro vězně. Jedná se o nahrávku „Live In Cook Country Jail“ (1971).

Polovina sixties patřila i bílé kapele z Chicaga, nazvané prostě The Butterfield Blues Band. V té byli nejvýraznějšími osobnostmi zpěvák a hráč na foukací harmoniku Paul Butterfield a kytarista Mike Bloomfield. Není bez zajímavosti, že v kapele se průběžně objevoval i kytarista Elvin Bishop, v seventies známý svou Group. Zpočátku BBB vycházel vyloženě z černého chicagského rhythm&blues, zejména z Muddy Waterse.V té době doprovodil Dylana na folk-festivalu v Newportu a taktéž natočil svoje debutové album „The Paul Butterfield Blues Band“ (1965, např. „Born In Chicago“, „Our Love Is Drifting“, plus covery  „Blues With A Feeling“, „Last Night“ oba pův. od Little Waltera a „Look Over Yonders Wall“, pův. od Jamese Clarka). Později jsou v hudbě bandu cítit i prvky jazzu a vlivy orientální (raga). Takové  je třeba album „East-West“ (1966, s 13-minutovým instrumentálním hitem „East-West“, dále covery jako např. „Get Out Of My Life, Woman“, pův. od Allena Toussainta, Work Song“, pův. od Nata Adderleyho a tradicional „I Got A Mind To Give Up Living“) už obsahuje názvuky budoucí fúze blues, rocku a jazzu. Následně vedoucí do soundu kapely zabudoval i dechové nástroje jako třeba na LP „The Resurrection Of Pigboy Crabshaw“ (1967, viz songy-covery jako např. „Driftin´ And Driftin´“, pův. od Johnny Moore´s Three Blazers, „Drivin´ Wheel“, pův. od Roosevelta Sykese, „Double Trouble“, pův. od Otise Rushe, „Born Under The Bad Sign“, znám z interpretace Alberta Kinga, viz. níže). V roce 1969 si BBB zahrál na Woodstocku, ale postupně o něj přestával být zájem. Bohužel, Paul Butterfield se nikdy nezbavil své závislosti na drogách a v roce 1987 zemřel.

 

Kytarista Mick Bloomfield nedopadl lépe. Po odchodu z BBB založil v Kalifornii svůj vlastní band The Electric Flag, v němž bubnoval a zpíval kupříkladu později velmi známý Buddy Miles. Mělo se jednat o skloubení starého blues B.B. Kinga a T-Bone Walkera a soulu, který se linul z nahrávek memphiského labelu Stax.  První nahrávkou kapely je ovšem soundtrack k filmu „The Trip“, což měla být jakási Bloomfieldova hudební představa psychedelie (1967, např. „Fine Jung Thing“, „Peter´s Trip“, „Flash Bam Paw“, „Synesthesia“). Teprve na debutu „A Long Time Comin´“ zní „elektrická vlajka“ tak, jak si to Mike asi představoval (1968, např. „Groovin´ Easy“, „Texas“, „Another Country“, plus cover „Killing Floor“, pův. od Howlin´a Wolfa a traditional „Wine“). Kapela jela ovšem těžce v fetu, navíc otěže pána hlavného v ní přebíral Miles, a tak Bloomfield, sám závislý na heroinu, odešel. Dvojka „An American Music Band“ je natočena bez něj a je hozená vyloženě do jazzu, blues a funku (1968, např. „Soul Searchin´“, „Mystery“, „My Woman That Hangs Around The House“ plus cover „Sunny“, známý v interpretaci Cher). Návrat ke kořenům blues Mike Bloomfield předvedl na své první sólové desce „It´s Not Killing Me“ (1969, např. „The Ones I Loved Are Gone“, „Far Too Many Nights“, „Michael´s Lament“, „Don´t Think About It, Baby“). A jak je naznačeno výše - stejně jako jeho kámoš Paul Butterfield i Mike byl těžce závislý na drogách a předávkoval se v roce 1981.

V sixties se konečně prosadil i dosud neúspěchem pronásledovaný černošský mississippský kytarista Albert King stejně jako B.B. mistr ostrého osamělého vysokého tónu. Světélko zablikalo už na začátku dekády se singly „Don´t Throw Your Love On Me So Strong“ a „Travellin´To California“ (oba 1961). Ale lepší to bylo až po její půli – k úspěchu mu dopomohla alba nahraná s kapelou Booker T. & The M.G.´s „Born Under A Bad Sign“ (1967, hity „Born Under A Bad Sign“, „Crossout Saw“, dále např. „Down Don´t Bother Me“, „Personal Manager“, plus cover „I Almost Lost My Mind“, pův. od Ivory Joe Huntera) a živák „Live Wire/Blues Power“ (1968, např. „Blues At Sunrise“, „Night Stomp“, „Blues Power“), SP „Cold Feet“/„You Sure Drive A Hard Bargain“ (1968), a LP „Years Gone By“ (1969, např. „You Threw Your Love On Me Too Strong“ plus covery „Killing Floor“, pův. od Howlin´a Wolfa, a „Sky Is Crying“, pův. od Elmora Jamese).

Dalším černošským kytaristou, „o kterém se vědělo“, ale prosazoval se obtížně, byl Buddy Guy, představitel chicagského blues, chlapík, od něhož se učili Hendrix, Clapton a další. Výborná technika hry, a nad ní navíc ostrý odsekávaný hlas, volně přecházející do křiku - to prostě bylo blues jak řemen. Z té doby jsou známy jeho desky „I Left My Blues In San Francisco“ (1967, např. „Leave My Girl Alone“, „I Suffer With The Blues“, „Mother-In-Law Blues“ plus covery „Crazy Love“, pův. od Willie Dixona, a „Keep It To Myself“, pův. od Sonny Boy Williamsona) a „A Man And The Blues“ (1968, např. „A Man And The Blues“, „Mary Had A Little Lamb“, „I Jam On A Monday Morning“ plus cover „Sweet Little Angel“, pův. od B. B. Kinga) a různé výběry, kde se blýskne v sonzích jako např. „Let Me Love You, Baby“, „Worried Mind“, „Ten Years Ago“ či „First Time I Met The Blues“ . Je též účastníkem slavného Festival Expressu v Kanadě v létě 1970 (koukněte na dokument o tomto a jistě oceníte Buddyho divokou verzi songu „Money /That´s What I Want/“). Guy ale spolupracoval i s dalšími umělci. V roce 1965 se třeba výrazně podílel na albu zpěváka a hráče na foukačku Juniora Wellse, které se jmenovalo „Hoodoo Man Blues“ (např. „Snatch It Back And Hold It“, „Ships On The Oceans“, „We´re Ready“).

Významně se do dějin elektrického blues rocku zapsal též newyorský černošský zpěvák a kytarista Taj Mahal (vl. jm. Henry Saint Clair Fredericks). Jelikož pocházel z muzikantské rodiny, vlastně ani nic jiného dělat nemohl. Zpočátku stavěl na divokém až křičeném projevu, což je slyšet zejména na jeho výborném debutu „Taj Mahal“ (1968, standardy „Leaving Trunk“, „Statesboro Blues“, „Dust My Brown“ či vlastní „EZ Rider“). Na dvojce z téhož roku „The Natch´l Blues“ se ovšem jeho projev zklidňuje a na mnoha místech zní barové piano (1968, např. „Corrina“, „Going Up To The Country, Paint My Mailbox Blue“, „The Cockoo“, „Ain´t That A Lot Of Love“). Do třetice výborných alb z konce sixties bych ještě jmenoval desku „Giant Step/De Ole Folks At Home“ (1969, např. „Six Days On The Road,“, „Farther On Down The Road“, „Give Your Woman What She Wants“, „Bacon Fat“ plus cover „Take A Giant Step“, původně interpretovaný Monkees).

V New Yorku začal v polovině 60.let zase hrát bělošský The Blues Project bývalých folkařů Steve Katze (g, harm, voc) a Danny Kalba (g, voc), přičemž krátce po založení byl do kapely přijat zpěvák a klávesista Al Kooper  (předtím samostatně song „Can´t Keep From Crying Sometimes“). Dalšími členy byli ještě Andy Kulberg (bg, fl, bvoc) a Roy Blumenfeld (ds). Jednalo se o blues nebo o rychlejší rhythm & blues, občas s flétnovými výlety kamsi na okraj žánru. Tehdy vznikla deska „Projections“ (1966, např. „Flute Thing“, „Steve´s Song“, „Wake Me, Shake Me“, „Fly Away“, „Two Trains Running“ plus cover „I Can´t Keep From Crying“, pův. od Blind Willie Johnsona). Z pozdějších písniček lze uvést například songy „Not Time Like The Right Time“, „Frank´n´Cut: Incensed“ či „Gentle Dreams“, které už byly ovšem opředeny jemnou psychedelií. Kooper s Katzem po rozpadu BP založili soul-jazzový band Blood, Sweat & Tears (viz Ella, Mr. Dynamite, počátky funku a blue-eyes soul),  Kulberg s Blumenfeldem se zase spojili s houslistou Richardem Greenem a založili band zvaný Seatrain  (viz country rock).

Něco absolutně opačného než The Blue Project představoval v Coloradu vzniklý Zephyr v čele s talentovaným kytaristou Tommy Bolinem  a uječenou, ale výbornou zpěvačkou, pianistkou  a hráčkou na harmoniku Candy Givens (v některých polohách připomínala Joplinku). Jednalo se totiž o docela slušný bluesový rámus a občas to mělo parametry takové americké odpovědi na  Led Zepp. Krom jmenovaných ve skupině dále působili John Faris (ks, fl), David Givens (bg, bvoc, Candin manžel) a Robbie Chamberlin (ds, bvoc). Do konce šedesátých let stačila natočit debut „Zephyr“ (1969, „Sail On“, „Sun´s A Risin´“, „Cross The River“, „Somebody Listen“, „Hard Chargin´ Woman“ plus cover „Raindrops“, pův. od Dee Clarka).

Nu, a ještě jednu bluesovou formaci (tentokrát kalifornskou) je třeba zmínit - Canned Heat z L.A. Té vládli zejména rozměrný zpěvák a hráč na foukací harmoniku Bob „The Bear“ Hite a též hráč na foukačku, kytarista a majitel tenkého nakřáplého hlásku Al „Blind Owl“ Wilson. Sestava se velmi často měnila, z dalších důležitých hráčů bych uvedl Henry Vestineho (lg), Larryho Taylora (bg) a Adolfo de la Parru (ds). Kapela produkovala bluesové boogie s texty převážně o psychedelických (a jiných) drogách – aby taky ne, když si zahrála na obou význačných festivalech té doby, v Monterrey (1967) a ve Woodstocku (1969). Na konci sixties měla dva obrovské hity – „On The Road Again“ a „Goin´ Up The Country“ - a slušné album „Boogie With Canned Heat“ (1968, kromě „On The Road Again“  např. „Amphetamine Annie“, „Fried Hockey Boogie“, „My Crime“, „World In A Jug“). Známy jsou i nosiče „Hallelujah“ (1969, např. „Down In The Gutter“, „I´m Her Man“, „Canned Heat“) a lepší „Future Blues“ (1970, např. „So Sad“, dále covery „Let´s Work Together“, pův. od Wilberta Harrisona, „Sugar Bee“, pův. od Eddie Shulera a „That´s All Right Mama“, známý z repertoáru Elvise). Potenciál kapely se ovšem po Wilsonově sebevraždě v roce 1970 výrazně snížil, a od té doby se prakticky už jen plácala. Jedno album ale lze doporučit – je jím dva roky starý živák „Live At Topanga Corral“ (1971, mj. „Bullfrog Blues“, „When Things Go Wrong“ a covery „Sweet Sixteen“, pův. od B.B.Kinga, a „I Wish You Would“, od B.B. Arnolda). Bob Hite následoval Wilsona do bluesového ráje v roce 1981, kdy se omylem předávkoval heroinem. Jinak Canned Heat byli možnou inspirací třeba pro takové Status Quo.

Ani další muzikant neměl daleko k sebevraždě (ovšem heroinem) - z jižanského Texasu pocházel slavný albínský kytarista Johnny Winter, který na konci sixties natočil dvě striktně bluesová alba, obě prodchnuta jeho kytarovými sóly: „The Progressive Blues Experiment“ (1968, např. „Mean Town Blues“, „Black Cat Bone“, „Bad Luck And Trouble“ plus covery „Rollin´ And Tumblin´“, pův. od Muddy Waterse a „Help Me“, pův. od Dixona a Sonny Boy Williamsona ll) a „Johnny Winter“ (1969, např. „I´m Yours And I´m Hers“, „Leland Mississippi Blues“, cover „Be Careful With A Fool“, pův. od B.B.Kinga). Výrazněji se ovšem proslavil až na začátku 70.let. A ještě jednou Texas - blues a boogie se stalo chlebíčkem jistých ZZ Top, které vedl jakýsi obrýlený holobrádek, kytarista Billy Gibbons - jejich nejúspěšnějším obdobím byla ovšem druhá polovina 70.let a eighties, kdy už Billy vypadal poněkud jinak. Jak Wintera, tak ZZ Top zmiňujeme v textu o jižanském rocku. The McCoys z Indiany na konci sixties opustili svoje betaové písničky a vrhli se na psychedelický blues rock s názvuky latiny, přičemž hlavní roli v tomto přechodu hrály instrumentální schopnosti kytaristy Ricka Derringera. Z tohoto období bych jmenoval songy jako „Love Don´t Stop“, „Epilogue“, „All Over You“, „Clergy Lies“, „Stormy Monday Blues“. Derringer později přestoupil k výše zmíněnému Winterovi.  

Hore v Kanadě se začala prosazovat winnipežská skupina The Guess Who, kterou vedli Burton Cummings (ks, voc) a Randy Bachman (g, voc). Ve své tvorbě spojovala britský melodický beat, psychedelic sound a bílé rhythm&blues. V zemi javorového listu se uvedla úspěšným singlem, obsahujícím její verzi známého „Shakin´ All Over“ (pův. od Johnny Kidda & The Pirates), v USA se chytly až další její songy z let 1968-69 jako např. „These Eyes“, „Laughing“ nebo „Undun“. Poslední dvě jmenované písně pak pocházejí z lepšího z těch dvou alb, která Guess Who v sixties vyšla – z LP „Canned Wheat“ (1969, dále např. „No Time“, „Minstrel Boy“, „Of A Dropping Pin“, „Old Joe“). Bachman později založil známé BTO. O obou kapelách se dozvíte ještě v textu o americkém hard rocku.

 

Elektrické blues stálo i na počátku dráhy mexického kytaristy Carlose Santany. Ten nejprve hostoval na společném projektu Bloomfielda a Koopera, později sestavil svoji vlastní kapelu, již pojmenoval překvapivě Santana. V té době byli kromě Mistra jejími oporami ještě zpěvák a klávesista Gregg Rolie, bubeník Michael Shrieve, basák David Brown a perkusista José „Chepito“ Areas. Proslavila se už úvodními, platinou pobitými alby „Santana“ (např. „Evil Ways“, „Soul Sacrifice“, „Shades Of Time“, „Jingo“, „Treat“, „You Just Don´t Care“) a  „Abraxas“ (1970, hity covery „Black Magic Woman“, původně Fleetwood Mac a „Oye Como Va“, původně od Tito Puenteho), která jsou prvními (a úspěšnými) pokusy o fúzi latinsko-americké taneční hudby s rockem a blues. Soubor zazářill též na slavném festivalu Woodstock. Více o něm v části věnované Jazz rocku.

A nakonec kapitolky jsem si nechal skupinu, kterou lze jen těžko někam jednoznačně přiřadit. Ve své tvorbě spojovala klasický rock´n´roll, blues, country a hard rock. Velmi často využívala také tzv. „swamp-rocku“, což je specifický šlapavý styl z okolí New Orleans, jemně připomínající jižanský rock. Jednalo se o skupinu Creedence Clearwater Revival ze San Franciska, jejíž kořeny (zatím pod jinými názvy) sahají až někam na přelom padesátých a šedesátých let. Poznávacím znakem jejího soundu byl tlačený, ale pronikavý „bluesový“ chraplák frontmana, kytaristy, hráče na foukací harmoniku a hlavního skladatele Johna Fogertyho – ať se vám líbí nebo ne, když ho jednou zaslechnete, už si ho budete pamatovat až do smrti. Stejně tak jeho kytara zněla chuck-berryovsky oholeně, syrově. Kromě Johna v kapele hráli ještě jeho starší bratr Tom Fogerty (rg, bvoc) a jeho spolužáci ze základky Stuart Cook (bg, ks, voc) a Doug „Cosmo“ Clifford (ds). Tito poměrně venkovsky vypadající chlapíci dobyli na přelomu 60. a 70. let obrovského komerčního úspěchu. Možná by prorazili o něco dříve, ale mladý Fogerty s Cliffordem si museli odsloužit vojnu. Po jejich návratu v osmašedesátém kapela podepsala kontrakt, přejmenovala se na CCR a vypálila do posluchačstva první SP „Suzie Q“.

V letech 1968 až 1970 Creedence CR éter doslova napěchovali hity a skvělými songy jakými byly např. „Porterville“, „Born On The Bayou“, „Penthouse Pauper“, „Proud Mary“, „Green River“, „Bad Moon Rising“, „Down On The Corner“, „Travellin´ Band“, „Up Around The Band“, „Lookin´ Out My Back Door“, „Commotion“, „Fortunate Son“, „Run Through The Jungle“, „Lodi“, „Tombstone Shadow“, „Who´ll Stop The Rain“, „Long As I Can See The Light“, „Hey Tonight“, „Someday Never Comes“, „It Came Out Of The Sky“, „Effigy“, „Pagan Baby“ či „Have You Ever Seen The Rain“ nebo covery  „Suzie Q“, pův. od Dale Hawkinse, „I Put Speel On You“ ,pův. od Screamin´ Jay Hawkinse,  „The Night Time Is The Right Time“, pův. od Nappy Browna, „Cotton Fields“, pův. od Huddie Ledbettera a „My Baby Left Me“, pův. od Arthura Crudupa Za nejlepší desky jsou pokládány „Green River“ (1969), „Willy And The Poor Boys“ (1969), Cosmo´s Factory“ (1970), ale spíše doporučuji sehnat si nějakou kompilaci jejich nejlepších kousků (třeba „Chronicle, Vol.1“ z roku 1976). I koncerty skupiny měly šťávu a odpich – sotva skončila jedna písnička, už se odklepla druhá. Na tento model „nenechat publiku vydechnout“ navázali o pár let později newyorští punkýši Ramones. V tomto punktu (abyste se přesvědčili) doporučuji sehnat si od Creedence CR koncertní film „Live In Oakland“ (1970) eventuelně ze stejného roku „Live in Royal Albert Hall“. A upozornění na závěr: nezapomeňte na fakt, že CCR byli nejoblíbenější kapelou Big „Dude“ Lebowskiho – a to už má, kurňa, nějakou váhu.

Nevědomým epigonem CCR se stal louisianský bílý zpěvák a kytarista Tony Joe White, kombinující „swamp rock“, soul, blues a country. Lze vyposlechnout na LP „Black And White“ (1968-69, hity „Polk Salad Annie“, „Willie And Laura Mae Jones“, „Soul Francisco“, „Don´t Steal My Love“) a „Countinued“ (1969, hity „Rainy Day In Georgia“, „Roosevelt And Ira Lee“, dále mj. „Woman With Soul“, „Old Man Willis“). Na konci sixties se vrátil i kytarista, který CCR v mnohém inspiroval - Lonnie Mack. A to se soul-blues-country deskou „Glad I´m In The Band“ (1969, znovu „Memphis“, a dále např. „Why“, „In The Band“, „Too Much Trouble“, „Stay Away From Me Baby“).

Uvedli jsme si pouze v krátkosti základní kapely amerického elektrického blues. Určitá linie žánru (ZZ Top, Winter) se po absorbování prvků hard rocku v 70.letech vyvinula a proměnila ve styl zvaný jižanský rock.