Art rockové dozvuky

Dekády: 70. léta

Žánry: Disco, Electronica, Ethno, Progressive rock, Rhythm & Blues

Autor: Petr Hrabalik

King Crimson, zleva Tony Levin, Bill Bruford, Adrian Belew, Robert Fripp, zač. 80. let

Art rock si prožil svoje vrcholné období přibližně v letech 1970-1977. Bohužel se ale ukázalo, že je jedinou neživotnou odnoží bigbítu. Jestliže kapely anglického kytarového rocku (beatu) i přes určitý útlum v seventies vznikají dodnes, odkaz hard rocku se přetavil do heavy metalu a jeho substylů, později také do grunge a hardcore, jazz rock po své klinické smrti s odložením komplikované rytmiky vplul přes funkovou řeku do acid jazzu, novovlnné spolky se staly jedněmi z věrozvěstů elektronické taneční scény a punk rock neustále obměňují nové a nové revivaly, tak art rock dopadl celkem prachbídně.

Pink Floyd to zabalili a scházejí se jen k různým beneficím. Yes a Genesis sice dodnes s přestávkami fungují (i když Genesis s velkými přestávkami) a občas mohou nabídnout zajímavé nahrávky, ale old sound sedmé dekády z nich nikdo neodpáře, i když jest zabalen v nablýskaném AOR-ovém kabátě. Ani Rush ve svém vymýšlení podivných melodických struktur nikdy nepřekročili svůj vlastní stín a slávu z přelomu 70. a 80. let. Snad jedinou kapelou, která se vrací se stále zajímavými nápady jsou King Crimson, kteří do své hudby včleňují nové a nové hudební prvky, takže znějí velmi soudobě. Později svým způsobem na art rock navazovaly i studené, temně gotické doom-metalové formace ze Severu (např. Candlemass) či Británie (Anathema, My Dying Bride). Revivalem žánru se pak stala úzká skupinka neo-progresivistů pod vedením Porcupine Tree. Určitou naději pro art rock představovaly a představují skupiny tzv. progresivního metalu jako třeba Queensryche, Tool nebo Stratovarius. Pokud se ovšem tak nezamilují do instrumentace a nevytvoří sebestředné, kompozičně nenápadité skladby jako třeba Dream Theater nebo háraté spolky tzv. „symfonického“ metalu, jenž už mnohdy balancuje na hranici kýče (Nightwish).

Celkově lze ovšem říci, že kapel majících nějakou spojitost s art rockem je málo a jejich ohlas je v celosvětovém měřítku minimální. Spíše se vytahují pamětnická alba a s dojetím a kroupou v oku se jim nábožně naslouchá. Art rockeři prostě mohou jen žehrat, že se na konci 90. let rozpadli Faith No More, jejichž klávesový HC-crossover mohl být tím největším impulsem pro renesanci tohoto, poněkud do sebe zahleděného stylu. Doteky art rocku jsou dnes znatelné snad už jen v oblasti filmové a scénické hudby.

A ještě jednu oblast art rock obohatil, dokonce oblast, vůči níž se se svou komplikovanou muzikou vlastně stavěl do protikladu nebo jí přímo opovrhoval. Pastelové tóny klávesových riffů a atmosférické plochy si totiž nejdříve oblíbily soubory nové vlny a po nich jako na potvoru představitelé taneční elektronické scény 90. let.