Václav Moravec: Klást otázky se učím stále

Leckdo si bez něj neumí představit svůj nedělní oběd. Přesně ve dvanáct hodin vyřkne moderátor své první otázky politikům a osobnostem, které nějakým významným způsobem ovlivňují věci veřejné. V konkurenci s podobnými pořady ten jeho vyhrává především díky samotné osobnosti moderátora, jeho profesionalitě a neservilní suverenitě, se kterou své někdy ostré a nekompromisní otázky klade. Pravidelně určuje nejen tón večerních zpráv, ale i agendu pondělních novin. Jeho pořad nastoluje téma komentářů a polemik.

Jak by měl žurnalista správně klást otázky? Musel jste se tomu učit?

Myslím, že by jimi měl jít k podstatě věci, vycházet z faktů a trvat na jasných odpovědích. Zvláště u politiků a veřejně činných osob je to podstatné. Za nejtěžší v mém případě považuji hledání hranice mezi tvrdými otázkami a zbytečnou agresivitou. Klást otázky se učím stále, a položit tu nejlepší považuji po těch letech, co se tím živím, za největší umění.

Co je v žurnalistice to nejdůležitější?

Je to několik věcí. Zřejmě bych zmínil kritické myšlení a zpochybňování toho, jak se věci jeví a jaká může být skutečnost. Pak jsou to další pojmy jako nadhled, zkušenost a pokora. Myslím, že podstatné je práci novináře chápat jako celoživotní profesi a ne jako odrazový můstek k profesi jiné - tiskového mluvčího či politika.

Má se žurnalista specializovat nebo je možné být univerzální?

Víte, že jsem si dodnes tuto otázku nedokázal zodpovědět. V každém případě je dobré, když má novinář odborné vzdělání (například právní či ekonomické) a když se specializuje na jednu oblast. Jde pak do hloubky a problémům rozumí. Myslím, že však je výhodou, když má mezi obory přesah a je do jisté míry osobností, kterou bych označil slovem renesanční. Asi bych to formuloval následovně: Dobrý je specializovaný žurnalista se všeobecným přehledem.

K tomuto cíli vedete své studenty?

Předně si s nimi rád povídám o svých chybách, problémech či zkušenostech, které jsem v průběhu své dosavadní praxe zažil. Jejich názory jsou pro mne skvělou inspirací. Na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, která je mým „domovským“ působištěm, vyučuji několik předmětů. Jde například o proměny rozhlasového a televizního vysílání ve světě či úvod do etiky novinářské práce. Snažím se jim předat to, co jsem o těchto tématech načetl, jaké je to v praxi a jaké jsou mé zkušenosti.

A co politika, myslíte si, že ji lze dělat slušně, s čistým štítem?

Rozhodně. Pokud nechce politik udělat svému jménu ostudu, pak je to jediná možnost. Dělat slušně politiku je podobné jako dělat slušně i novinařinu. Jsem přesvědčen o tom, že jedním z problémů české politiky je to, že ji ti, kteří do ní vstupují, neberou jako službu veřejnosti, ale jako službu svému platovému a společenskému statusu.

Jakého byste chtěl mít prezidenta, případně premiéra?

Nenarcisistního, vzdělaného, pokorného, chápavého, pochybovačného o sobě samém a sloužícího občanům České republiky.

Šel byste do politiky, kdyby přišla dobrá nabídka?

Nešel. Před necelými dvaceti lety jsem si řekl, že novinařina je profesí, které se chci věnovat celý život a toho se snažím držet.

Jste spokojen se stavem naší společnosti?

Beru stav české společnosti v kontextu dvaceti let, které uplynuly od pádu režimu autoritářského a začátku pokládání základů demokracie. Přes všechny chyby, na které nadáváme a které nás štvou, si myslím, že tuto etapu (v některých momentech značně pokleslých mravů) nebylo možné a není možné přeskočit. Proto se nad všemi těmi věcmi, které mne štvou, nerozčiluji, protože je beru jako danost.

Máte někdy zaječí myšlenky? Chtěl byste žít třeba někde jinde?

Čas od času mám, protože pochybuji o smyslu své práce. Podrobnosti bych si však s dovolením ponechal pro sebe.

Co pro vás znamená svoboda?

Prostor pro osobní uplatnění s vědomím si značné odpovědnosti, jak tento prostor nezneužít. Tak bych definoval svobodu jedince. Za důležitější však považuji prostor pro svobodu společnosti jako celku, od kterého je svoboda jedince odvozena.

Jak na vás zapůsobil pobyt v Afghánistánu? Byla ta osobní zkušenost jiná nebo v něčem překvapující?

Byla to skvělá zkušenost a s týmem Otázek přemýšlíme nad tím, že ji zopakujeme znovu letos v létě po prezidentských volbách v Afghánistánu. Myslím, že by český daňový poplatník a koncesionář měl být informován o tom, jak jsou využívány jeho peníze v rámci rozvojové pomoci, a zda jde o pomoc efektivní. Afghánistán je zemí paradoxů: na straně jedné jdou do této země obrovské peníze Západu a na straně druhé to zatím není příliš vidět. Je to chudá země. Do Afghánistánu jsme se vydali i proto, abychom přímo na místě viděli práci lidí z českého provinčního rekonstrukčního týmu v Lógaru.

Umíte odpočívat?

Samozřejmě. Horší je to však s časem, který jsem schopen si na odpočinek vyhradit. Odpočívat umím a je to ta nejoblíbenější činnost, které se věnuji.

Co děláte, když nepracujete?

Například rád poznávám krásná místa v Česku. Cestování je jeden z mých oblíbených způsobů relaxace. Už dlouho jsem však nenasedl na kolo a neprojížděl Orlické hory, protože jsem si na to nenašel čas. Věřím, že to přijde letos v létě. Když zůstávám přes víkend v Praze, pak jsou to knížky a filmy jako další způsob odpočinku.

Vyžadujete důsledně odpovědi na vaše otázky i v soukromí?

(smích) Myslím, že není možné směšovat dvě roviny mé komunikace – profesní a osobní. V soukromí se především snažím poslouchat a moc se neptat. Zjistil jsem ale, že čas od času vyžaduji i v soukromí stručné a jasné odpovědi, které mne příliš nezdržují a jdou k jádru věci. Asi už jde o nemoc z povolání. (smích)

Přemýšlíte někdy, co dál?

O tom nepochybujte. A velmi často. Když se však doberu k chmurným závěrům, tak se raději vracím do současnosti. (smích)

Text: Marie Třešňáková, foto: Rudolf Jung, ČT, profi media.cz
Převzato z časopisu ČT+