Ta naše povaha česká

Konec vodáctví v Česku

Zatímco ještě nedávno to byla především romantika, dnes na vodě vítězí komerce, bezohlednost a opilství (2010). Připravil M. Hýža

Ty tam jsou doby, kdy se na řece potkávali pouze známí a zdravili se: „Ahoj!“ Věděli o sobě, řeku měli rádi, rozuměli si s ní. Dokázali si v kritických chvílích vzájemně pomáhat a také si pomáhali. Na řece byla radost i dřina. A kde je romantika dnes? Ve spoustě alkoholu, řevu, odpadcích? Dokonce i na Šumavě na obou Vltavách byla kdysi neregulovaná veřejná tábořiště, kde nezůstala jediná láhev. Dneska řeky vypadají jinak. Minimálně „smíšené“ pocity má každý vodák, který pamatuje staré, i když ne až tak vzdálené časy, kdy se na vodu jezdilo kvůli vodě. Kdy tábořiště a řeky nebyly přeplněné. Kdy se nekradlo. Z vodáctví a pobytu v přírodě se stal byznys. Nicméně i byznys by měl mít jisté hranice a mantinely. A to mimo jakékoliv pochybnosti na českých řekách nemá… Jak to změnit? A lze to vůbec u nás změnit? Dokážeme si my Češi vodáckou tradici, která je pomyslným rodinným stříbrem, uchovat i pro budoucí generace?

Přehrát video