Hanzelka a Zikmund. Dvě jména, která poznamenala generaci, jež vstupovala z poválečné éry do 50. let. Když 22. dubna 1947 opouštěli republiku, učinili krok, který se zapsal do dějin českého cestovatelství. Čekalo je tisíce kilometrů napříč Afrikou a Amerikou. Čekal je písek Núbijské pouště. Záludné přesypy. Vyprahlé pouště a daleké pampy. Za tři a půl roku navštívili 44 zemí na dvou kontinentech. Byla to pouť, jež nesnesla srovnání s ničím, co tu bylo předtím. Mladí cestovatelé přinášeli do země uzavřené železnou oponou vůni dálek a dobrodružství. Lidé milovali jejich reportáže, cestopisy a filmy, které poskytovaly naději, že svět kolem nás nepřestal existovat. Tak tomu bylo i o 12 let později, kdy se Hanzelka a Zikmund se dvěma auty Tatra 805 vydali napříč východní Evropou a Asií. Bahno a hluboké louže se staly symbolem překážek, které se na jejich druhé velké cestě vyskytly. Oba cestovatelé chtěli psát pravdu a to se mnohým nelíbilo.
Austrálie. Kontinent, který byl osídlený tisíce let před tím, než na něm přistáli první běloši. Kontinent, o jehož duši ještě stále mnoho nevíme. Kontinent s romantikou prvních dobyvatelů i s uměním původních domorodců. Vzdušné cesty vedou všemi směry. Na sever, jih, východ i na západ. Svět je malý i velký současně. A na konci každé cesty vítá poutníky přátelská náruč.
Od konce 60. let nemohl Miroslav Zikmund ani jeho přítel vyjíždět za hranice ani publikovat. Když od jeho první velké výpravy uběhlo 45 let, je Miroslav Zikmund opět na cestě mezi českými krajany v Austrálii, mezi přáteli a známými. Australskou cestu Miroslava Zikmunda připravil a zorganizoval kameraman a režisér Jiří Vrožina, který žije v zemi pod jižním křížem od začátku 80. let.
