Rozhovor s Janem a Zdeňkem Svěrákovými
Co bylo hlavním impulsem ke vzniku scénáře?
Otec: Odehrál se v literární kavárně pana Primuse. Pavel Taussig, se kterým jsem tam seděl, povídá: Když máš tak rád Jindřicha Plachtu a hlavně se ti líbí, jak hraje s dětmi, nechceš to zkusit také? A vyprávěl mi o takzvaných falešných svatbách a o tom, že by se mohl zauzlit příběh tak, aby mi zbyl chlapeček. Napsal námět, který já pak obalil masem.
Dostal váš syn scénář už hotový, jako dáreček?
Syn: Ne, vznikal dost dlouho, asi tři čtvrtě roku, a já ho dostával po dávkách – po pěti, deseti stránkách. Buď mi ho táta četl do telefonu, nebo jsme někam jeli a on ho vzal do auta. Takže já si film prožil postupně a už pomalu jsem zapomínal, co bylo na začátku.
Druhou hlavní roli hraje ruský chlapeček. Proč?
Syn: Protože naučit pětileté dítě dokonale rusky by byl nesmysl. Náš hrdina nemá vůbec mluvit česky, takže tahle varianta byla ideální. Dabovaný nebude, ani titulky nepoužijeme. Louka také moc rusky neumí, tak proč by měl divák rozumět víc? Film je v podstatě o dvou lidech, kteří si nerozumějí.
Otec: A přitom si tak rozumějí!
Jak jste Kolju – Andreje našli?
Syn: Dlouho to vypadalo, že začneme točit bez něj. Hledali jsme všude, v Moskvě jsme měli najatou agenturu, taky tady jsme viděli asi osmdesát dětí volyňských Čechů nebo z utečeneckých táborů. Nic. Až začátkem léta nám poslali z Moskvy kazetu asi s dvanácti kluky a jeden z nich byl takový hrozně veselý – Andrej Chalimon. Na očích mu bylo vidět, že přemýšlí, na co se ho ptají. Což je u pětiletého dítěte projev nesmírné bystrosti. Řekli jsme si tenhle, nebo žádný! Jedinou nevýhodou bylo, že se pořád smál a díval do kamery. Doufali jsme, že ho to odnaučíme. Ještě první natáčecí dny ale vypadaly jako velký omyl.
Jaká s ním byla práce?
Syn: Strašná, já mu dokonce i rusky nadával. Máme naštěstí asistenta režie ruského režiséra dětských filmů Nikolaje Hejka. Ten si ho vzal do parády a vycvičil jako cirkusové zvířátko.
Otec: Musím tě trochu opravit. Já si také zpočátku myslel, že malý Kolja bude něco jako zvířátko, které neví, o co jde, a musím mu nějak ublížit, aby byl smutný, a potěšit ho, aby se smál. Ale po čtrnácti dnech jsem zjistil, že je talent, který pracuje jako dospělý herec. Pochopil, nemusí každou situaci nějakým způsobem prožít. Když mu řekneš: jsi rozespalý, zatváří se, jako bys ho opravdu probudil. Když má být nemocný, skutečně chraptí.
A co scény z krematoria, jsou opravdu ze Strašnic?
Syn: Z reálu, dokonce jsme měli autobus s naší jídelnou a lavicemi přímo před krematoriem, obědvali jsme tam a lidé, kteří chodili kolem, mysleli, že jsme nějací pozůstalí, kteří chtěli ušetřit za salónek.
Otec: Psychologicky zajímavé bylo zjištění, jak rychle si člověk zvykne na cokoliv. První den jsem si říkal: v tomhle prostředí nebude možné točit. A třetí den už jsme do krematoria chodili jako do práce.
Jak byste vyjádřili hlavní myšlenku filmu?
Otec: Tvoříme film neakční, to bych zdůraznil. Pro mě je to příběh o citu, o tom jak se stárnoucí člověk dostane do situace, která je mu nesmírně proti srsti. Má se starat o cizí dítě, přitom nikdy vlastní neměl a nechtěl. A najednou bum! To mladé ho vezme za srdce!
Syn: Ten scénář mě dojímá natolik, že mi nepřipadá zbytečné věnovat mu rok a půl života. Vypráví o tom, jak šedesátileté dítě konečně dospěje. Protože zjistí, že život nemusí být pěkný jen, když myslí sám na sebe. Ale že je hezké udělat něco i třeba pro úplně cizího člověka. Přesto, že to skončí smutně. Vlastně dobře – tak jak má, ale v kině se budou rozdávat kapesníky.
Klára Říhová, Kolja a ti druzí, Květy, č. 46, 1995, s. 26–27.