O J. V. Myslbekovi

Profesor V. V. Štech vzpomíná na osobní setkání s profesorem Myslbekem, na rozhovor v mistrově ateliéru, kdy tehdy mladý V. V. Štech chtěl psát článek pro Národní politiku o soše svatého Václava. Zároveň seznámil s tvorbou umělce ředitele národní rakouské galerie, který jméno Myslbek dosud neznal.

Stěžejní vyprávění pana profesora se týká hlavně pohledu na sochu svatého Václava. Je citován Mikoláš Aleš (řekl, že je to rytmajstr - jezdec na koni). Myslbekovo pojetí svatého Václava nebylo problematické, nezdůraznil citovou stránku světce, ale pravé trvání, věnoval se jednotlivostem (přilba, roucho, zbroj).

V jeho tvorbě převážil proces zrání od lehkosti k vážnému důslednému trvání plastik. Jeho umění se setkalo s nepochopením mladé generace, obzvláště Sucharda vystoupil proti svému učiteli. Myslbekovi žáci se spíše nadchli pro díla Rodina a Bourdella. Bylo to velké nedorozumění, neboť J. V. Myslbek s úžasnou soustavností nacházel stále nové zdroje své tvorby. Své plastiky stavěl jako stavbu, vytvářel vlastní prostor a tím se lišil od všeho. Zastavil se před každodenní skutečností, především si musíme uvědomit, že Myslbek byl sochař bronzu, jeho plastiky odrážejí světlo jinak.

Vrcholem je plastika v životní velikosti Josefa Hlávky. Právě na ní se nejvíce učil Jan Štursa, když ztvárňoval sochu T. G. Masaryka pro parlament.

Myslbekovo dílo monumentálně převyšuje a žije i nad veškeré zásahy doby.