Představitelé jazz rocku a fusion music

Dekády: 70. léta

Žánry: Electronica, Jazz, Progressive rock, Rhythm & Blues, Soul & Funk

Autor: Petr Hrabalik

The Mahavishnu Orchestra, zleva Jerry Goodman, Jan Hammer Jr., John McLaughlin, Billy Cobham, Rick Laird, 1972-3

Zlaté období jazzrocku nastalo v první polovině 70. let, která všeobecně přála muzice s kvalitní instrumentací – vzpomeňme na hardrockové skupiny Led Zeppelin nebo Deep Purple, art-rockové soubory Yes, Genesis, EL&P, Jethro Tull či King Crimson. Tehdy se ve světě (i u nás) začaly jazzrockové bandy rodit jak houby po dešti. A je celkem pochopitelné, že ponejvíce tento styl začaly produkovat party tvořené jazzovými hudebníky, neboť ti vlastně objevili nový prostor pro své vyjádření a navíc věděli, že budou mít mnohem větší odbytiště i pro své desky. Jméno trumpetisty Miles Davise jsme už uvedli, pojďme si představit některé další interprety a soubory jazzrocku. Možná že není bez zajímavosti, že většina těch, které budeme jmenovat, s Davisem hrála nebo alespoň u něj hostovala.

Zásadní kapely jazzrocku a fusion music jsou tyto tři: Weather Report, Return To Forever a The Mahavishnu Orchestra.

V „internacionálním“ souboru Weather Report působili bývalí Davisovi spoluhráči - vynikající klávesista Joe Zawinul a saxofonista Wayne Shorter. „Pepíček“ Zawinul se o spojení jazzu a rocku jemně pokoušel už v polovině 60.let (skladba „Mercy, Mercy, Mercy“), ale proslulost v tomto konání mu získala až „zpráva o počasí“. V kapele se postupně objevovali výborní muzikanti jako Al Mouzon (ds), Airto Moreira (perc), Manolo Badrena (perc, ds), Alejandro Acuna (ds, perc), Peter Erskine (ds). Vystřídala se tu také tři baskytarová (basová) esa: spoluzakladatelem WR byl např. Čech Miroslav Vitouš, později tento post postupně obsadili Alphonso Johnson a po něm inovátor Jaco Pastorius. O Jacovi v seriálu Bigbít mluví i baskytarista Fedor Frešo: „Přišel Pastorius a vymyslel bezpražcovou basu. A to jednoduchým způsobem, prostě povytrhával pražce. A haldy muzikantů potom následovaly jeho příklad a rozběhla se celá jedna nová basová škola – fretless. Takže každý má mít doma nějakou ´fretlesku´, aby mohl dělat Pastoria.“

Kapela proslula hlavně tím, že přimíchávala do svého jazz rocku ještě další ingredience, např. východní hudbu, latinu, vstřebala i podněty disco-funkové. Ohlas vzbudily desky „Weather Report“ (1971, např. „Milky Way“, „Orange Lady“, „Tears“, Umbrellas“, „Seventh Arrow“), „Mysterious Traveller“ (1974, např. „Nubian Sundance“, „Mysterious Traveller“, „Blackthorn Rose“, „American Tango“, „Jungle Book“), „Black Market“ (1976, např. „Black Market“, „Elegant People“, „Barbary Coast“, „Three Clowns“), živák „8:30“ (1979) a zejména „Heavy Weather“ (1977, s nejznámější skladbou „Birdland“, Pastoriovou baskytarovou parádou „Teen Town“, dále např. „A Remark You Made“, „Harlequin“, „Palladium“). Z dalších známých skladeb uveďme např. „Second Sunday In August“, „Will“, „Boogie Woogie Waltz“, „Man In The Green Shirt“, „Freezing Fire“, „The Pursuit Of The Woman With Feathered Hat“. Jinak Joe Zawinul samostatně vydával desky už od konce 50. let, ale já bych vybral z jeho sólových počinů až desku z roku 1971, tedy již z doby existence „zprávy o počasí". LP se jmenovalo prostě „Zawinul“ (skladby jako např. „Doctor Honoris Causa“, „In A Silent Way“). 

A jak dopadly sólové počiny baskytaristů kapely? Vcelku solidně, asi jako počasí. Kupříkladu  Alphonso Johnson se spíše věnoval propagaci zvláštního typu baskytary s deseti strunami, zvané „stick“, než nahrávání. Chváleno je funk-jazzové LP „Moonshadows“ (1976, např. „Stump“, „Cosmoba Place“, „Up From The Cellar), u nás od něj známe skladbu „Bahama Mama“, kterou hrálo Etc… a která pochází z alba „Spellbound“ (1977, dále např. „Earthtales Suite“, „Follow Your Heart“, „Face Blaster“). Pokusy Jaco Pastoriuse vyzněly vcelku sympaticky. Už deska z roku 1976 „Jaco Pastorius“ je odvázanou fúzí jazzu, rocku a hudby karibské oblasti (např. „Portrait Of Tracy“, „Continuum“, „Come On Come Over“, „Oknokole Y Tromba, „Forgotten Love“). Sám Jaco styl, který na albu zní, označil jako „punk jazz“. Ještě před Johnsonem a Pastoriem se uvedl fantastickou deskou Miroslav Vitouš. Měla název „Infinite Search“ (1969, např. „Freedom Jazz Dance“, „Mountain In The Clouds“, „I Will Tel Him On You“) a je jedním ze základních kánonů hry na kontrabas v rámci jazz-rockového žánru. Později vhodil do placu lehce nadprůměrné LP „Magical Sheperd (1975, např. „Synthesizers Dance“, „Aim Your Eye“, „Magical Sheperd“). I Wayne Shorter natočil několik kritikou ceněných alb, mezi něž patří např. „Moto Grosso Feio“ (1970, mj. „Moto Grosso Feio“, „Montezuma“,) a s Brazilcem Miltonem Nascimento LP „Native Dancer“ (1974, „Beauty And The Beast“, „Miracle Of The Fishes“).

Newyorský Return To Forever (cosi jako „návrat k nekonečnu“) tvořili další hvězdní jazzoví hráči: vedoucí kapely, klávesista Chick Corea před založením souboru taktéž hrával s M. Davisem, G. Burtonem nebo se Stanem Getzem, u posledně jmenovaného působil i basák RTF, brilantní instrumentalista Stanley Clarke. V kapele hrál nějaký čas i jeden z nejznámějších kytaristů stylu Al DiMeola, před ním kytarista Bill Connors, dále černošský bubeník Lenny White a zpočátku v ní působili bubeník Airto Moreira a zpěvačka Flora Purim. Return To Forever zpočátku prožíval jemnější latinsko-americké období (viz. Moreira-Purim), reprezentované deskami „Return To Forever“ (1972, skladby jako „Return To Forever“, Sometime Ago – La Fiesta“, „What Game Stall We Play Today“) a „Light Is A Feather“ (1972, např. „Captain Marvel, „Light As A Feather“, „500 Miles High“). 

Následně se ovšem prezentoval vcelku dynamickou „galaktickou“ směsí jazzrocku a latiny s občasnými názvuky na jedné straně hard rocku a na straně druhé třeba funku. Zkuste alba „Hymn Of The Seventh Galaxy“ (1973, např. „Hymn Of The 7th Galaxy“, „After The Cosmic Rain“, „Captain Seňor Mouse“, „Theme To The Mothership“) „Where Have I Known You Before“ (1974, např. „Vulcan Worlds“, „The Shadow Of Lo“, „Beyond The Seventh Galaxy“, „Where Have I Known You Before“), „No Mystery“ (1975, např. „Daydride“, „Jungle Waterfall“, „Sofistifunk“, „Except From The First Movement Of Heavy Metal“, „No Mystery“) a „The Romantic Warrior“ (1976, např. „Majestic Dance““, „Sorceress“, „Romantic Warrior“, „Magician“). Kapela se rozešla v roce 1978.

Ze samostatných počinů členů RTF lze určitě vzpomenout na desky Chicka Corey. Nejprve bych uvedl jedno pěkné album z jeho „předdavisovského“ období, které natočil v triu s Miroslavem Vitoušem (b) a Roy Haynesem (ds) – jedná se o LP „Now He Sings, Now He Sobs“ (1968, např. „Steps-What Was“, „Matrix“, „Now He Sings, Now He Sobs“, v reedici ještě „Samba Yantra“ a „Windows“).  A pak v období před „nekonečnem“, kde bych vypíchl jeho společnou práci s vibrafonistou Gary Burtonem na albu „Crystal Silence“ (1972, např. „Senor Mouse“, „Crystal Silence“, „Desert Air“, „Arise, Her Eyes“, „Falling Grace“), které sem sice tématicky nepasuje, ale je tak „krystalické“ a dobré, že ho snad jazzrockoví puristé skousnou. V době fungování RTF a krátce po rozpadu pak Corea natočil samostatně alba „My Spanish Heart“ (1976, např. „Love Castle“, „Wind Danse“, „The Gardens“, „Day Dense“, „My Spanish Heart“) a zejména velmi dobré „Friends“ (1978, např. „The One Step“, „Friends“, „Samba Song“, „Waltse For Dave“, „Sicily“, „Cappucino“).

Nesmíme zapomenout ani na fantastického kytaristu Al DiMeolu z New Jersey. Jestli lze o někom říci, že je mistrem fúzí, je to právě on: dokázal skloubit možné i nemožné styly a podstyly (jazz, hard rock, folk, latinu, orient, flamenco, klasiku) a namíchat amalgám tak fascinující muziky, až to bere dech. Připomeňme si jemně „santanovský“ debut „Land Of The Midnight Sun“ (1976 např. „The Wizard“, „Land Of The Midnight Sun“, „Suite – Golden Dawn“, „Love Theme From ´Pictures Of The Sea´“), vymakané, etnickými vlivy prosáklé „Casino“ (1977-78, např. „Egyptian Danza“, „Chasin´ The Voodoo“, „Dark Exe Tabgo“, „Fantasia Suite For Two Guitars“, „Casino“) a dále výborné LP „Elegant Gypsy“ (1977, mj. „Flight Over Rio“, „Midnight Tango“, „Mediterranean Sundance“, „Race With Devil On Spanish Highway“, „Elegant Gypsy Suite“), na kterém DiMeolovi hostuje význačný kytarista stylu flamenco Paco De Lucía.

Trojice DiMeola, De Lucía a J. McLaughlin se sešla jako Trio a natočila výborné koncertní album „Friday Night In San Francisco“ (1981, mj. „Mediterranean Sundance/Rio Archo“, „Fantasia Suite“).

Jelikož zde narážíme na jméno španělského kytaristy, vystupujícího pod pseudonymem Paco de Lucía (vl. jm. Francisco Sánchez Gómez), pojďme tedy udělat malou odbočku na Pyrenejský poloostrov, a pak se zase k RTF vrátíme. De Lucía  je dodnes opěvován jako virtuoz a gigant andaluského stylu zvaného flamenco. Zároveň byl propagátorem tzv. „nového flamenka“, což byla v 70.letech fúze původního žánru s jazzem, rockem, klasickou hudbou a podobně. Vynikal famózní virtuozitou a smyslem pro kompoziční a interpretační kontrast. Už od poloviny 60.let natáčel desky a vystupoval buď ve dvojici (s Richardem Modregem, a hlavně s Ramónem de Algeciras, občas se svým bratrem, zpěvákem Pepe De Lucíou) nebo samostatně. Z počátku 70. let bych uvedl Pakova alba „El Mundo Del Flamengo“ (1971, např. „El Impetu“, „Con El Pensamiento“, „El Tempul“, „Callecita Que Subes“, „El Rinconcillo“), „Recital de Guitarra“ (1971, např. „Malagueňa De Lecuona“, „El Vito“, „Andalucia De Lecuona“, „Rumba Improvisada“), „El Duende“ (1972, např. „Farruca De Lucia“, „Cuando Canta El Gallo“, „Punta Del Faro“, „Canastera“) a nejznámější „Fuente Y Caudal“ (1973, „hity“ „Entrée Dos Aguas“,  „Cepa Andaluza“, dále např. „Solera“, „Reflejo De Luna“). Později, z jeho období fúzí, bych vybral ceněné LP „Almoraima“ (1976, hit „Rio Ancho“, dále např. „Almoraima“, „El Cobre“, „Cueva Del Gato“, A La Perla De Cadiz“) a desku „Interpreto a Manuel de Falla“, na níž De Lucía interpretuje songy Manuela de Fally (1978, např. „Danza Ritual Del Fuego“, „El Pano Moruno“, „Cancion Del Fuego Fatua“, „Danza De Los Vecinos“).

Nyní již zpět k samostatným projektům členů Return To Forever

Baskytarista RTF Stanley Clarke se zapsal zejména prvními čtyřmi deskami - „Children Of Forever“ (1973, např. „Children Of Forever“, „Bass Folk Song“, „Sea Journey“), „Stanley Clarke“ (1974, např. „Vulcan Princess“, „Lopsy Lu“, „Yesterday Princess“), „Journey To Love“ (1975, např. „Silly Putty“, „Journey To Love“, „Hello Jeff“) a „School Days“ (1976, např. „School Days“, „The Dancer“, „Life Is Just A Game“), přesto se kritici shodovali že z nich přes jejich preciznost poněkud překvapivě čišel chlad. Nu, a bicman Lenny White se po odchodu ze skupiny specializoval na sci-fistický P-funk „parlamentního“ a „funkadelického“ typu (např. LP „Lenny White Presents Adventures Of Astral Pirates“, 1978, např. „Theme For Astral Pirates“, „Mandarín Warriors“, „Revelation“, „Remembering“).

Dvojice Airto Moreira (perc, ds, voc) a Flora Purim (voc) se spojila v kapele Airto, která patřila společně se Santanou k nejinvenčnějším souborům, věnujícím se fúzi jazz-rocku a latinsko-americké hudby. Na jejich deskách se objevovali jak Corea, tak Clarke, nebo třeba George Duke. Zkuste studiovky jako „Seeds On The Ground“ (1971, např. „The Branches Of The Rose Tree“, „Wind“, „I Walked“, „Moon Dreams“, „Jive Talking“), „Free“ (1972, např. „Return To Forever“, „Flora´s Song“, „Creek /Ariolo/“, „Lucky Southern“) „Fingers“ (1973, např. „San Francisco River“, „Romance Of Death“, „Parana“, „Tombo in 7/4“) či „Virgin Land“ (1974, např. „Hot Sand“, „Musikana“, „Stanley´s Tune“, „Lydian Riff“, „Virgin Land“) nebo desku „Deodato/Airto In Concert“ (1974). Flora Purim v té době vydala několik slušných alb jako např. „Butterfly Dreams“ (1973, např. „Dr. Jive“, „Love Reborn“, „Light As A Feather“) nebo „Stories To Tell“ (1974, např. „Search For Peace“, „Silver Sword“, „Insensatez“). 

Dalším z Davisovy družiny „čubčího lektvaru“ byl bubeník Tony Williams, který založil svojí partu The Tony Williams Lifetime. V ní hrál ještě před „mahavišnovcami“ rychloprstý kytarista J. McLaughlin, klávesy drtil Larry Young a objevil se tu i creamovský mistr basů Jack Bruce. Jako jedna z mála jazzrockáren se skupina nebránila zpěvu. Za poslech rozhodně stojí desky „Emergency!“ a „Turn It Over“, plné hlasitého soundu, míchajícího rock, jazz a blues, obě z období 1969-1970. Ze známých skladeb tohoto období uveďme např. „Emergency“, „Beyond Games“, „Vashkar“, „Spectrum“, „To Whom It May Concern-Us“, „Right On“, „Vuelta Abajo“. Poté se různě měnily sestavy, až se chytla albem „Believe It“ ta s Allanem Holdsworthem (g, ex-Tempest, ex-Soft Machine), Alanem Pasquou (ks) a Tony Newtonem (bg) (1975, např. „Snake Oil“, „Fred“, „Proto-Cosmos“, „Red Alert“, „Mr.Spock“). 

Klávesista Larry Young se pohyboval na scéně od začátku šedesátých let – tehdy točil čistě jazzová alba. Po zkušenosti s Davisem a jeho „čubčím lektvarem“, a po klávesení u Tonyho Williamse, i on vydával během sedmdesátek jazz-rocková a  jazz-fusion alba. Jako třeba „Lawrence Of Newark“ (1973, např. „Sunshine Fly Away“, „Khalid Of Space, Pt. 2: Welcome“, „Hello Your Quietness /Islands/)“), „Fuel“ (1975, např. „Fuel For The Fire“, „I Ching /Book Of Changes/“, „Turn Off The Lights“, „H + J = B /Hustle + Jan  = Bread/“) a odlehčenější „Spaceball“, (1976, např. „Message From Mars“, Startripper“, „Sticky Wicket“, „Flytime“). Všestranný kytarista Allan Holdsworth pak v rámci jazz-rocku fusion natočil v seventies své jediné autorské album „Velvet Darkness“ (1976, např. „Wish“, „Velvet Darkness“, „Karzie Kay“, „Good Clean Filth“).

Dalším britským excelentním hráčem byl free-jazzový saxofonista John Surman. Ten mohl s kýmkoli cokoli. V roce 1970 natočil album plné divokých instrumentací s názvem „How Many Clouds Can You See?” (např. „Event”, „How Many Clouds Can You See?“, „Galata Bridge“, „Premonition“). Kytarista John McLaughlin na konci sixties debutoval výbornou deskou „Extrapolation“, na níž s ním jako host vystoupil právě saxofonista John Surman (1969, např. „Extrapolation“, „Pete The Poet“, „It´s Funny“, „Arjen´s Bag“, „This Is For Us To Share“), přičemž spolupráce pokračovala i na poněkud méně ceněné dvojce „Where Fortune Smiles“ (1970, např. „Glancing Backwards“, „New Place, Old Place“). V tom samém roce ovšem natočil s některými muzikanty (Cobham, Goodman) svého budoucího stěžejního tělesa (kdo neuhodne, bude uškrcen strunou E) další kvalitní album prodchnuté indickými vlivy „My Goal´s Beyond“ (1970, mj. „Hearts And Flowers“, „Peace One“, „Peace Two“, „Follow Your Heart“). No, a pak už…

Asi nejproslulejší jazz rockovou skupinou 70. let (a je to tady) se stali The Mahavishnu Orchestra. Soubor tvořila opět slavná jména z celého světa: vedoucím byl výše zmíněný „nejrychlejší“ jazz-rockový kytarista, Angličan John McLaughlin, prošlý školou třeba u Grahama Bonda nebo M. Davise, dále v ní působili ďábelský bubeník Billy Cobham, Američan narozený v Panamě, český klávesista Jan Hammer Jr., americký houslista Jerry Goodman (ex-The Flock) a irský baskytarista Rick Laird (ex-Brian Auger Trinity). Hudba mahavišnovcov v sobě spojovala fascinující instrumentální vybroušenost s kompoziční složitostí a měla téměř meditativní charakter. Však také název kapely pochází od indického mystika Sri Chimnoye u něhož McLaughlin studoval indickou filosofii.

Jmenovaná první sestava natočila vynikající alba „The Inner Mounting Flame“ (1972, např. skladby „Vital Transformation“, „Meeting Of The Spirits“, „Dawn“, „The Dance Of Maya“, „A Lotus On Irish Streams“), „Birds Of Fire“ (1973, např. „Birds Of Fire“, „Hope“, „Resolution“, „One Word“, „Miles Beyond“) a živák z roku 1973 „Between Nothingness and Eternity“ (1974). Na něm kapela předvádí věci z nové studiovky, která ovšem ve své době nevyšla – hudebníci byli totiž v tom čase ve při. McLaughlinovo ego po celou existenci MA mocně nabobtnávalo: cítil se být bohem vyvoleným hudebníkem, jenž píše dějiny – a kdyby to holt nevyšlo, tak se pro jistotu podepisoval pod skladby, které v podstatě dělali všichni dohromady. Došlo k zákonitému rozchodu. Deska pod názvem „The Lost Trident Sessions“ vyšla až v době millenia a pod skladbami jsou podepsáni už jednotliví hudebníci (skladby jako „I Wonder“, „Trilogy“, „Sister Andrea“).

McLaughlin po rozpadu prvního obsazení TMO jemně změnil styl, když začal míchat jazz-rock s prvky vážné hudby a rock-impresionismu. Některé ze skladeb by klidně mohly sloužit jako filmová muzika. V tomto duchu natočil dvě patetické (a opět výborné) desky s druhou sestavou, v níž figuroval zappovský houslista Jean-Luc Ponty, a dalšími v základu byli Ralphe Armstrong (bg), Narada Michael Walden (ds) a Gayle Moran (voc). Zkuste tedy alba „Apocalypse“ (1974 s ponurou „Vision Is A Naked Sword“, dále např. „Power Of Love“, „Smile Of The Beyond“, „Hymn To Him“) a „Vision Of Emerald Beyond“ (1975, např. „Lila´s Dance“, „Faith“, „Be Happy“, „Eternity´s Breath“, „Cosmic Strut“). Poté John zúžil sestavu MO na čtyři členy (byl v ní mj. také mladý klávesista Stu Goldberg) a natočil v podstatě art-rockovou desku s prvky funku, nazvanou „Inner Worlds“ (1976, např. „Miles Out“, „In My Life“, „Gita“, „The Way Of The Pilgrim“, „Lotus Feet“).

Když se rozešla i třetí sestava The Mahavishnu Orchestra, McLaughlin opět začal nahlížet směrem na Východ. Soustředil se na svůj další jazz-rockově meditativní projekt Shakti, v němž se zaměřoval na fúzi evropské a indické hudby. Kapela světu představila výborného houslistu Lakhsmi Shankara. Jako takový orientační bod dobře poslouží koncertní deska „Shakti With John McLaughlin“ (1976, např. „Joy“, „Lotus Feet“). Poté John McLaughlin opět kejtru zapojil do elektriky, přibral k hostování skoro všechny hudebníky, o nichž v této kapitole byla nebo bude řeč, a vzniklo LP „Electric Guitarist“, klasický příklad klasického jazz-rocku-fusion (1978, např. „New York On My Heart“, „Friendsship“, „Are You The One? Are You The One?“, „Phenomen Compulsion“). „Elektrický kytarista“ měl ovšem své sny, které zvěčnil na desce „Electric Dreams“ (1979, např. „Miles Davis“, „Guardian Angels“, „Love And Understanding“, „The Unknown Dissident“). No, a nelze nezmínit ani McLaughlinovo úspěšné spojení s kytaristy A. DiMeolou a P. De Lucíou v projektu Trio („Friday Night In San Francisco“, 1981, výše).

I ostatní muzikanti z The Mahavishnu Orchestra se dobře uplatňovali v samostatných projektech – patří mezi ně například společné desky Jeffa Becka a Jana Hammera, Hammera & Goodmana jakož i alba Billyho Cobhama a Jeana-Luca Pontyho. Brilantní francouzský houslista Jean-Luc Ponty natáčel už na konci sixties s Frankem Zappou, později s George Dukem (viz. LP „Jean-Luc Ponty Experience With The George Duke Trio“, 1969). Často při hře na své modré housle využíval různých elektronických efektů (například zvukové zkreslovače, delaye a echa), takže výsledek mnohdy zněl opravdu velmi… kosmicky. Samotné skladby stály někde na hranici mezi jazz a progressive rockem. Po rozpadu Mahavishnu Orchestra nahrál několik desek, z nichž za nejlepší bývají považovány „Upon The Wings Of Music“ (1975, např. „Upon The Wings Of Music“, „Echoes Of The Future“, „Fight For Life“), „Imaginary Voyage“ (1976, mj. 20minutová skladba „Imaginary Voyage Suite“, dále např. „The Gardens Of Babylon“, „Wandering On The Milky Way“, „Tarantula“), „Enigmatic Ocean“ (1977, např. suita „Enigmatic Ocean“, dále mj. „Mirage“, „Nostalgic Lady“) a „Cosmic Messenger“ (1978, např. „Cosmic Messenger“, „Ethereal Mood“, „Egocentric Molecules“ „I Only Feel Good With You“, „Fake Paradise“). 

Barbarský bubeník Billy Cobham zažil nejlepší období v letech 1974 - 76, kdy natočil svoje nejfantastičtější věci (jazz-rock, funk, africká hudba), které můžeme slyšet na albech Spectrum“ (1973, např. „Stratus“, „To The Women In My Life/Le Lis“, „Red Baron“, „Quadrant 4“), „Crosswinds“ (1974, např. „Spanish Moss“, „Savannah The Serene“, „Flash Food“, „The Pleasant Pheasant“, „Crosswind“), „Total Eclipse“ (1974, např. „Solarization“, „Sea Of Tranquillity“, „Lunarputians“, „Total Eclipse“) a živáku „Shabazz“ (1975, „Shabazz“, „Red Baron“).  Vyloženě funková deska „A Funky Thide Of Sings“, byť ji kritika nemusela („náběh ke komerci“ atd.), šlape opravdu velmi dobře (1975, např. „A Funky Thide Of Sings“, „Light At The End Of The Tunnel“, „Panhandler“, „Sorcery“). A funk (a rock) mají v sobě i alba „Magic“ (1977, např. „On A Magic Carpet Ride“, „Leaward Winds“, „Magic – Reflection In The Clouds – Magic Recapitulation“)  a „Inner Conflicts“ (1978, např. „Muffin Talks Back“, „Nickels And Dimes“, „El Barrio“). Výborná je i Cobhamova live deska společně se zappovským klávesistou a vokalistou George Dukem „Live On Tour In Europe“ (1976).

S bubeníkem Cobhamem je spojen i bostonský kytarista John Abercrombie, který samostatně natočil výbornou LP „Timeless“ (1975, , např. „Lungs“, „Timeless“, „Love Song“, „Red And Orange“), známé je i album „Arcade“ (1978, např. „Arcade“, „Nightlake“ „Paramour“, „Neptune“). Díky desce „Timeless“, na níž hrál i klávesista Jan Hammer se opět ocitáme zpět u „mahavišnovcov“. Honza se podílel na několika velmi zajímavých albech: s Jerry Goodmanem natočil odpichovou desku „Like Children“ (1974, mj. „Earth /Still Our Only Home/“, „No Fear“, „Full Moon Boogie“), na níž uplatnil prvky vážné hudby a středoevropské folklórní vlivy (skladba „Country And Eastern Music“). Tuto fúzi připomněl Hammer i na samostatném albu „The First Seven Days“ (1975, např. „Darkness / Earth In Search Of A Sun“, Oceans And Continents“, „The Seventh Day“) a její vlivy se objevují i na další desce „Oh Yeah?“ (1976, např. „Magical Dog“, „Bambu Forest“, „Red And Orange“, „Evolve“). Na výborném LP „Melodies“ se Hammer vnořuje do jakéhosi divného nafunklého pop-rocku (1977, např. „Too Much To Love“, „Peaceful Sundown“, „Window Of Love“, „Just For Fun“, „Who Are They?“, „Your Love“). Hodně rockově zato zní „Jeff Beck With The Jan Hammer Group Live“ (1977, např. „Freeway Jam“, „Earth /Still Our Only Home“/, „Full Moon Boogie“, „Darkness/Earth In Search Of A Sun“, „Blue Wind“) s proslaveným „osamělým rváčem sólové kytary“ Jeffem Beckem (viz. Yardbirds, Jeff Beck Group). Naopak dost synteticky s výraznou rytmikou „vyzerá“ společná deska Hammera s perkusistou Davidem Earle Johnsonem („Time Is Free“, 1978, např. „Grandma´s House“, „Time Is Free“, „Ramtide“, „Juice Harp“).

Abercrombiem a Hammerem (a samozřejmě s M. Davisem – jak jinak) je spojen i bubeník, klávesista a vibrafonista Jack DeJohnette. Ten po působení v „post-davisovském“ jazz-rocku Compost (LP „Compost /Take Off Your Body/“, 1971, skladby „Sweet Berry Wine“, „Funky Feet“, „Take Off Your Body“, „Thinkin´“) vymyslel projekt Directions, ve kterém působil i John Abercrombie (g), a s nímž vydal dvě alba „Untitled“ (1976, např. „Flying Spirits“, „Morning Star“, „The Vikings Are Coming“) a „New Rags“ (1977, „Minya´s The Moloch“, „New Rags“), přičemž projekt pak změnil v New Directions (J.DeJohnette-J.Abercrombie-L.Bowie-E.Gomez) a s ním natočil LP… „New Directions“ (1978, např. „Bayou Fever“, „One Handed Woman“, „Dream Stalker“). Klávesista, pianista a skladatel Ramsey Lewis z Chicaga hrával a vydával LP už od konce 50.let a v půli sixties měl valivý hitík „In ´The´ Crowd“ (1965). Protože šel s dobou, načmuchal samozřejmě na přelomu 60. a 70.let  i novou jazz-rockovou fúzi, kterou se rozhodl pojmout k publiku poněkud vstřícnější formou – tzn. že ji hodně házel do funku a občas ve skladbách zazněl i zpěv. Obecně se tvrdí, že jeho nejlepším albem je v tomto ohledu „Sun Goddess“ (1974, např. „Sun Goddess“, „Jungle Strut“, „Hot Dawgit“, Gemini Rising“ plus cover „Living For The City“, pův. od Stevie Wondera), na němž spolupracoval s bratry Verdinem a Mauricem Whiteovými nebo s Philipem Baileym, takto členy EW&F. Ještě pár skladeb z té doby: „Kuranta Mapenzi“, „What It Is!“, „Juaacklyn“, „Can´t Function“, „Aufu Oodu“, „Salongo“.

Výborný bělošský saxofonista a flétnista David Sanborn ze Saint Louis byl v podstatě nájemným hráčem, v průběhu 60. a 70. let muzicíroval prakticky s kdekým, kdo něco znamenal (na konci sixties s Paulem Butterfieldem, později se Steve Wonderem, s bratry Breckerovými, Bowiem, McLaughlinem, Pastoriem), a samostatně se prosadil až v 80. letech. Přesto i v seventies natočil několik desek ve stylu jazz rock-fusion-soul-funk-latina, přičemž nejznámější z nich je eponymní album „David Sandborn“ na němž mu zahrál mj. i kytarista Hiram Bullock (1976, např skladby „Smile“, „Indio“, „7th Ave.“, Herbs“„). Z dalších LP bych uvedl ještě komerčněji pojaté „Promise Me The Moon“ (1977, např. „We Fool Ourselves“, „The Legend Of Cheops“, „The Rev.“, „Promise Me The Moon“), dále „Heart To Heart“ (1978, např. „Theme From Love Is Not Enough“, „Heba“, „Lotus Blossom“, Solo“) a song  „Hideaway“ (1979), nejspíš ovlivněný weather-reportovským „birdlandem“.

Nu, a vraťme se zase ke Cobhamovi – v jeho doprovodné kapele působili Mike a Randy Breckerové, oba hráči na dechové nástroje. V polovině dekády se osamostatnili a pod hlavičkou Brecker Brothers vydali několik alb, v nichž míchali jazz-rock a funk s prvky hard rocku. Za ty nářezy, co předváděli, by klidně mohli být i ve škatuli p-funku. Doporučují se alba „Back To Back“ (1975, např. „Night Flight“, „If You Wanna Boogie…Forget It“, „Slick Stuff“) a zejména „Heavy Metal Be Bop“ (1978, např. „East River“, „Sponge“, „Funky Sea, Funky Dew“, „Some Skunk Funk“, „Inside Out“), z dalších známých skladeb bych ještě uvedl třeba „Tabula Rasa“ a „Straphangin´“. Sežeňte si, neváhejte… S Cobhamem spolupracoval i kytarista John Scofield, který se začal samostatně prosazovat až od konce 70. let a to třeba s LP „Who´s Who“ (1979, např. „Cassidae“, „Who´s Who?“) či lepším, koncertním „Out Like A Light“ (1981, např. „Holidays“, „Miss Directions“, „Last Week“). Nejlepším albem z té doby je živá deska „Shinola“ (1981, např. „Yawn“, „Shinola“, „Dr. Jackle“) s hostujícím baskytaristou Steve Swallowem a bicmanem Adamem Nussbaumem.

A pak je zde ještě jeden muzikant, který hrával s Milesem Davisem, a svojí hudbou hodně ovlivnil celá sedmdesátá léta – byl jím pianista Herbie Hancock. Po čistě jazzových sixties, z nichž vyniká deska „Empyrean Isles“ (1964, např. „One Finger Snap“, The Egg“, včetně songu „Cantaloupe Island“, který v 90.letech proslavili Us3) a psaní filmové muziky (mj. napsal hudbu k Antonioniho „Zvětšenině“) se na začátku 70. let zaměřil na elektrickou fúzi jazzu, rocku a etna. Se svým sextetem natočil solidní desku „Fat Albert Rotunda“ (1969, např. „Tell Me A Bedtime Story“, „Oh! Oh! Here He Comes“, „Fat Albert Rotunda“), ale zejména významnou desku „Mwandishi“ (1971, skladby „Wandering Spirit Song“, „Ostinato /Suite For Angela/“, „You´ll Know When You Get There“).

Poté se stal experimentátorem na poli neustále se rozvíjející hudební techniky (analogové klávesy, krabičky). Už třeba elpí „Crossings“, jak už z názvu vyplývá, bylo skloubením jazz rocku, vesmírných zvuků rock impresionismu a kmenových rytmů (1971, skladby „Quasar“, „Water Torture“, „Sleeping Giant“). V podobném duchu se nese i „bitches-brewovská“ deska „Sextant“ (1972, skladby „Hidden Shadows“, „Hornets“, „Rain Dance“). Fenomenální úspěch pak mělo album „Headhunters“ z roku 1973 (např. „Chameleon“, „Watermelon Man“, „Sly“), které se nechalo inspirovat v té době stoupajícím vlivem funku a právě se rodícím diskem. Nebyl to ale onen živočišný „sex, krev a pot“ funk, jednalo se spíše o ten typ chladného „kosmického“, odosobněného funku - to je částečně slyšet na i dalším LP  „Thurst“ (1974, např. „Actual Proof“, „Palm Grease“, „Spank-A-Lee“). Na následujících LP  jakoby HH váhal, zda jet stále ve funku nebo se vrátit do vod klidné (i tvrdší) jazz-fusion: jde desky „Man-Child“ (1975, např. „Sun Touch“, „The Traitor“, „Bubbles“, „Heartbeat“) a „Secrets“ (1976, např. „Spider“, „Swamp Rat“, „Doin´It“, „Gentle Thoughts“, „Sansho Shima“). Nicméně v linii jazz-funk-disco (směrem k větší tanečnosti) vyznívala většina jeho desek z druhé poloviny sedmé dekády. Na některých dokonce pomocí škatule zvané vocoder i zpívá (LP „Sunlight“, 1978, např. „Come Running To Me“, „Sunlight“).  Svým způsobem docela dobře předznamenal to, co se pak dělo v letech osmdesátých a částečně i devadesátých.

Když už mluvíme o Hancockovi – a nyní se trochu odpoutáme od jazz-rockové fúze - zájem o různé druhy etnické (zejména africké a asijské) hudby dal vzniknout určitému podproudu černošského jazzu, pro nějž se vžil pojem new black music. Umělci tohoto směru se programově odkláněli od vlivů bělošské kultury a zaměřovali se na fúzování s etnickými hudebními projevy. Uveďme alespoň několik jmen.

Vizionářský klávesista, skladatel a první opravdový Master Of Ceremony Sun Ra tak trochu předbíhal svou dobu – už v 50. letech používal v jazzu metody, které se později staly módními. Taktéž využíval etnických nástrojů či nástrojů vytvořených samovýrobou. Jazzový publicista Ivo Wasserberger o něm píše v Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby toto: „Jako první programově usiloval o spojení jazzu s transcendentálními myšlenkovými proudy a zároveň jako první uplatnil ve velkoorchestrálním jazzu metodu volné kolektivní improvizace. Originální je také jeho způsob jevištní prezentace (světelné efekty, promítání filmu v pozadí, quasikosmické oblečení, choreografické ztvárnění pohybu hudebníků apod.)“. Jeho skladby měly názvy související se sci-fi, starověkem a tajnými naukami a byly spojením mezi avantgardním jazzem a prvotními kořeny africké kmenové hudby. Tomuto jeho stylu se někdy říkalo „space jazz“. Své skladby nahrával s ansámblem, který nazval Arkestra. Zkuste například alba „Futuristic Sound Of Sun Ra“ (1961, např. „Bassism“, „What´s That“, „Jet Flight“, „Looking Outward“), „Heliocentric Worlds Of Sun Ra“ (1965, např. „Outer Nothingness“, „Nebulae“, „Of Heavenly Things“) a „Heliocentric Worlds Of Sun Ra, Vol. 2“ (1966, např. „The Sun Myth“). Ze 70. let bych uvedl jeho alba „Space Is The Place“ (1972, např. „Space Is The Place“, „Images“, „Sea Of Sounds“, „Rocket Number Nine“) a „Lanquidity“ (1978, např. „Lanquidity“, „Where Pathways Meet“, „Twin Stars Of Thence“, „There Are Other Worlds /They Have Not Told You Of/“).

 

Ke kořenům mířili také Art Ensemble Of Chicago (Lester Bowie – tp, Joseph Jarman – voc, sax, perc, Ross Mitchell – sax, perc, Malachi Favors Maghostus – b, perc, Famoudou Don Moye – ds, perc). Tvořili základní těleso jazzové avantgardy 70. let a od kritiků získali přízvisko „Great Black Music“. Spojovali akustický jazz s etnickou muzikou různých oblastí (nejvíce Afrika a Karibik) a navíc vystupovali nalíčeni a oblečeni jako kmenoví bojovníci při nějakém magickém rituálu. Však také jejich hudba magií přímo oplývala, zároveň ale byla i veselá a čišel z ní životní optimismus. AEOCh používali původní „dřevěné“ nástroje, ať už dechové, nebo perkusivní. Snad také z tohoto důvodu dost nesnášeli muziku z mašin, naflákaných elektronickými pazvuky, tak jak se jí snažil pomocí disko-funku propagovat právě Hancock. Zkuste desky „Tutankhamun“ (1969, např. „The Ninth Room“), „People In Sorrow“ (1970, jediná skladba „People In Sorrow“), „Les Stances A Sophie“ (1970, se zpěvačkou Fontellou Bass, např. skladby „Theme De Celine“, „Proverbes“, „Theme De YoYo“), „Phase One“ (1971, dvě skladby „Ohnedaruth“, „Lebert Aaly“), „Nice Guys“ (1978, např. „Ja“, „597-59“), „Full Force“ (1980, např. „Charlie M“, „Old Time Southside Street Dance“) a živák „Urban Bushmen“ (1982, např. „New York Is Full Of Lonely People“, „Ancestral Meditation“, „Uncle“).

Spojení rocku, jazzu, funku, popu, reggae a africké hudby naplňovala ve své radostné muzice ghansko-nigerijsko-karibská Osibisa založená v Londýně a vedená ghanským flétnistou a perkusistou Teddy Oseiem. Ten žil v metropoli na Temži už od roku 1962, neboť tu díky stipendiu od ghanské vlády studoval hudbu. Když pak za ním na konci šedesátých let dorazili jeho bývalí spoluhráči z kapely The Star Gazers, kterou měl doma v Ghaně, a začali spolu znova muzicírovat, dohodli se, že založí kapelu i v Londýně. Nazvali ji Osibisa, což vysvětlovali jako „křižující se rytmy, které explodují ve štěstí“, ale všeobecně se má za to, že je to synonymum pro ghanský hudební subžánr zvaný highlife. Dnes by byla kapela zařazena do škatulky world misic. V prvních letech působila v obsazení: Tedy Osei (fl, sax, perc, voc), Solomon „Sol“ Amarfio (ds), Wendell Richardson (g, voc), Mac Tontoh (tp, voc), Spartacus R (vl. jm. Roy Bedeau – bg, perc), Robert Bailey (ks, perc. voc) a Loughty Lasisi Amao (sax, congos, perc). 

Za poslech rozhodně stojí první album „Osibisa“ (1971, např. „Music For Gong Gong“, „Ayiko Baya“, „Oranges“, „The Down“, „Think About People“), dvojka „Woyaya“ (1971, např. „Woyaya“, „Beautiful Seven“, „Y Sharp“, „Survival“, „Rabiatu“) a částečně i třetí deska „Head“ (1972, např. „Wango Wango“, „So So Mi La So“, „Sweet Sounds“). Po tomto LP se obsazení kapely začalo jemně měnit: z původní sestavy v podstatě zůstalo jen trio Osei-Amarfio-Tontoh, po nějakém čase se ale zase původní hudebníci (včetně Richardsona) vraceli zpět. Deska „Osibirock“ (1974) je jakousi reflexí černých muzikantů na soudobý rock – použili některé jeho prvky, ale v podstatě zůstali sví (skladby „Why“, „We Belong“, „Komfo /High Priest/“, „Home Affairs“). Komerčně nejúspěšnější deskou je „Welcome Home“ (1975,  hit „Sunshine Day“, dále např. „Welcome Home“, „Chooboi /Heave Ho!/“, a Do It /Like It Is/“) ze skladeb pak kromě „slunečného dne“ pop-funkové písničky „We Belong“, „Komfo /High Priest/“, „Dance The Body Music“ , „Flying Bird“ nebo „Celebration“. V roce 1976 měla Osibisa malý hitík ve skladbe „The Warrior“. Od osmdesátých let kapela působila hodně doma v Ghaně. Z té doby ovšem pochází koncertní videozáznam „Osibisa Live At The Marquee“ (1983), nahraný v Londýně. 

Jihoafrický trumpetista a zpěvák Hugh Masekela je znám třemi věcmi - svým manželstvím se zpěvačkou Miriam Makeba, nesmiřitelnému postoji vůči apartheidu, a přezdívkou „father of South African Jazz“. Ale už jen pamětníci a odborníci vědí, že si zahrál i na slavném festivalu v americkém Monterey. V té době, ve druhé půli šedesátých let se totiž prosadil v USA instrumentálním singlem „Up-Up And Away“ (1967), jinak melodií od The 5th Dimension, a o rok později měl dokonce singlovou jedničku v instrumentálce „Grazing In The Grass“.  A v devětašedesátém se vešla do hitparády i skladba „Riot“. Jeho nejznámější velkou deskou je ta na pomezí jazz-rocku, afro-popu a vážné hudby, která dostalo název „Home Is Where The Music Is“ (1972, např. „Part Of A Whole“, „Minawa“, „The Big Apple“, „Unhome“, „Maesha“). 

Jazz, funk, rock a africký pop, zvaný „makossa music“ míchal na svých nahrávkách kamerunský multiinstrumentalista Manu Dibango. Později ještě přibral i vlivy reggae, když spolupracoval s dvojicí Sly & Robbie. Jeho nejznámějším počinem je instrumentálka „Soul Makossa“ z počátku 70. let, z dalších známých skladeb tohoto období je třeba uvést „Hot Chicken“, „New Bell“, „Dikalo“, „Soul Machine“, „Sun Explosion“, „Sunday Morning“, Je Veux Etre Noir“ a také LP „Africadelic“ (1973, např. „Africadelic“, „African Carneval“, „The Panther“, „Wa-wa“). Anebo si určitě sežeňte nějakou best-ofku např. „African Soul“, je to fakt nádherná, prozářená muzika. V 70.letech a částečně v 80.letech působila v Senegalu Orchestra Baobab s tožským kytaristou Barthélémy Attisso, která ve své hudbě kloubila kubánskou hudbu s jazzem  a afropopem. Ze sedmé dekády se zachovalo několik vzácných desek, nejnámější je výběrové album „Pirates Choice“ (1982, např. „Utrus Horsas“, „Toumaranke“, „Soldadi“, „Corumba“). A až v roce 1992 vyšel záznam z Pařížských sesionů kapely v roce 1978 (např. „Tante Marie“, „Son de Llama“, „On Verra Ca“, „El Fuego“, „Sibam“). 

Codona se zase jmenoval projekt trumpetisty Dona Cherryho, sitaristy a perkusisty Collina Walcotta a zpěváka a perkusisty Nana Vasconcelose - i když oni spíše africkou (a orientální) hudbu jemně obtesávali do jazzové podoby. Pusťte si alba „Codona“ (1978, např. „Codona“, „New Light“, „Like That Of Sky“) a „Codona 2“ (1980, např. „Drip Dry“, „Malinye“, „Que Faser“). Ještě před Cherrym se lidovou hudbou Afriky (od Angoly, přes Dahome až k Sahaře) a jejím přenesením do jazzu zabýval hráč na dechové nástroje Clifford Thornton. Muziku hodně stavěl na perkusích a kritici o jeho kvintetu napsali, že hraje „African Beat“. Z alb dejte např. „The Panther & The Lash“ (1971, např. „El Fath“, „Right On“, „Huey Is Free“) nebo „The Gardens Of Harlem“ (1975, např. „Ogún Bára“, „O Desayo“, „Ain Salah“).

Významně se do fúze různých druhů černé hudby zapsal i newyorský (původně čistě bluesový) zpěvák a kytarista Taj Mahal a to zejména svoji deskou „Mo´ Roots“ (1974, např. tradicionál „Blackjack Davey“, dále např. „Cajun Waltz“, „Johnny To Bad“), která je směsí blues, funku, reggae a africké etnické muziky. Podobné věci se odehrávají i na komerčněji pojatém albu „Satisfied´N Tickled Too“ (1976, hitík „Satisfied´N Tickled Too“, dále např. „Baby Love“, „New E-Z Rider Blues“). Z New Jersey pocházel další černošský kytarista Ivan „Boogaloo Joe“ Jones, jenž se pohyboval v oblasti blues-jazz-funk. Většina jeho desek byla instrumentálních. Připomeňme si „Black Whip“ (1973, např. „Freak Off“, „Black Whip“, „Crank Me Up“) a „Sweetback“ (1975, např. „Confusion“, „Sweetback“, „Have You Ever Been Mellow“). Z typově podobných „groove“ skladeb se později na konci 80.let zrodil acid jazz.

 

Mladý černošský „hendrixovský“ kytarista Reggie Lucas měl pro většinu publicistů nálepku „ten, který hrával (a výborně) s Milesem Davisem“. A je to pravda, on byl v podstatě vždycky spíše sidemanem, než nějakým egomaniakem nebo osamělým střelcem. I to je možná důvod, proč natočil jen jediné (a průměrné) sólové album „Survival Themes“ (1978, např. „Electric Refflections“, „The Barefoot Song“, „Slewfoot“). Černošský kytarista Earl Klugh z Detroitu využíval zejména akustického nástroje, na nějž byl opravdu machr. Prezentoval se muzikou, které se později začalo říkat smooth jazz, přičemž hodně využíval prvků folku a  latiny.V kapele měl vždy dobré instrumentalisty (např. Louise Johnsona, Lee Ritenoura j.h.). Velmi dobře hodnocen byl už jeho debut, nazvaný prostě „Earl Klugh“ (1976, např. „Could It Be I´m Falling In Love“, „Los Manos De Duego“, „Wind And The Sea“, „Vonetta“  plus cover „Waltz For Debby“, pův. od Billa Evanse). Z dalších – již průměrnějších alb to byla třeba „Living Inside Your Love“ (1976., např. „Felicia“, „Living Inside Your Love“, „The April Fools“), „Finger Paintings“ (1977, např. „Dance With Me“, „Catherine“, „Summer Song“), „Magic In Your Eyes“ (1978, např. „Magic In Your Eyes“, „Alicia“, „Julie“, „Cry A Little While“). Doporučuji poslech s milou dívkou, kdesi u vínka včetně v dálce za horizontem zapadajícího slunce. Velmi hladivé a elegantní. Bohužel často velmi podobné.

O prvcích indické hudby už byla řeč v souvislosti se Shakti, zmiňme tedy také vdovu po „Big Johnovi“ multiinstrumentalistku (hlavně piano a harfa) Alici Coltrane. Ona se zabývala takovou tou kosmickou jazz fusion s výrazným vlivem vážné (filmové?) hudby, kde už je ale psychedelii a „Indii“ možné zachytit - to je slyšet třeba na deskách „Journey In Satchidananda“ (1970, např. „Shiva-Loka“, „Stopover Bombay“, „Journey In Satchidananda“), „Universal Consciousness“ (1972, např. „Hare Krishna“, „Sita Ram“, „The Ankh Of Amen-Ra“), „World Galaxy“ (1972, např. „My Favorite Things“, „Galaxy In Turiya“, „Galaxy In Satchidananda“), „Lord Of Lords“ (1973, např. „Excerpts From The Firebird“, „Sri Rama Ohnedaruth“, „Going Home“) a „Eternity“ (1975, např. „Los Caballos“, „Morning Worship“, „Wisdom Eye“). Indické vlivy jsou nejvýraznější na albech „Radha Krsna Nama Sankirtana“ (1976, např. „Ganesha“, „Om Namah Sivaya“, „Govinda Jai Jai“) a „Transcedence“ (1977, skladby jako „Vrindavana Sanchara“, „Sivaya“, „Sri Nrsimha“). Stejně tak je třeba v rámci vlivů indické hudby uvést mladého klávesistu Stu Goldberga, prodšedšího školou u McLaughlina, který se spojil s kytaristou Larry Coryellem a houslistou a hráčem na indickou harfu L. Subramaniamem a společně natočili desku „Solos: Duos-Trio“ (1978, např. „Vrindavran“, „Solar Wind“).

V této souvislosti připomeňme i newyorského kytaristu Larry Coryella, který začínal už na konci 60. let s psychedelickým rockem s bluesovými a jazzovými názvuky jako třeba na albu „Coryell“ (1969, např. „The Jam With Albert“, „Sex“, „Elementary Guitar Solo #5“, „Morning Sickness“). Později už se jednalo o jazz rock a fusion: připomeňme elpíčka „Spaces“ (1973, např. „Spaces“, „Chris“, „Wrong Is Right“) a „Barefoot Boy“ (1971, tři skladby „The Great Escape“, „Call To The Higher Consciousness“, „Gypsy Queen“) anebo ještě lépe desku „Introducing The Eleventh House With Larry Coryell“ (1974, např. „Birdfingers“, „Low-Lee-Tah“, „Adam Smasher“, „Yin“, „Ism-Ejercicio“) - tu natočil se svým uskupením The Eleventh House, ve kterém se objevili mj. Alphonse Mouzon (ds, ex-Weather Report), John Lee (bg) nebo Mike Mandel (ks). V tomto ohledu je chválena i druhá studiovka kapely s názvem „Level One“ (1975, např. „Level One“, „Suite“, „Nyctaphobia“, „Struttin´ With Sunshine“, That´s The Joint“). Z dalších samostatných Coryellových alb lze zmínit akustické „The Restful Mind“ (1975, mj. „The Restful Mind“, „Julie La Belle“ plus „Improvisation On Robert de Visee´s Sarabande” včetně Ravelova „Pavane For A Dead Princess“).

Larry Coryell vytvořil výborné duety i s brilantním anglickým kytaristou Philipem Catherine jako třeba na albech „Twin House“ (1976, např. „Airpower“, „Ms. Julie“, „Gloryell“, „Home Comings“, „Twice A Week“) a „Splendid“ (1978, např. „One Plus Two Blues“, „Snowshadows“, „Transvested Express“), která jsou fúzí jazzu, blues a brazilské hudby. Catherine natočil i některé samostatné desky, jmenujme třeba „September Man“ (1975, např. „Nairam“, „T.P.C.“, „Monday 13“, „The Beginning“) nebo „Babel“ (mj. „Babel“, „Philip Á Paris“, „Riverbop“). 

Spolupracovník McLaughlina, indický houslista Lakshminarayana Shankar v roce 1980 natočil ceněné, etnickou hudbou nabité album „Who´s To Know“ (2 skladby „Ragam-Tanam-Pallavi“, „Nanda Nadamadum Tillai Sankara“). Etnické prvky, názvuky rock-impresionismu, ale také art-rockový pathos a funkový tah na bránu jsou přítomny i v syntezátorovém jazz rocku japonského bubeníka a klávesisty Stomu Yamash´ty a jeho studiového projektu Go s deskami „Go“ (1976, např. „Nature“, „Stellar“, „Crossing The Line“, „Man Of Leo“, „Time Is Here“), a „Go Too“ (1977, např. „Madness“, „Wheels Of Fortune“, „Mysteries Of Love“, „Beauty“). Předtím vydal ceněné esoterické album „Freedom Is Frightening“ (1973, např. Wind Worlds“, „Freedom Is Frightening“, „Rolling Nuns“). Je fakt, že občas by Yamash´tu bylo možné upíchnout i ve škatuli rock impresionismu, někde u Kitara  nebo Schulzeho  (však si také druhý jmenovaný na obou LP výrazně hrábl do kláves).

Všem možným škatulkám se vymykala americká skupina Oregon, team multiinstrumentalistů vedený kytaristou a klávesistou Ralphem Townerem; dále v ní ještě působili Glenn Moore (b, ks), Paul McCandless (fl, sax, ob) a Collin Walcott (perc, tabla, sitar). Čtveřice se mohla uvést elpím „Our First Record“ už v roce 1970, ale vydavatelská firma se tak nějak zdekovala, takže album vyšlo až o deset let později (skladby jako např. „Canyon Song“, „Japan/Charles St. Melancholy“, „Recuerdos“). Kritici o tvorbě souboru hovořili jako o absolutní fúzi nebo o „globální hudbě“ – prolínaly se tu vlivy akustického jazzu, rocku, evropské hudby i hudby orientální. Všechny desky Oregonu mají když ne vysokou, tak aspoň nadprůměrnou kvalitu, uveďme např. „Music Of Another Present Era“ (1973, např. „North Star“, „Sail“, „The Silence Of A Candle“), „Distant Hills“ (1974, např. „Canyon Song“, „Aurora“, „Distant Hills“), „Winter Light“ (1974, např. „Marqueritte“, „Tide Pool“, „Rainmaker“, „Witchi-Tai-To“), „Violin“ (1977, se Zbygniewem Seifertem, např. „Serenade“, „Raven´s Wood“), „Out Of The Woods“ (1979, např. „Dance To The Morning Star“, „Waterwheel“, „Witchi-Tai-To“, „Vision Of A Dancer“) či „Moon & Mind“ (1979, např. „Moon & Mind“, „Dust Devil“, „Dunvegan“). Ze známých skladeb uveďme ještě např. songy „Brujo Towner“, „Timeless“, Hungry Heart“, „Yet To Be“, ale Oregon toho udělal tolik zajímavého, že tento výše uvedený výběr berte jenom jako takový vzorek.

Z mladých hudebníků oné doby, kteří se pokoušeli o rozličné fúze, je třeba zmínit například kytaristu Pata Methenyho z Missouri, spojujícího jazz s folkem a rockem. Jestliže McLaughlin slul pověstí toho nejrychlejšího honiče stupnic, Methenymu jeho „zpívající“ kytara sloužila spíše k vyjádření nálad, atmosféry. Takže když si třeba poslechnete skladbu „Lakes“, hned máte chuť se v těch „vlnkách“, čo Pat robí na gitare, pořádně vyráchat. Navíc ještě tato sympatická mánička skvěle ovládala dvanáctistrunku. Zkuste například alba: „Bright Size Life“ (1976, např. „Bright Size Life“, „Unity Village“, „Midwestern Nights Dream“, „Sirabhorn“), „Watercolours“ (1977, např. „Oasis“, „Icefire“, „Lakes“, „River Quay“, „Sea“) a „New Chatauqua“ (1979, např. „New Chautauqua“, „Hermitage“, „Country Poem“, „Fallen Star“). Ve druhé polovině 70. let se Metheny též obklopil stálejší sestavou hudebníků příznačně nazvanou Pat Metheny Group, v níž vynikal zejména brilantní klávesista Lyle Mays. Zde bych vřele doporučil desku „Pat Metheny Group“ (1978, např. „San Lorenzo“, „Phase Dance“, „Jaco“, „April Joy“), ale opět to berte jenom jako výběr, v podstatě lze sáhnout po jakékoli Patově desce z přelomu 70. a 80. let a vězte, že náročné ucho hudebního fandy bude uspokojeno. Více o Pat Methenym v kapitolce o Zasloužilých veteránech.

Dixie Dregs z Augusty (Georgia) vedl kytarista Steve Morse a tudíž je zde brán důraz na kytarovou hru. Dlouhá léta byli Morsemu oporou spoluhráči Andy West (bg, g) a Rod Morgenstein (ds). Muzika DD hbitě poletuje mezi Weather Report, Mahavishnou a Methenym a působí tak nějak …very optimistically. Zkuste elpí „Free Fall“ (1977, např. „Free Fall“, „Holiday“, „Refried Funky Chicken“, „Cruise Control“), „What If“ (1978, např. „Take It Off The Top“, „Ice Cakes“, „What If“, „Night Meets Light“) a „Night Of The Living Dregs“ (1979, skladby „Punk Sandwich“, „Long Slow Distance“, „Night Of The Living Dregs“, „Patchwork“). Fakt slušná „dixielandová spodina“!! Malá perlička – Morse se mnohem později, v 90. letech stal kytaristou Deep Purple.

Ze stejného amerického státu (Georgia) pocházela i kapela Sea Level, kterou vedl ex-člen Allman Brothers Bandu, zpěvák, klávesista a skladatel Chuck Leavell. Však také když se skupina prezentovala zpívanými songy, zněla tak nějak nafunkle, ale „jižansky“, zato instrumentální skladby se nesly v duchu lehčího jazz-rocku. Kromě  Leavella v SL působili třeba Randall Bramblett (ks, sx, voc), Davis Causey (g, bvoc) nebo „almaní“ Lamar Williams (bg). Zkuste alba „Sea Level“ (1977, např. „Rain In Spain“, „Shake A Leg“, „Tidal Wave“, „Grand Larceny“, „Nothing Matters But The Fever“), „Cats On The Coast“ (1977, např. „Cats On The Coast“, „That´s Your Secret“, „Midnight Pass“, „Had To Fall“), či „On The Edge“ (1978, např. „On the Wing“, „Living In A Dream“, „This Could Be The Worst“). Rozpad v roce 1981.

Brilantně ale občas chladně působí desky amerického kytaristy Lee Ritenoura. Do svého jemného, náladového latino jazzrocku včleňoval prvky, funku a diska – v těch případech to zní trochu jako hudba pod titulky francouzských filmů. Jestli máte chuť, sežeňte si alba jako např. „First Course“ (1975, např. „Wild Rice“, „Canticle For The Universe“. „Theme From ´Three Days Of The Condor´“), „Captain Fingers“ (1976, např. „Captain Fingers“, Dolphin Dreams“, „Margareta“, „Sun Song“), „Captain Journey“ (1978, např. „Etude“) či „Rio“ (1979, „Rio Funk“, „Rainbow“, „It Happens Every Day“). Vyloženě do funk-soul-pop-rocku to má hozené na zpívaných LP „Rit“ (1982, „No Sympathy“, „Dreamwalk“, „Good Question“) a „Rit, Vol. 2“ (1982, např. „Malibu“, „A Fantasy“).

Tento kvas fúzování, toto spojování možného i nemožného komentoval trefně hudební publicista Ondřej Konrád v Melodii (1977): „Ty tam jsou doby stylového puritánství… Právě v muzice je to nejmarkantnější. Posledních deset let se všechno vaří v jediném velikém gulášovém kotli: jazz, pop, rock, folk, jazz rock – anebo cokoli chcete. Čistota stylu už snad existuje pouze v oblastech jako italská populární píseň, česká country a western nebo v dixielandu.“

Ale postupme dál. K rockerům.

Původně bluesový, mexický kytarista usazený v Kalifornii Carlos Santana se svou skupinou Santana (jak jinak) i v 70. letech pokračoval v propagaci hudby hrající se na jih od Spojených států. Postupně zvýraznil rytmiku pomocí congas a dalších perkusí, a do rocku infiltroval latino-americkou melodiku i s pochopitelnou příměsí jazzu. V té době (přelom 60.-70.let) působili v jeho kapele Gregg Rolie (voc, ks), David Brown (bg), Michael Shrieve (ds), „José „Chepito“ Areas (perc) a Mike Carabello (perc). Po úspěšném debutu „Santana“ (1969, songy „Evil Ways“, „Soul Sacrifice“), úspěchu na festivalu ve Woodstocku (druhý jmenovaný song se objevil i v konečném sestřihu filmu o festivalu) natočili Carlos & spol. svůj majstrštyk - veleúspěšné LP „Abraxas“ (1970, hity covery „Black Magic Woman“, původně Fleetwood Mac a „Oye Como Va“, původně od Tito Puenteho, dále „Se A Cabo“, „Hope You´re Feeling Better“, „Mother´s Daughter“ a „Samba Pa Ti“), které je dodnes jeho nejznámější nahrávkou. Zároveň z té doby existuje i koncertní film „Santana Live Tanglewood 8/18/1970“, kde se kapela ukazuje ve veliké formě. Prostě z Carlose se tehdy stala světová hvězda. Knírkatý kytarista ale nezpychl, znovu zafachčil a vyprodukoval další fantastickou desku „Third Album“ (1971, např. „Batuka“, „Jungle Strut“, „Everybody´s Everything“, „Taboo“, „Guajira“), někdy také zvanou „Santana lll“. Na něm už se objevuje další kytarista – Neil Schon, který se ovšem u Santany moc nezdržel; po následné desce stáhl klávesistu Rolieho a společně odešli založit AOR-ové Journey.

Carlos se v té době stále více přibližoval k jazzrockovým břehům (ceněné album „Caravanserai“, 1972, songy „Look Up /To See What´s Coming Down/“, „La Fuente Del Ritmo“, „Stone Flower“, „Wales Within´“, „Just In Time To See The Sun“, „Every Step Of The Way“). Nejjazzrockovějším (a nejsoulovějším) albem se zdá být „Welcome“ (1973, např. „Love, Devotion & Surrender“, „Yours Is The Light“, „Flame-Sky“, „When I Look Into Your Eyes“), kde je znát silný vliv Coltrana a McLaughlina, latino-jazz se objevuje na dalším LP „Borboletta“ (1974, např. „One With The Sun“, „Give And Take“, „Promise Of A Fisherman“, „Flor De Canela“). Z té doby je známo i koncertní double nazvané „Lotus“ (1974). Návratem k latině a r&b jsou pak desky „Amigos“ (1976, song „Gitano“ mají dnes zařazeni ve svém setu všichni DJ´s, zaobírající se latino music, dále ještě obsahuje skladby „Take Me With You“, „Let Me“  či kytarový ploužák „Europa /Earth´s Cry Heavens Smile/“) a „Festival“ (1977, songy „Let The Children Play“, „Let The Music Set You Free“, „Verao Vermelho“, „Jugando“). Na částečně živém dvojalbu „Moonflower“ se objevuje největší Santanův hit druhé poloviny 70.let – coververze „She´s Not There“, původně od Zombies (1977, dále např. „El Morocco“, „Flor D´Luna“). Zajímavou fúzí mezi rockem, jazzem a orientální hudbou je také Santanova deska s Alicí Coltrane „Illuminations“ (1974, např. „Angel Of Air“, „Angel Of Water“, „Angel Of Sunlight“). Ještě předtím natočilo sri-chimnoyovské duo Santana-McLaughlin desku „Love Devotion Supreme“ coby poctu Johnu Coltraneovi (1973, mj. „Let Us Go Into House Of The Lord“, „A Love Supreme“). Konec seventies měl Carlos rozpačitý - takový discoidní a chemický…, no řekněme, že song „Jim Jeannie“ je docela jízda.

Carlos Santana fungoval úspěšně i v 80. letech, a to i přestože stál na okraji zájmu hudebního tisku. Několikrát dostal cenu Grammy (např za desky „Blues For Salvador“, 1987, „Supernatural“, 1999) a rozhodně patří k nejvlivnějším kytaristům všech dob.

Carlosův brácha Jorge Santana vedl zase kapelu Malo, která hrála vlastně to samé v bleděmodrém - např. LP „Malo“ (1972, songy „Suavecito“, „Cafe“, „Peace“) či „Evolution“ (1973, songy „Moving Away“, „Merengue“, „Dance To My Mambo“). Opravdu velkým bandem, soustřeďujícím se na fúzi jazzu, funku, rocku a latinské hudby byl i kalifornský soubor Azteca, který, z části tvořený muzikanty od Santany, čítal asi na dvacet lidí Natočil ale jen dvě LP: „Azteca“ (1972, mj. „Mamita Linda“, „Ain´t Got No Special Woman“, „Can´t Take The Funk Out Of Me“) a „Pyramid Of The Moon“ (1973, hit „Whatcha Gonna Do“, dále songy jako „Find Love Today“, „New Day Is On The Raise“). Pokud bych mohl přirovnat, bylo to něco mezi Santanou, BS&T a muzikálovými melodiemi Hair. Ale občas docela odvaz. 

Tak nějak po „santanovsku“ (možná až epigonsky) šli na věc i cikánští rockeři z LA, kteří se nazvali jednoduše El Chicano. Vcelku slabý průměr, nicméně pár songů z let 1970-74 uvedu: „Viva Tirado“, „Brown-Eyed Girl“, „El Cayuco“, „Tell Her She´s Lovely“, „Ahora Si“. Ale jak poudám – slabý průměr. V USA usazení panamští bratři Carlos, Lou a Ric Wilsonové založili výborný soubor Mandrill, který kombinoval tvrdý rock s funkem, jazzem a latino music, a v textech vyznával filosofii hippies. Zahájil slušnou deskou „Mandrill“ (1970, např. „Mandrill“, „Symphonic Revolution“, „Chutney“ či mnohavětá kompozice „Peace And Love“), pokračoval výborným albem „Mandrill Is“ (1972, např. „Ape Is High“, „Get It All“, „Refuse To Smile“, „Kofijahm“, „Here Today Gone Tomorrow“) a skončil slušnými elpíčky „Composite Truth“ (1973, hitík „Fencewalk“,  dále např. „Don´t Mess With People“, „Hagalo“, „Hang Loose“, „Moroccan Nights“) a „Just Outside Of Town“ (1973, např. „Fat City Strut“, „Two Sisters Of Mystery“, „Aspiration Flame“).

Z rockového břehu útočily pod praporcem jazzrockové fúze kromě Santany také další soubory. I přeleťmež kvůli nim na starý kontinent.

 Ve Velké Británii to například byli bývší londýnští undergrounďáci Soft Machine. Do sedmé dekády vstoupili v sestavě Mike Ratledge (ks), Hugh Hopper (bg) a Robert Wyatt (ds), jenomže pak Wyatt odešel a sestava SM se stávala hodně flexibilní – v 70.letech zde hrávali třeba Karl W. Jenkins (ks, ob, sax, , ex-Nucleus), John Marshall (ds, ex-Nucleus) nebo známí kytaristé Allan Holdsworth (ex-Tempest) a John Etheridge. Pojďme si uvést nejlepší alba: „Fourth“ (1971, např. „Kings And Queens“, „Virtually Part 1“, „Virtually Part 4“, „Teeth“), „Six“ (1973, např. „All White“, „Riff“, „5.37 ½“, „Gesolreut“, „Stumble“), „Bundles“ (1975, např. „Hazard Profile Part 1“, „Bundles“, „Land Of The Bag Snake“, „Four Gongs Two Drums“, „The Floating World“) a „Softs“ (1976, např. „The Tales Of Taliesin“, „Song Of Aeolus“, „The Camdem Tandem“, „Nexus“, „One Over The Eight“). Po Ratledgeho odchodu skupina pod vedením Jenkinse působila do začátku osmdesátých let a pak se rozešla. Ještě za existence SM natočil basista Hugh Hopper zajímavé album s výraznou rolí baskytary – jmenovalo se orwellovsky „1984“ (1973, např. „Minitrue“, „Minipax I“, „Miniplenty“).

Dále sem patří britští Nucleus trumpetisty Iana Carra (hlavní skladatel) a kytaristy Chrise Speddinga. Asi ani nepřekvapí, že byli přes Holdswortha (g), Jenkinse (ks, oc, sax) a Marshalla (ds) personálně propojeni se Soft Machine – v té době to byly dvě nejlepší ostrovní jazz-rockové party. První nahrávky Nucleusu zní nejrockověji, postupem doby je možné zaznamenat výraznou převahu jazzu. Za nejlepší desky jsou považovány „Elastic Rock“ (1970, např. „Elastic Rock“, „Torrid Zone“, „Persephone´s Jive“, „Taranaki“, „Crude Blues Part 2“), skvělá „We´ll Talk About It Later“ (1971, např. „Song For The Bearded Lady“, „Oasis“, „Sun Child“, „We´ll Talk About It Later“, „Ballad Of Joe Pimp“), „Solar Plexus“ (1971, např. „Snakehips Dream“, „Changing Times“, „Torso“), „Belladonna“ (1972, např. „Belladonna“, „Summer Rain“, „Hector´s House“) a živé double „Snakehips Etc…“ (1975). Z těch desek, kritikou již opomíjených, je třeba vzpomenout ještě na LP „Snakehips Etcetera“ (1975, např. „Snakehips Etcetera“, „Rat´s Bag“, „Pussyfoot“). Z dalších skladeb Nucleusu bych uvedl např. „Bull-Dance“, „Caliban“ nebo  „In Procession“.

Do jazz-rocku či jazz fusion zařazuje také pozdější Colosseum ll bubeníka Jona Hisemana, které dal dohromady v roce 1975. V sestavě působili zpěvák a kytarista Gary MooreThin Lizzy, klávesista Don Airey, co hrál později u Rainbow, a dvě alba odehrál John Mole (bg). Colosseum II se prosazovalo velmi tvrdým, zpívaným jazz-rockem a bylo označováno za instrumentálně jednu z nejzručnějších britských skupin té doby . Ceněná jsou všechna tři alba „Strange New Flesh“ (1976, např. „Dark Side Of The Moog“, „Secret Places“, „Winds“, „Gemini And Leo“ a cover „Down To You“ pův. od Joni Mitchell), „Electric Savage“ (1977, např. „Put It This Way“, „The Scorch“, „Intergalactic Strut“, „Desperado“, „Am I“) a „War Dance“ (1977, např. „War Dance“, „Fighting Talk“, „Last Exit“, „Major Keys“, „Put It That Way“). Bohužel zmíněné desky nebyly příliš úspěšné, a kapela se po třech a půl letech rozešla.

Člen první sestavy Colossea, klávesista Dave Greenslade zaštítil svým jménem superskupinu Greenslade , zaměřenou na syntezátorový prog&jazz-rock. Měl v ní souputníka Tony Reevese (bg, ex-Colosseum ), a pak ještě Dave Lawsona (ks, voc) a Andy McCullocha (ds, ex-King Crimson). Odborníci doporučují desky „Greenslade“ (1973, např. „Feathered Friends“, „Melange“, „What Are You Doin´ To Me“ ), „Bedside Manners Are Extra“ (1973, např. „Pilgrims Progress“, „Sunkissed You´re Not“, „Drum Folk“) a „Spyglass Guest“ (1974, např. „Spirit Of the Dance“, „Little Red Fry-Up“, „Theme For An Imaginary Western“, „Siam Seesaw“). V polovině dekády se kapela po vnitřních sporech rozešla a Dave Greenslade už další alba vydával jako… Dave Greenslade. Debut se nazýval „Cactus Choir“ (1976, např. „Swings And Roundabouts“/„Time Takes My Time“, „Gettysburg“, „Cactus Choir“, v reedici ještě „Gangsters“), přičemž dvojka, 2LP „The Pentateuch Of The Cosmogony“ spíše ukazuje zvukové možnosti kláves (1979, např. „Lament For The Sea“, „The Tiger And The Dove“, „Glass“, „The Minstrel“).

Irský soul-bluesový zpěvák Van Morrison vstoupil do 70.let úspěšnými blues-soul-jazzovými alby „Van Morrison His Band And The Street Choir“ (1970, hit „Domino“, dále např. „I´ll Be Your Lover Too“, „Crazy Face“, „Blue Money“, „Street Choir“) a „Tupelo Honey“ (1971, např. „Wild Night“, „Tupelo Honey“, „You´re My Woman“, „/Straight To Your Heart/ Like A Cannonball“). Méně známá je pak deska „Saint Dominic´s Preview“ (1972, např. „Redwood Tree“, „St. Dominic´s Preview“, „I Will Be There“, „Gypsy“), což se naopak nedá říci o následné „Hard Nose The Highway“ (1973,  např. „Warm Love“, „Snow In San Anselmo“, „Hard Nose The Highway“, „The Great Deception“). V roce 1974 se blýskl fantastickým živákem „It´s Too Late To Stop Now“, na němž ho doprovodila The Caledonia Soul Orchestra. Existují tací, kteří tvrdí, že se jedná o jednu z nejlepších koncertních desek všech dob. Někdy v tom čase se Van Morrison začíná zabývat keltskou mytologií – tou je ovlivněna folk-rocková deska „Veedon Fleece“ (1974, např. „Streets Of Arklow“, „You Don´t Pull No Punches…“, „Cul De Sac“, „Country Fair“). Ze seventies určitě stojí za zmínku i pop-rocková platňa „Into The Music“ (1979, např. „Bright Side Of The Road“, „And The Healing Has Begun““, „Full Force Gale“, cover „It´s All In The Game“, pův. Tommy Edwards).

Další výbornou skupinou žánru byli Brand X bubeníka a zpěváka Phila Collinse (zároveň Genesis) jejichž „Unorthodox Behaviour“ (1976, např. „Nuclear Burn“, „Born Ugly“, „Smacks Of Euphoric Hysteria“, „Running Of Three“) kritici označili jako nejlepší britskou jazzovou desku roku. Vcelku poslouchatelná je i dvojka „Moroccan Roll“ s občasnými orientálními vlivy (1977, např. „Sun In The Light“, „Maybe I´ll Lend You Mine After“, „Disco Suicide“, „Malaga Virgen“), nicméně postupem doby invence a tím i kvalita desek souboru klesala. S Brand X byla personálně propojena i nejlepší italská jazz (nebo i art) rocková skupina Nova, hrající vlastně podobnou muziku možná ještě též s vlivy The Mahavishnu Orchestra. Hlavními figurami v ní byli Corrado Rustici (g, ac g, voc) a Elio D´Anna (sax, fl). Zkuste album „Vimana“ (1976, např. „Vimana“, „Princess And The Frog“, „Night Games“, „Driftwood“) a nebo asi nejznámější LP „Wings Of Love“, 1977, např. „You Are Light“, „Marshall Dillon“, „Beauty Dream – Beauty Flame“). Pak přešla na takový ten AOR-ový pop rock (např. „Lean On Me“) a vzápětí se rozešla.

Starý veterán, londýnský klávesista Brian Auger založil po rozpadu Trinity skupinu Oblivion Express, která ve svém soundu vlastně definovala roli syntezátoru v jazzrocku. Auger se svou muzikou dokonce komerčně uspěl v Americe a to díky albům „Closer To It“ (1973, např. „Inner City Blues“, „Whenever You´re Ready“, „Happiness Is Just Around The Bend“), „Straight Ahead“ (1975, např. „Bumpin´ In Sunset“, „Straight Ahead“, „Change“, „You´ll Stay In My Heart“) a „Live Oblivion“ (1975). Z dalších skladeb bych připomněl ještě kousky „Dragon Song“ a „Tomorrow City“. V roce 1978 se Brian Auger sešel při nahrávání společné desky se svou bývalou kolegyní z Trinity, zpěvačkou Julií Tippetts-Driscoll. Společné (a kvalitní) dílko v podobě LP nese název „Encore“ (např. „Git It“, „Future Pilot“ plus covery „No Time To Live“, pův. od Traffic, „Rope Ladder To The Moon“, pův. od Jacka Bruceho, „Spirit“, pův. od Al Jarreaua a „Don´t Let Me Be Misundertsood“, známý z interpretace Niny Simone a Animals). No, a pak si zase oba šli hrát na různé jiné písečky. 

Pod názvem Bruford se zase „skrýval“ projekt Billa Bruforda, bývalého bubeníka Yes a King Crimson – za nejlepší bývá považováno album album „Feels Good To Me“ (1978, např. „Beelzebub“, „Back To The Beginning“, „Feels Good To Me“, „Sample and Hold“), které se pohybuje někde na pomezí art a jazz-rocku. A ve stejných vodách plove i album „One Of A Kind“ (1979, např. „Hell´s Bells“, „Travels With Myself – And Someone Else“, „Fainting Ibn Coils“, „Abingdon Chasp“).

Z vlivu Mahavishnu Orchestra čerpala další anglická parta Isotope, kterou vedl kytarista Gary Boyle. Za přibližně tři roky existence natočila tři alba „Isotope“ (1974, např. „Honkey Donkey“, „Upward Curve“, „Do The Business“, „Retracing My Steps“, „Bite On This“), „Illusion“ (1974, např. „Illusion“, „Martin County Girl“, „Spanish Sun“) a „Deep End“ (1975, např. „Crunch Cake“, „Attila“, „Mr. M´s Picture“). Někteří ex-členové Isotope pak založili další „mahavishnovský“ jazz rock nazvaný Turning Point, od nějž je ceněn debut „Creatures Of The Night“ (1977, mj. „The Journey“, „Vanishing Dream“, „Creatures Of The Night“). Velmi experimentálně znělo yorkshirské trio Back Door baskytaristy a zpěváka Colina Hodgkinsona. Fungovalo v sestavě bg-sax-ds a jeho debut „Back Door“ (1973, např. skladby „Turning Point“, „Slivadiv“, „Jive Grind“, „Human Bed“, „Catcote“) byl velmi vysoko hodnocen.

A ještě jednu britskou kapelu žánru si připomeňme - If, v níž působili např. Dick Morrissey (sax), Dave Quincy (sax, ks), Terry Smith (g) či J. W. Hodgkinson (voc, perc) nebo později ještě Cliff Davies (ds, voc). Byla to taková ostrovní verze Chicaga, navíc s mnohdy podivným vokálem. Ta svoje – podle kritiků - nejlepší (první čtyři) alba označovala pouze číslicemi - „1“ (1970, např. „I´m Reaching Out On All Sides“, „What Did I Say About The Box, Jack?“, „What Can A Friend Say?) , „2“ (1970, např. „Sunday Sad“, „Your City Is Falling“, „Tarmak T. Pirate And The Lonesome Nymphoniac“), „3“ (1971, např. „Fibonnaci´s Numer“, Forgotten Roads“, „Child Of Storm“, „Upstairs“) a „4“ (1972, např. „You In Your Small Corner“, „The Light Still Shines“, „Sector 17“, „Svenska Soma“). Je zajímavé, že tato elpí měla větší úspěch v USA. Možná že by nebylo od věci přidat k nim i album č. 5, které mělo název „Waterfall“ (1972, např. „Warerfall“, „The Light Still Shines“, „Cast No Shadows“, „Paint Your Pictures“).

Jestliže po svém odchodu z If vzal bicman Davies v USA lano od hardrockera Teda Nugenta, někteří jiní členové If (Quincy a Smith) se po svém ukončení angažmá v kmenové kapele spojili s Gusem Eadonem (Yeadonem) (voc, ks, g, fl, ex-Love Affair) a vytvořili soubor Zzebra. Mimo jiné v něm působili ještě John McCoy (bg) a Liam Genockey (ds). Celé to trošku páchlo „santanovšinou“, což si lze ověřit třeba na prvním singlu „Zardoz“ (1974) a LP „Zzebra“ (1974, např. „Cobra Woman“, „Mah Jong“, „Mr. J.“, „Hungry Horse“, „Spanish Fly“) nebo po změnách v obsazení albu „Panic“ (1975, např. „Panic“, „Karrola“, „Liamo“, „La Si Si-La So So“). McCoy a Genockey se posléze objevili u Gillana.

A nyní taková raritka – na počátku 70. let vznikl v Anglii na popud bluesového kytaristy Alexise Kornera (ex-Blues Incorporated) rockový bigband s dechovou sekcí, který vešel ve známost pod názvem C.C.S.. Jeho majstrštykem je pak netradiční přepracování písně „Whole Lotta Love“ od Led Zeppelin. Z dalších zajímavých písní bych uvedl předělávky jako např. další zeppošštinu „Black Dog“ či „Walkin´“ od Donovana, „Living In The Past“ od Jethro Tull nebo autorské songy „Tap Turns On The Water“  a „Brother“.

Že i fusion music může být hodně komerčně úspěšná, ukázali američtí Spyro Gyra, pocházející z Buffala. Saxofonista Jay Beckenstein a klávesista Jeremy Wall kapelu založili v polovině sedmdesátých let. Po vzoru Hancocka občas švihli pod své jazz-rockové figury trochu funku a diska. Slávu si zajistili premiérovým eponymním albem „Spyro Gyra“ obsahujícím hit „Shaker Song“ (1977/1978, dále např. „Opus D´Opus“, „Mallet Ballet“, „Galadriel“). Odlehčené, precizně náladové, vymakané (Beckenstein fakt ságo-machr), krásně barevné a občas hodně snové. Že by si Vangelis před soundtrackem k blade-runnerovi pouštěl Spyro Gyra? Výborná byla i dvojka „Morning Dance“ (1978/1979, např. „“Morning Dance“, „Rasul“, „Starburst“, „“It Doesn´t Matter“, „End Of Romanticism“), po které se Jeremy Wall rozhodl, že už nebude hrát turné, a pouze podpoří kapelu skladatelsky a při studiových pracích. Díky koncertům tak vzrostla úloha druhého klávesisty Toma Schumana, jenž pak vedle hlavního komponisty Beckensteina také začal psát hudbu. Taktéž třetí album kapely, „Catching The Sun“ (1980, např. „Catching The Sun“, „Autumn Of Our Love“, „Lovin´ You /Interlude/Lovin´ You“), má svou kvalitu. Z osmdesátého pochází i následující LP „Carnaval“ a je tak trochu opakováním toho, na co byl posluchač z předchozích elpíček SG již zvyklý (1980, např. „Cafe Amore“, „Dizzy“, „Awakening“).

Preciznost, a to občas dosti chladná, byla cítit z kalifornského pop-jazz-rocku s názvem L.A. Express, který vedl saxofonista Tom Scott. No, zas ale na druhou stranu… Byla to taková trošku birdlandská weather-reportština, a na poslech vcelku příjemná, instrumentálně dokonalá. V kapele krom Scotta působili Max Bennett (bg), John Guerin (ds), Larry Carlton (g) a Joe Sample (g, ks). Zkuste desky „Tom Scott & The L.A. Express“ (1973, např. „King Cobra“, „Sneakin´ In The Black“, „Nunya“, „Spindrift“, „Bless My Soul“), „Tom Cat“ (1974, např. „Rock Island Rocket“, „Tom Cat“, „Love Poem“, „Mondo“, „Good Evening Mr. & Mrs. America & All The Ships“).

Velice nadějně začala lasvegaská parta Chase trumpetisty Billa Chaseho. Vlastně přesně tam, kde Chicago před přechodem k AOR-ové nudě skončilo. Navíc hodně čerpala z funku, takže některé songy byly opravdu pořádnou jazz-funkovou jízdou – kapela je tudíž klidně zařaditelná i do kapitoly „P-funk aneb správná groove“. Dodnes nejznámější je asi debutové LP „Chase“ (1971, hit „Get It On“, songy „Open Up Wide“, „Helo Groceries“ „Invitation To A River“, „Livin´ In Heat“), které dokonce získalo ocenění čtenářů Down Beatu a nominaci na Grammy. Kritika psala o trumpetové sekci kapely (Billy Chase – Jerry Van Blair – Alan Ware – Ted Piercefield)  jako o „komplexní kaskádě, doslova vodopádu tónových barev a techniky“. A údajně právě odklon od soundu postaveném jen na trubkách (mě to tedy tak nepřipadá), trošku zhoršil prodeje dvojky „Ennea“ (1972, např. „Swanee River“, „Night“, „Cronus“, „Poseidon“ plus cover „So Many People“, pův. od Paula Williamse)  Slušné bylo i poslední album „Pure Music“ (1973-74, např. „Weird Song No. 1“, „Bochawa“, „Close Up Tight“, „Twinkles“, „Run Back To Mama“), na kterém se podílel jako zpěvák i Jim Peterik, budoucí člen skupiny Survivor. Jenže pak přišla tragédie: v roce 1974 Bill a několik dalších členů souboru - klávesista Wally Yohn, bubeník Walter Clark a kytarista John Emma - zahynulo při letecké havárii.

A to je z komerčně úspěšných souborů žánru prakticky všechno. Víc toho prostě nebylo, mimo jiné i proto, že původní jazz-rockové ambice vyprchaly z kapel, které zmiňujeme jinde – z teatrálních Blood Sweat & Tears a sladkobolného osmyčcovaného Chicaga.

Třetí oblastí, která přisypala další dávku koření do jazz-rockové fúze byla oblast soudobé vážné hudby. V ní působila kalifornská skladatelka a klavíristka Carla Bley (vl. jm. Carla Borg). Jejím nejdůležitějším počinem je trojalbum „Escalator Over The Hill“ ((1972, např. „Escalator Over The Hill“, „Businessman“, „Detective Writer Daughter“, „A.I.R.“, „Rawalpindi Blues“, „End Of Rawalpindi“), na němž spolupracovala s textařem Paulem Hainesem a s významnými instrumentalisty a zpěváky jazzu, rocku a folku (J. McLaughlin, M. Mantler, D. Cherry, J. Bruce, D. Preston, L. Ronstadt). Deska ukazuje, jaký je vlastně náhled intelektuálního umělce, zabývajícího se vážnou hudbou, na spojení rocku, jazzu a etnické hudby. Je eklektickou směsí všech možných hudebních žánrů, které do sebe podivuhodně zapadají, a to celé je ještě šmrncnuté trochou jemného humoru. V onom specifickém míchání stylů tak Carla Bley připomínala soubory pozdějšího hnutí Rock In Opposition. Někteří kritici toto její dílo označují ve svém žánru za vrcholné. Carla poté hrála coby klávesistka v Jack Bruce Bandu a samostatně točila osobité, byť nevyrovnané desky jako třeba „Tropic Appetites“ (1974, např. „What Will Left Between Us And The Moon Tonight“, „Caucasian Bird Riffles“, „Song Of The Jungle Stream“) nebo „Dinner Music“ (1977, skladby „Dreams So Real“, „Dinning Alone“, „Sing Me Softy Of The Blues“) či „Musique Mecanique“ (1979, např. „Musique Mecanique II /At Midnight/“, „Musique Mecanique III“ ). Vždycky na nich bylo něco skvělého, ale občas něco, co prostě nefungovalo. I když – třeba to byl tvůrčí záměr…

Na okraj jazz rocku bychom mohli zařadit i některé nahrávky kapel z hnutí Rock In Opposition (zejména Henry Cow, Art Bears, Univers Zero) nebo určitá období tvorby alternativních kontinentálních skupin (Gong, Magma). O nich ale píšeme v kapitolách, týkajících se alternativy, potažmo hnutí R.I.O.

Vcelku silná jazzrocková scéna se etablovala v Západní Evropě a zejména v Německu. Možná, že za to mohl důležitý mnichovský label ECM, který jazzrocku a různým fúzím (a to na celosvětové úrovni) dával velký prostor. Přitom je zvláštní, že tři nejznámější německé jazzrockové skupiny u něj nevydaly ani notu. První z nich byl soubor Kraan, založený převážně free-jazzovými muzikanty, ovšem často pronikající do módního hard rocku. Zejména zpočátku byly cítit i názvuky psychedelického space rocku a etnické (orientální) hudby. Hlavními figurami tu byli Peter Wolbrandt (g, voc) a Hellmut Hattler (bg). Za nejlepší desky bývají považovány „Kraan“ (1972, např. „Kraan Arabia“, „Head“, „Sara Ritt Durch Dem Schwarzwald“), „Wintrup“ (1973, např. „Silver Wings“, „Mind Quake“, „Jack Steam“, „Backs“) a „Andy Nogger“ (1974, např. „Stars“, „Holiday Am Matterhorn“, „Yellow Bamboo“). Známo je i album „Let It Out“ (1975, např. „Bandits In The Woods“, „Luftpost“, „Let It Out“) a velmi ceněno je 2LP „Kraan Live“ (1975), záznam z berlínského koncertu skupiny v roce 1974. Zprvu německou a posléze mezinárodní jazzrockovou kapelou byli i Passport saxofonisty Klause Doldingera. Po úspěchu, který kapela dobyla deskami „Hand Made“ (1973, např. „Abracadabra“, „Hand Made“, „Yellow Dream“, „Proclamation“), „Looking Thru“ (1973, např. „Eternal Spiral“, „Rockport“, „Ready For Take Off“) a „Doldinger Jubillee“ (1974, live s hosty jako B. Auger, A. Korner, P. York) přesunula svoje aktivity do USA, kde do své muziky včlenila i vlivy funku a latiny (např. LP „Iguacú“, 1977, např. „Aquamarinha“, „Iguacú“, „Praia Leme“, „Heavy Weight“, „Guna Guna“).

Experimentální Embryo vedl bubeník, vibrafonista a klávesista Chris Burchard, na ostatních postech se muzikanti často střídali: určitý čas v kapele působili mj. Roman Bunka (g, oud), Edgar Hofmann (fl, sax), Lothar Meid (bg), Jimmy Jackson (ks), Dieter Miekautsch (ks), Maria Archer (voc, perc), Uve Müllrich (bg), jako hosté třeba Mal Waldron (p) nebo Charlie Mariano (sax). Seskupení se zaměřovalo na dosti psychedelickou fúzi rocku, jazzu a world music (najmě té orientální) s častými improvizacemi. Však také řádnou psychedelií začínali – viz debut „Opal“ (1970, např. „Opal“, „You Don´t Know What´s Happening“, „People From Out The Space“). Kritici doporučují desky „Steig Aus“ (1973, např. „Radio Marrakesh/Orient Express“, „Dreaming Girls“ „Call“) „Bad Heads And Bad Cats“ (1976, např. „Nina Kupenda“, „Layed Back“, „Road Song“), „Live“ (1977), a „Embryo´s Reise“ (1980, např. „Anar Anar“, „Cello Cello“, „Chan Delawar Khan“).

Někde mezi alternativou, jazz-rockem a meditativní hudbou stáli také Dzyan basisty Reinharda Karwatkyho. Kapela se rozjela ale až po příchodu kytarového virtuóza Eddy Marrona, jenž též ovládal sitar. Stylově se jednalo kombinaci rocku, etnické (najmě indické) hudby a jazzu. Slyšte album „Electric Silence“ (1974. např. „Back To Where We Come“, „A Day In My Life“, „Khali“, „Electric Silence“). Z evropských kapel a umělců žánru musíme ještě zmínit německého kytaristu Volkera Kriegela, s jeho hudbou na pomezí jazzu, rocku, etnické (východní) hudby a latiny. Nejznámějšími nahrávkami jsou asi dvojalbum „Inside: Missing Link“ (1972, např. „Slums Of Wheels“, „The ´E´ Again“, „Tarang“, „Janellas Abertas“, „Definitely Suspicious“) a LP „Topical Harvest“ (1975, např. „Hallo Albert“, „Saturnalia“, „Oriente“, „Hypnotik Pignose“). Z dalších kompozic bych uvedl například „Zoom“ a „Mindwill“.

Dále sem patří mezinárodní band United Jazz + Rock Ensemble (jména jako V. Kriegel, J. Hiseman, E. Weber, Barbara Thompson, Charlie Mariano, Wolfgang Dauner atd.) a také holandsko-německá parta Association P.C. bubeníka Pierre Courboise, v níž působili např. Jasper van´t Hof (ks), Toto Blanke (g) či Eberhard Weber (b). Od ní zmiňme živák „Erna Morena“ (1972) a studiovku „Mama Kuku“ (1974, např. „Ecnelis“, „Dr. Hoffmann“). Patří sem i švýcarská skupina OM kytaristy Christy Dorana (např. LP „Rautionaha“, 1976, skladby „Rautionaha“, „Song For My Lady“).

Zásadní postavou evropského jazzu a jazz-rocku je výše zmíněný švýcarský basista, cellista a vokalista Eberhard Weber. Jeho (většinou dlouhé) skladby jsou téměř hypnotické, využívá v nich všech možných ozvláštňujících prvků (rock-impresionistické plochy, prvky minimalismu, ale i etnické hudby, neobvyklé perkuse). Uvedl bych snad alba „The Colours Of Chlöe“ (1973/74, např. „The Colours Of Chlöe“, „An Evening With Vincenc Van Ritz“, „No Motion Picture“) a „Folowing Morning“ (1976, např. „T. On A White Horse“, „Moana l.“). A pak dvě desky s formací Colours, ve které s ním působili John Marshall (ds, ex-Nucleus, ex-Soft Machine), Charlie Mariano (sax, fl, zároveň Embryo) a Rainer Brüninghaus (ks). Jmenovaly se „Silent Feet“ (1977, skladby „Seriously Deep“, „Silent Feet“, „Eyes That Can See The Dark“) a „Little Movements“ (1980, např. „Bali“, „The Last Stage Of A Long Journey“, „A Dark Spell“).

Z českých jazz-rockových skupin lze jmenovat snad jen Jazz Q klávesisty Martina Kratochvíla. Soubor natočil výborné desky „Pozorovatelna – The Watch-Tower“ (1973, např. „Trifid“, „Pori 72“), „Symbiosis“ (1974, skladby „The Wizard“, „Lost Soul“, „Starbird“), jeho song „Witness To The Word“ se objevil  na výběru „Jazzrocková dílna“ (1975) a mezi dobrá LP lze eventuálně zařadit i album „Elegy“ (1976, např. „A Dance“, „Hope“). Kvalitu měl také Energit excelentního kytaristy Luboše Andršta, který začínal coby hard rock (skladba „Freedom“), ale s albem „Energit“ (1975, skladby „Ráno - Morning“, „Paprsek ranního slunce – A Ray Of Morning Sun“), na němž se představili i klávesista Emil Viklický a saxofonista Rudolf Ticháček, zamířil jednoznačně do jazzrockové oblasti. Kapela natočila ještě jedno LP – „Piknik“ (1978, např. „Jarní rovnodennost – Spring Equinox“, „Mobilis In Mobili“, „Piknik“) a rozešla se.

A neměli bychom také zapomenout na dva domácí úkazy – saxofonistu a flétnistu Jiřího Stivína např. mj. s LP „Zvěrokruh“ (1977, např. „Oheň“, „Voda“, „Melancholici“, „Zvěrokruh“) či albem „Excursions“, (1981, např. „Metamorphosis One“, „The Cave“), natočeného společně s francouzským perkusistou Pierre Favrem, a trumpetistu Laco Decziho s jeho souborem Jazz Celula (LP, „Oheň až požár“, 1976, např. „Filip Šamonil“, „Oheň, až požár“). Deczi později v polovině 80.let emigroval do USA (New York) a stal se velmi vyhledávaným jazzovým hráčem pro různé jamy a studiové práce. A svou kapelu prostě jenom přejmenoval na Jazz Celula New York.

Toto jsou v kostce zhruba nejznámější umělci a jejich nahrávky v oblasti jazz-rocku a fusion music 70. let.