Rock Opera

Tim Rice & Andrew Lloyd Webber, cca 1972-73

Už na konci 60.let se u některých rockových skupin objevily pokusy o delší komponované celky, které provázel nějaký epický příběh, děj. U těchto pokusů bylo cítit ovlivnění muzikálem nebo hudebními filmy. Jako první s tímto novým prvkem v rocku experimentovali The Who na desce „The Who Sell Out“ (1967), kde již byly skladby propojeny náznakem určitého děje. Později se o něco podobného pokusili i Pretty Things (album „S.F. Sorrow“, 1968).

Nakonec se věc podařilo dotáhnout do konce právě britským The Who, potažmo jejich kytaristovi a skladateli Pete Townshendovi. V roce 1969 vyšlo 2LP „Tommy“, příběh chlapce Tommyho, který v dětství díky traumatickému zážitku (matka s milencem-pěstounem zabijí jeho otce, válečného letce) ztratí všechny smysly - je slepý, hluchý a němý. S pomocí „nadvědomí“ a intuice se ale stane nejlepším hráčem na kuličkovém automatu (pinball) a tím pádem světovou hvězdou. Po zázračném uzdravení se pak prohlásí za nového Mesiáše, přičemž káže o světě dobra, o světě bez alkoholu a drog. Jenomže jeho ovečky ho berou jenom jako další pop-kulturní idol, což nejlépe chápe zejména jeho podnikavý pěstoun, který cítí, že by na něm mohl vyvařit pořádnej vejvar. Když pak Tommy od svých stoupenců žádá duchovní očistu, ti se vzbouří a při následných násilnostech umírá jak jeho pěstoun, tak jeho matka. Tolik stručně k ději. Hlavními hity se staly songy „Pinball Wizzard“, „I´m Free“ a „We´re Not Gonna Take It“ (dále např. „Christmas“, „The Acid Queen“). Ještě malou poznámku – v roce 1974 bylo dílo převedeno na filmová plátna režisérem Kenem Russellem.

Deska The Who „Tommy“ je považována za jednu z nejlepších, které byly v šedesátých letech natočeny. Pro podobné útvary si hudební publicisté přichystali označení rock opera. Protože rocková scéna přechodem do 70. let nabývala pompéznosti a bombastičnosti, není ani divu, že se nově vytvořeného žánru chopili mnozí další. Zkusili to třeba The Kinks s albem „Arthur Or The Decline And Fall Of The British Empire“ (1969, např. songy „Victoria“, „Shangri-La“, „Brainwashed“).

Pravděpodobně nejúspěšnější pokus měl na svědomí mladý anglický komponista Andrew Lloyd-Webber, který společně s libretistou Timem Ricem v roce 1969 vytvořili dílo zvané „Jesus Christ Superstar“, příběh popisující poslední dny biblického Ježíše Krista (pře s Jidášem, jeho příchod do Jerusalema, Jidášova zrada, poslední večeře, zatčení Ježíše, jeho bičování, ukřižování). Jelikož se tvůrci obávali, co na to církev, raději napřed vydali jen 2LP, a až později se hra začala dávat na newyorské Broadwayi. Na desce, která vyšla v roce 1970, Ježíšův part zpívá „párplovskýIan Gillan, o Jidáše se postaral Murray Head, o krále Heroda Michael d´Abbo a hlas Mary Magdalene je znám v podání zpěvačky Yvonne Elliman. Právě pro ni jeden z výseků opery, píseň „I Don´t Know How To Love Him“, znamenala první hit (z dalších známých částí bych uvedl „Heaven On Their Minds“, „Everything´s Alright“, „Hosana“, „Crucifixion“, „Arrest“, „Peter´s Denial“). Hlavní motiv z Ježíše pak bývá cpán do různých reklam, soutěží miss a ještě kdoví do čeho jiného. Celé dílo bylo v roce 1973 zfilmováno v zajímavé verzi režiséra Normana Jewisona (tam si Ježíše zpívnul Ted Neeley a Jidáše výborný Carl Anderson).

Samotný Lloyd-Webber pak vytvořil ještě jednu úspěšnou rock operu (spíše však muzikál) – v polovině seventies vznikla „Evita“ o životě Evy Perónové, manželky argentinského presidenta z přelomu čtyřicátých a padesátých let – její roli zpívala Julie Covington, presidenta Peróna známý Paul Jones (ex-zpěvák skupiny Manfred Mann) a Che Guevaru pak C. T. Wilkinson  (1976, hit „Don´t Cry For Me Argentina“, dál např. „Oh What A Circus“, „Buenos Aires“, „Another Suitcase In Another Hall“, „Lament“). Když už jsme u té Argentiny -  roce 1978 pak Lloyd-Webber zkomponoval tzv. „Argentine Melody“, znělku fotbalového MS, které se tehdy konalo právě v této jihoamerické zemi. Skladatel pak – vycházeje z básnické sbírky T. S. Eliota – napsal muzikál „Cats“, příběh kočičího kmene v době jeho rituálu zvaného Jellicle, neboli „návratu do nového života“. Vyšlo i dvojalbum a to v roce 1981. Zásadní písní „koček“ je pak song „Memory“ známý zejména z podání Barbry Streisand.

Vraťme se ale do první půle sedmdesátých  let a k rock opeře – v roce 1972 přichystal Pete Townshend pro The Who další kousek, nazvaný „Quadrophenia“, popisující krátký úsek ze života Jimmyho, jednoho z příslušníků stylového hnutí mods (1.pol. 60.let). I tato rock opera byla zfilmována v roce 1979 (režie Franc Roddam). Bohužel na to, aby se deska eventuelně film mohly stát nějakými generačními výpověďmi, obé přišlo poněkud s křížkem po funuse. Přesto byla Quadrophenia dosti úspěšná, zejména v USA, známé jsou např. písně „Real Me“, „The Punk And The Godfather“, „Is It In My Head“, „I´ve Had Enough“, „5:15“, „Doctor Jimmy“, „Love Reign O´er Me“, dvojalbum vyšlo v roce 1973.

Za rock opery je pak ze známějších děl ještě možné považovat alba Carly Bley „Escalator Over The Hill“ (1972), Genesis „The Lamb Lies Down On Broadway“ (1974), Franka Zappy „Joe´s Garage“ (1979) a svým způsobem také „Too Old To Rock´n´Roll To Young To Die“ (1976) od Jethro Tull. Rockovou space-operou je taktéž „The Rise And Fall Of Ziggy Stardust And The Spiders From Mars (1972) zpěváka a skladatele Davida Bowieho. Stejně tak se hovoří i o některých filmových muzikálech, jako třeba o „Phantom Of The Paradise“ skladatele Paula Williamse (1974, režie Brian de Palma), který dokonce dostal přízvisko „glam-rock opera“, dále o „The Rocky Horror Picture Show“ skladatele a libretisty Richarda O´Briena (1975, režie filmu Jim Sharman) či o pestré voničce písní Beatles v kýčovitém múvíčku „Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band“ z produkce Roberta Stigwooda (1978, režie Michael Schultz). Přestože ani jeden z filmů žánr opery v zásadě nesplňuje.

Jsou tací, kteří se o rockové opeře zmiňují také v případě zhudebnění sci-fi románu H.G.Wellse „The War Of The Worlds“, kterého se dopustil skladatel Jeff Wayne (1978, např. „The Eve Of The War“, „Forever Autumn“, „Brave New World“). To je taková ta storka o těch mimozemských tělesech vajíčkovitého tvaru, co na úžasně špejlovitých kovových nohách procházejí se po zeměkouli a činí ji velké problémy. Pokud neznáte knihu, určitě jste viděli ten Spielbergův biják.

Po Tommym a Ježíšovi je třetím nejproslulejším dílem, které je možno nazývat rock operou, pochopitelně opus skupiny Pink Floyd nazvaný „The Wall“ (1979, např. „Another Brick In The Wall“, „Mother“, „Young Lust“, „Comfortably Numb“, „Hey You“, „Run Like Hell“, „In The Flesh“, „Trial“). Ten vypráví příběh Pinka, citlivého rockového muzikanta, jenž se právě nachází v hotelovém pokoji provázen těžkými depresemi. Ve stavech naprosté apatie jen bezmyšlenkovitě přepíná televizní kanály, které mu určitým způsobem přibližují jeho doposud prožitý život. V jednom momentu ho nasčítaná traumata a prohry (dětství bez otce, jenž zahynul ve druhé světové válce, oidipovský komplex, tyranie ze strany učitele, nevydařené manželství, neschopnost normálně komunikovat s ženami, chlast a drogy) přivádějí do zvláštních schizofrenních stavů a on si ve své fantazii vybuduje svůj vlastní, mnohem „lepší svět“, než je ten za dveřmi pokoje. Vize však končí další prohrou - Pinkovou proměnou ve fašistického vůdce s neomezenou mocí, který terorizuje vlastní obyvatelstvo. Závěr celé opery se pak nese ve znamení soudu se sebou samým.

Mnozí z kritiků v díle poznali prolínání autobiografických prvků autora libreta Rogera Waterse s životními osudy jeho spoluhráče z ranných dob floydů Syda Barretta. Publicista Michal Cipra v knize Pink Floyd pak o „zdi“ píše: „V tomto případě se Waters pokusil o názorné ztvárnění nesmírného tlaku, který na člověka doléhá ze všech stran vlivem dnešního svéhlavého života, plného krutosti a násilí. Člověk, který ve svém životě nenachází žádné uspokojení a cítí se zoufalý ve své samotě a bezmocnosti, velmi snadno propadá záchvatům ničivého šílenství a velmi snadno pak také nachází své uspokojení v násilí. Výrazný je také vliv společnosti…“ V roce 1982 dílo pod stejným názvem „The Wall“ zfilmoval režisér Alan Parker. V roli Pinka se tehdy objevil Bob Geldof.

V 80.letech, kdy se rocková muzika octla tak trochu v defenzívě, „obor“ rock opery nenašel prakticky žádné uplatnění, a pomalu a jistě společně s art-rockem vyšuměl do ztracena. I když vlastně jedno dílko by se možná našlo: co rock operu by bylo lze označit desku „Operation Mindcrime“ (1988) od seattleské skupiny Queensryche. A ta možná cosi nastartovala. V 90. letech možná i díky ní art a progressive rock zažíval určitý návrat (v rámci metalu, ale i hard rocku), a tak je vcelku pochopitelné, že se vyrojilo pár dalších rock oper nebo příběhových alb, kupříkladu „Streets: A Rock Opera“ (1991, má to dokonce i v názvu) kapely Savatage, nebo „Christmas Eve And Other Stories“ (1995) – tu natočil se svou Trans-Siberian Orchestra producent a skladatel Paul O´Neill, který spolupracoval i na zmíněných „ulicích“ se Savatage. Ve stejném roce vznikl i „The Final Experiment“ projektu Ayreon, za nímž stál nizozemský skladatel a multiinstrumentalista Arjen Anthony Lucassen. Ještě předtím (1991) natočili konceptuální album „The Crimson Idol“ metaloví W.A.S.P. zpěváka, kytaristy a skladatele Blackie Lawlesse, a znova se chytila „vampýří“ dvojka Meat Loaf & Jim Steinman s albem „Bat Out Of Hell II: Back Into Hell“ (1992/1993).

Jak by napsal Kurt Vonnegut: tak to chodí.