Cesty dětí

Dokumentárním filmem si připomeneme ve dnech 81. výročí vyhlazení obce Lidice příběh odsunu tamějších dětí do okupovaného Polska a zároveň změny identit v procesu jejich poněmčení. Příběhy sledujeme jak jejich očima, tak pohledem unikátních nacistických dokumentů, donedávna neznámých fotografií či na základě zápisů poválečných pátracích týmů. Film nepopisuje jen „znovuzrození“ dětí jejich výběrem na poněmčení v kladenské reálce a v Lódži, ale klade si též otázku, kde skutečně skončil život těch, které neměly to štěstí. Pokud by tehdy malé děti válku přežily, dnes by již nemusely vědět nic o svých lidických či ležáckých kořenech.

Německý badatel Franz Metzing a novinářka Kerstin Schicha došli k závěru, že některé lidické děti válku mohly přežít: „Pohřešované děti z Lidic mohly být transportovány od lágru k lágru, od dětského domova k dětskému domovu, protože nikdo nevěděl, co s nimi. Některé z nich nejspíš zemřely na podvýživu nebo na různé nemoci, ale jistý počet patrně přežil a dosud žije.“

V dokumentu vystupují i přímí pamětníci oněch událostí, nalezené „lidické děti“ Václav Hanf, Marie Šupíková–Doležalová, Věra Čepelová-Vokatá, Václav Zelenka, ale i lidické ženy Milada Cábová, Marie Kalibová, Jaroslava Skleničková, němečtí a polští odborníci.

Závěry badatelů se liší. Podle některých je zřejmé, že děti byly usmrceny v plynových vozech v polském Chelmnu. Jiní se domnívají, že následná cesta dětí po vyzvednutí z tábora v Lódži nebyla dodnes dostatečně objasněna a spoléhala i na falešné stopy.