Dne 21. srpna 1968 v dopoledních hodinách zahájil režisér Milan Kazda se svými spolupracovníky na vlastní riziko natáčení filmového dokumentu o sovětské vojenské okupaci Plzně. Podstoupené riziko nebylo malé. Atmosféra plná emocí, tanky v ulicích, zachmuřené pohledy okupantských vojáků. To vše jen podtrhuje dramatičnost událostí, jež film zachytil. Natáčení vyvrcholilo u plzeňského rozhlasu, který posléze jako jediný v republice vysílal i v dalších dnech zprávy o tom, co se děje, a jehož vstupní brána byla během vysílání chráněna těly občanů města. Zpracování filmu se však poněkud protáhlo. Film byl nakonec poprvé (a také naposledy) veřejně uveden na festivalu amatérských filmů v březnu 1969 v Přerově. Je postaven na protikladu střídajících se záběrů nic netušících dětí v mateřské škola a ruských vojáků v ulicích města. Skrytá alegorie, která však byla naprosto zřejmá (záběr dětí, myjících si ruce, je více než výmluvný), byla bezpochyby i jedním z důvodů vedoucích k tomu, že Milan Kazda byl postaven před soud a odsouzen k osmi měsícům podmíněně na dva roky a film byl určen ke zničení. Hned po listopadu 1989 bylo zahájeno usilovné pátrání a záhy byl film objeven v archivu ministerstva vnitra. Přes neodborné zacházení naštěstí utrpěla pouze zvuková kvalita. V roce 1993, tedy poprvé po 25 letech, měli tento snímek možnost vidět i televizní diváci na obrazovce České televize.
